RNDr., CSc. Pavel Javornický

* 1932  

  • "Otázka budoucnosti a mladé generace je důležitá. Já si velmi vážím některých mladých lidí. Už jenom proto, jakou roli sehráli v těch některých převratech. A nejenom u nás. Vezměte si jen Náměstí nebeského klidu v Číně jakou významnou a tragickou roli tam sehráli mladí lidé, studenti. Mládí je taková touha po lepším světě. A někdy tomu hodně obětují. Mají takovou odvahu. Ještě nemají tolik špatných zkušeností, aby z toho vycouvali. Přeji si, aby to takové svěží a osvobozující myšlení, zákony, začlenění do Evropy, aby převládlo. Abychom se nebáli. Jsou některé vážné problémy, ale dají se překonat. My jako křesťané vidíme velký přínos v tom křesťanství a víře že jsme křesťanská civilizace. Nedávno jsem slyšel, že jeden čínský politik, když byl kritizován, že tam není svoboda slova a rovnost mezi lidmi řekl: To jsou ty vaše křesťanské věci, to u nás neplatí. Tak jsem si řekl. A vida moderní demokracie a rovnost mezi lidmi to je důsledek křesťanství. Církve nadělaly spoustu chyb o tom není debaty, ale to základní - mít se rádi a dávat to druhému prostora brát ho vážně to by se mělo uplatnit. Je škoda, že církve ztratily hodně z takové té důvěry po sametové revoluci, ale myslím, že to není úplně ztraceno i v této oblasti."

  • „K tomu mě vedlo to, že v této otázce právě na poli biologie je hodně nedorozumění. Je řada křesťanů, kteří považují evoluční teorii a speciálně Darwinismus za něco, co jde proti bibli, proti víře. A je samozřejmě také řada lidí, kteří využívají evoluce a moderní biologii jako kritiku křesťanství. Přitom když se člověk do toho zabere a je v obojím tak trochu doma, tak zjišťuje, že rozpory nejsou velké. To, co je napsáno v Bibli specielně v první části Bible Geneze stvoření světa až po stvoření člověka, že to je něco na svoji neobyčejně čistého. Tam není žádná příšera, kterou by bohové roztrhali na půl a z půlky udělali Zemi a z půlky moře. Tam je čistě Bůh, který řekne a ono se to děje. A když se pak potom zamyslíte o dědičnosti a o to, jak je to zapsáno geniálně do DNA, tak to je knihovna. To, co máme v každé buňce kdybychom přepsali do knihy, tak má mnoho a mnoho stránek. A máme to v každé buňce. Čili je to jakési jakési SLOVO, které je zapsáno v nás a nejenom v nás i v těch nejjednodušších organismech."

  • "V Náchodě byl zajímavý funkcionář církevní tajemník, který zajišťoval dozor nad církvemi. Tento pan Hybša se snažil církvím pomáhat a nikomu neškodit. Byl to už 3. takový znamenitý člověk na kterého jsem narazil. Museli jsme mít papír povolení na každou změnu programu, změnu kázání, kazatele. Všecko povolil. Jednou si komunisté usmysleli, že povolení k těmto změnám musí dát ministerstvo. My jsme měli pozvaného slovenského kazatele. A tak jsem mu řekl. „Pane Hybšo“, To bude asi teď složitější“. On vytáhl ze šuplete razítko podepsal, orazítkoval a řekl: “Praxe je různá.“ "A ještě dodatek: Když jsme přišli do Prahy, ten pan Hybša zemřel. Poslali jsme manželce soustrastný dopis ve kterém jsme napsali, že máme na jejího manžela jen ty nejlepší vzpomínky a že na něj přesně platí slovo Ježíšovi, že ten kdo podá Kristovu učedníkovi sklenici studené vody, bude odměněn. A on podal těch sklenicí čisté vody mnoho. Čekali jsme, co bude a ona nám poděkovala za soustrast a sdělila, že když je jí opravdu moc smutno, čte si právě tento dopis stále znova.“

  • "Jednoho dne za mnou přišel jeden z funkcionářů naší církve a říká mi: Pavle, nešel bys dělat kazatele do Náchoda? Já jsem na něj zůstal koukat. Já jsem nemoh vystudovat. Tak to budeš studovat při zaměstnání. Probrali jsme to s manželkou. Rozhodovali jsme se 2 měsíce. První rozhodnutí v naší rodině byl syn David: „Tak deme“. My jsme tak rozhodní nebyli. A já se přiznám, že jsem do poslední chvíle měl pochybnosti, zda mám udělat takovou změnu v životě a v životě své rodiny. I věřící přátelé nás trochu varovali: To budeš ve středu zájmu tajné policie a děti budou mít těžkosti. My jsme se rozhodli, že ano. Já jsem pořád čekal na nějaké takové ujištění shůry a nic nepřicházelo. Na poslední chvíli mě zavolal šéf botanického ústavu, pod který jsme patřili Slavomíl Hejný, že mě nemůže uvolnit, že mám 4 letou smlouvu. Já jsem si u něho objednal slyšení na den, kdy už jsme měli vše sbaleno a lidé z Náchoda nám už téměř pomáhali stěhovat. Jak jsem otevřel dveře a on řekl: Tak vy to myslíte vážně? Hovořili jsme a on že mě uvolnit nemůže. A pak se mě zeptal, cože je to ta církev, jestli to není nějaká sekta. Není to sekta, je to jednota bratrská. A on se zamyslel a řekl: Měl jsem také takovýto rok před maturitou. Podepsal to lejstro, rozloučili jsme se a já jsem odcházel."

  • "Když jsme se vraceli z Kalifornie, nejhorší chvíle byla, když jsme vjížděli do hraničního přechodu, tak jsme měli pocit, že lezeme do klece. Ostnaté dráty, mezi 2 řadami písek, zaminované. Mile se k nám chovali celníci. Prověrky v ČSAV. Každý se měl vyjádřit tzv. vstupu spřátelených armád. v 1968. Řekl jsem si: „tak, co budu něco nalhávat?“ Tak asi končím. Představte si, že se mnou hovořili dva starší kádroví referenti se mnou hovořili a ani jednou se mě nezeptali na vstup armád a většinu času jsme se bavili o tom, jak to vypadá v té Americe a cože jsme vrátili. A končilo to otázkou, jak je to s tou americkou svobodou. Tak, co mám říct? Víte, já si myslím, že každý národ má tolik svobody, kolik si zaslouží. Pokývali hlavami a dali mi kladné vyjádření, abych mohl zůstat na akademii."

  • "Moje touha byla pracovat v duchovní sféře, v církvi. Hlásil jsem na evangelickou bohosloveckou fakultu. Jenomže ministerstvo muselo odsouhlasit, každého jednotlivého studenta. A to sdělilo, že naše poměrně malá církev má už teologů kazatelů dost a další už nebudou povoleni. Můj třídní profesor mi říkal: "Javoro doporučíme tě na jakoukoliv vysokou školu, jen si nedávej tu teologii". Tak jsem si dal přihlášku na biologii. Ta mě vždy zajímala a přitahovala. Tak jsem byl přijat a studoval biologii. Tam mě zaujala práce u pana profesora Fota, který byl znalec mikroskopických řas."

  • "Na konci předposlední třídy tehdejší septimy přišel můj třídní profesor, prima člověk, kterého jsem si vážil, takový spíš voják než učitel a řekl mi: „Javoro, ty vstoupíš do svazu mládeže.“ „Nevstoupím, pane profesore, vždyť vy víte proč.“ „Vstoupíš tam a spolužáci tě zvolí za předsedu třídního výboru.“ Já jsem na něho zíral. „To nech na mě. Budou se psát posudky na celou třídu a to chceš, aby tam psali jen ti horliví svazáci. Tak se zařiď podle toho!“ Vstoupil jsem tam. Pan profesor opravdu řekl: „Zvolíte spolužáka Javornického za předsedu třídního výboru, budou se psát posudky.“ Psali se posudky a my jsme to vzali kromě dvou horlivých svazáků jako takovou hru napsat všem co nejlepší posudky, aby se všichni dostali na vysokou školu. A také se, bylo nás tam 32, se kromě 2 na vysokou školu dostali. A to byl rok 1952. A tak jsem se ocitl ve svazu mládeže a mohl jsem přispět k něčemu, za co se nemusím stydět. Bylo to od pana profesora odvážné."

  • „My jsme si uvědomovali, že v každém případě tím svobodným vyznáváním víry, organizováním skupinek mládeže nebo pak tím přechodem do duchovní služby riskujeme, že to může skončit všelijak a že se můžu octnout třeba i ve vězení nebo zbaven místa. Vždycky jsem si tak říkal, co bych asi dělal, kdybych z toho všeho byl vyhozen. Možná bych prodával v nějakém knihkupectví nebo něco podobného. Říkali jsme si, pro co riskujeme. Jestli máme riskovat pro politiku – uznávali jsme, že je dobře, že někteří lidé mají tu odvahu a jdou do toho – nebo jestli máme riskovat pro tu duchovní stránku věci, pro křesťanství. Ne přímo pro církev jako organizaci, ale my tomu říkáme zvěstování evangelia – snažení se o to, aby se lidé dozvídali, že Bůh s nimi počítá a má je rád. Řekli jsme si, že náš úkol je tady – riskovat v této oblasti jsme ochotni. Do politiky se radši nebudeme plést. Byli křesťané, já se dobře znám třeba s Milošem Rejchrtem, který taky původně pochází z naší církve, a ti šli tou cestou Charty 77, Václav Malý a další. Taky to všelijak odskákali. Velice si té jejich odvahy vážím. Já jsem tuto odvahu neměl. Neříkal jsem si, že moje místo je v politice. Ani po revoluci, i když jsem třeba byl nabádán, abych se k něčemu připojil, tak jsem se do politiky neangažoval a zůstal jsem u toho duchovního.“

  • „Takže jsme se rozhodli, že se vrátíme, i když jsme měli možnost tam zůstat. Oběma nám bylo nabízeno zaměstnání a tehdy měly americké úřady pokyn nedělat Čechoslovákům potíže s imigrací. Čili byli bychom po nějaké době získali občanství. Tedy vrátili jsme se. Nejhorší okamžik byl, když jsme vjížděli do těch ostnatých drátů – to bylo, jako když vlezete do klece. Na druhou stranu ti celníci na nás byli velice milí. Vraceli jsme se jednak kvůli rodičům. Manželka ještě měla oba rodiče a ona byla jediná dcera, jediné dítě. Moje maminka právě během toho našeho pobytu zemřela a tatínek ovdověl. Nechtěli jsme je zklamat tím, že bychom zůstali někde pryč. Také jsme se vraceli z té úvahy, že jsme si říkali: Ve Spojených státech jedna křesťanská rodina navíc nic neznamená, tam jich je tolik, ale v Československu, zvláště v té tísni po ruské okupaci, je každé křesťanské rodiny třeba.“

  • „Manželčina maminka byla sudetská Němka z Děčína. Chovala se velmi slušně k Čechům, měla ovšem takovou trochu konfliktní povahu, takže se s někým občas pohádala – ne proto, že to byl Čech, ale protože si v něčem neporozuměli. Tak se jí někdo pomstil a po válce byla rok a půl internovaná. Přitom tehdy ti Němci měli mít deset podpisů od Čechů, že se za války chovali slušně, ona jich měla devatenáct. Dokonce mezi nimi byla žena, které při heydrichiádě zachránila život. Oni bydleli v Byšicích na Všetatsku a ta žena tam byla navštívit své rodiče a večer chtěla odjet, tak se nehlásila na policii. Při heydrichiádě byla povinnost hlásit pobyt do šesti hodin na policii, a ona to neudělala. Šla vojenská šťára a ona utekla právě ke tchyni a prosila, aby ji schovala. Oni měli dvě místnosti – pokoj a kuchyň – babička ji strčila do pokoje. Teď přišli Němci a ptali se: ‚Máte tady někoho?‘ Tak babička na ně začala německy a oni odešli s tím, že tam nikoho nemá. Kdyby se podívali do toho pokoje, tak by všechny postříleli. Tu ženu, babičku i moji budoucí manželku. To se tenkrát rovnou střílelo. Tohle ona pro tu Češku riskovala, a nikdo se jí přesto nezastal. Podepsali jí to, ale nic víc. Takže taková bezpráví se děla. Ona se pak vrátila a ta rodina se scelila, ale to víte, vytrpěla si asi svoje.“

  • „Ano, byla to taková oblast, kterou komunisté nikdy plně neovládli. Snažili se o to všelijak, hnutím Pacem in terris, Křesťanskou mírovou konferencí pro ty ostatní církve atd. Nešlo to. Komunista nemohl být knězem nebo kazatelem. Lidé nás brali mnohem vážněji, protože si vážili toho, že pro tu víru něco riskujeme. Dneska to považují za takovou naši zvláštnost. Určitá touha po duchovním životě a slově tu byla, ale mělo to překážky, teď je to nemá, a možná proto je o to i menší zájem – už to není žádná opozice. Ten ateistický tlak byl lidem nemilý, a to i nekřesťanům. Otravovalo je, jak se to ve školách lilo do dětí, pořád se o tom mluvilo v televizi a rozhlase, vycházely knížky, které nikdo nekupoval. Jak jsem říkal, tomu duchovnímu spíš vždycky svědčí ten protitlak než vyslovená svoboda.“

  • „Náš dům v Římské ulici byl zasažen bombou. Naštěstí s těmi letadly letěli nízko, tehdy v Praze nebyly ty protiletecké kanony, tak si to mohli troufnout, tak ty bomby letěly nad střechami, přeletěly vinohradské divadlo, to to málem dostalo, a u nás ta bomba trefila spojovací zeď mezi dvěma domy, takže nevnikla dovnitř. Vybuchla ven, způsobila škodu, vylomila kus zdí těch domů, poničila byty, byli tam ranění, ale nějací mrtví lidé byli naproti, poněvadž všechny ty střepiny letěly naproti. Já jsem nebyl doma a to bylo asi moje štěstí, protože tehdy už jsme neměli školu, to už nám dávali úkoly domů, tak bych byl seděl v pokoji právě na té straně do ulice. Veškeré sklo z oken prolétlo celým bytem a bylo zasekané do všeho možného. Maminka se schovala velmi dobře v předsíni, kde nebylo žádné okno, takže ji to nezasáhlo, ale někteří lidé i v domě byli dost vážně raněni právě tím sklem. Všecka okna byla venku. Přišli jsme domů, a maminka nikde. Tu někam odvezli, ale nic jí nebylo. Chudák byla v zástěře a v bačkorách v tom únoru. Pak jsme se ale všichni sešli. Nějakou dobu jsme tam nemohli bydlet, ale potom se ten dům opravoval. V Praze bylo tehdy asi sedm set mrtvých. Na Mírovém náměstí – na tom rohu, kde je lékárna – shořel dům. Poměrně velká židovská synagoga v Sázavské ulici vyhořela a řada domů byla zničena. Emauzy, emauzský kostel to taky dostal, Palackého most částečně.“

  • Celé nahrávky
  • 13

    Náchod, 06.12.2018

    (audio)
    délka: 38:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 14

    Studio ED Hradec Králové, 23.04.2019

    (audio)
    délka: 01:20:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 15

    ?, 03.07.2016

    (audio)
    délka: 01:38:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hospodin vyčkává a chce se nad vámi smilovat

Pavel Javornický za mlada
Pavel Javornický za mlada
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Javornický se narodil 3. července 1932 na pražských Vinohradech, kde strávil valnou část svého života. Zažil tam i bombardování v roce 1945. Původně chtěl studovat evangelickou teologickou fakultu, ale nebylo mu to povoleno, vystudoval proto biologii. Celý život je členem Církve bratrské, kde se také v sedmdesátých letech minulého století stal kazatelem, a to v náchodském bratrském sboru. Svou vědeckou kariéru tím neuzavřel, neboť se i nadále snažil smířit vědecký pohled na svět, evoluci a stvoření s vírou. Ve své kazatelské praxi se s manželkou věnovali hlavně mládeži. Byl rovněž kazatelem ve vinohradském a smíchovském sboru v Praze. Vydal knihy apokryfů, dílo Když se víra s vědou nehádá a další. Celý život věrně zastával své náboženské přesvědčení. Spolu s manželkou vychovali dvě děti.