„V Německu, jak jsem byla, tak mi něco brali – protože na třech místech jsem měla náplast – a mámě řekli, aby mi na to nesahala. Dokonce ošetřovatelka říkala, aby mi na to nesahala. Brali to z páteře. [To mi potom] máma říkala. Byla jsem takové malé dítě a brali mi to seshora až po zadek. A ještě mámě brali krev.“
„Ale jak krmit? Kde tam vezmeš mléko? Nemáš ho. A tam umíralo tolik dětí, že máma říkala: ‚Přišla jsem a nevěděla jsem, jestli jsi živá, nebo ne.‘ [Maminka] pracovala v továrně na výrobu tanků. Němci tam u nich stáli, a oni dokonce neměli možnost napít se vody.“
„Ještě jsem byla na nějakém místě. Ale jak jsem se narodila, tak se ke mně lidé hezky chovali. Máma pracovala v koncentračním táboře, a jak jsem se narodila, tak se ke mně ostatní hezky zachovali, zabalili mě a všechno. Lidé mě hezky brali. A říkali: ‚Ukrainische gut, Ukrainische gut.‘“
Lidija Jefremivna Jarostjuk se narodila 15. dubna 1943 v Osnabrücku na území tehdejšího nacistického Německa. Rodiče pocházeli z Rivnenské oblasti a během válečných let je deportovali na nucené práce území tehdejší německé říše. Matka Oksana pracovala v továrně na výrobu tanků a otec Jefrem pobýval na jiném místě a pracoval na šachtě. Na práci do Německa nejprve zařadili otce, ale jelikož maminka doprovázela svého muže, tak ji těhotnou také zařadili do transportu. Pamětnice tvrdí, že po svém narození ještě pobývala ve Fürstenau a v koncentračním táboře Osvětim. Po návratu na Ukrajinu po roce 1945 trpěla Lidija vleklými zdravotními problémy, ale nakonec se zotavila. Pracovala ve městě Dubno v armádě jako písařka a po absolvování večerní zdravotnické školy byla zaměstnána na stomatologickém oddělení na poliklinice jako zdravotní sestra. V současnosti žije stále ve městě Dubno na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
