Jiřina Jarošová

* 1929

  • „Po válce, já přesně nevím, buďto rok 1946, nanejvýš rok 1947, se otvíralo v Malých Svatoňovicích Muzeum bratří Čapků. A k tomu otevření byli pozvaní význační hosté. Mezi jinými byli pozvaní prezident Beneš s paní Hanou. A to se rychle rozšířilo po tom našem kraji. A sokolové se zavázali a lemovali jsme celou cestu od hranic Malých Svatoňovic až na náměstí. A na hranicích města vítal prezidenta Beneše starosta. Byl to pan Prouza, jehož syn byl popravený s mým tatínkem. Uvítal ho, paní Hana dostala kytici konvalinek, jejích oblíbených květin. A pan prezident vystoupil z auta a počítalo se, že po uvítání zas nastoupí a pojedou. To bylo nejmíň dva kilometry až na to náměstíčko. A pan prezident do auta nenastoupil a celou tu cestu šli pěšky. A my jsme s maminkou stály v první řadě a držely jsme se za ruku a druhou rukou mávaly. A tekly nám slzy, protože to bylo ohromné dojetí. A paní Hana se na nás tak podívala a šla dál. No víte, byla to taková slavnostní chvíle, na kterou člověk nezapomíná a občas si vzpomene. Ten pan prezident šel bez osobní stráže, prostě jen tak mezi námi, obyčejnými lidmi.“

  • „Tak ten průvod zřejmě šel, to nevím už přesně. Ale šli jsme z Václavského náměstí po Národní třídě a tam seděl prezident Gottwald, Nejedlý a nevím kdo ještě. Ale toho Nejedlého si pamatuju, protože byl ministrem školství, tak ten mě zajímal. No a jak jsme šli, tak cestou se provolávala různá hesla: ‚Ať žije svoboda!‘, ‚Ať žije republika!‘ A když jsme přišli těsně před tu tribunu, tak zazněl povel: ‚Vlevo hleď!‘ No tak jsme se dívali vlevo a věděli jsme, že to je jako na odpor. To jsme věděli, že tam sedí Gottwald a jeho suita, takže jsme se dívali – bylo to na nábřeží – tak jsme se dívali na Vltavu. A šli jsme. A jak jsme přešli, tak jsme zase začali zpívat a zase jsme pochodovali dál na Staroměstské náměstí.“

  • „Zase jsme šli do veliké místnosti, bylo tam plno žen i dětí. Zase přišel gestapák, sbíral balíčky do takového velikánského koše a odnášel to. Ale za chvíli se vrátil a balíčky zase vracel. A když se ptali, tak řekl, že vězni nejsou přítomni. No, ozvalo se naříkání, pláč, protože to nebyla dobrá zpráva. Vyšli jsme ven a radili jsme se, co dál. Pan učitel se nabídl, že půjde s maminkou na gestapo. A že zjistí, co a jak. Nebál se. Ani maminka se nebála. Podle vyprávění maminky přišli do přízemí a tam byla velká železná mříž. Po chvíli přišel gestapák. Pan učitel se ptal na tatínka a gestapák řekl jenom jedno jediné slovo: „Geschossen.“ To znamená německy 'zastřelen'.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 09.03.2022

    (audio)
    délka: 01:23:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 16.03.2022

    (audio)
    délka: 01:05:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínkovu košili mám dodnes schovanou

Fotografie Jiřiny Jarošové z žákovského průkazu gymnázia ve Dvoře Králové, únor 1946
Fotografie Jiřiny Jarošové z žákovského průkazu gymnázia ve Dvoře Králové, únor 1946
zdroj: Archiv pamětnice

Jiřina Jarošová, za svobodna Ježková, se narodila 3. října 1929 ve Dvoře Králové. Dětství prožila v nedaleké Doubravici, kde její otec učil na základní škole. Tatínek Karel Ježek byl od mládí oddán Sokolu, kam postupně přivedl i svoji ženu Marii a dceru. V roce 1938 se oba rodiče zúčastnili X. všesokolského sletu v Praze. Otec byl následně vyslán Československou obcí sokolskou na týdenní branný kurz do Tišnova u Brna. Po rozbití Československa a zřízení protektorátu se otec angažoval v odbojové organizaci Obrana národa, dále v sokolské skupině Jindra a později i v S21B. Angažoval se v pomoci radistovi Jiřímu Potůčkovi z výsadku Silver A poté, co v červnu 1942 v době heydrichiády musel utéct z Ležáků. Dne 2. července 1942 gestapo Karla Ježka zadrželo a během týdne byl popraven. Zbytek války prožila Jiřina s maminkou bez dramatických komplikací, a to především díky pomoci matčiných bratrů a dalších lidí. V roce 1948 pamětnice maturovala a také se zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze, na kterém sokolové vyjádřili svůj odpor proti nastupujícímu komunistickému režimu. Pamětnice vystudovala pedagogickou fakultu. S manželem Vojtěchem se vzali v roce 1953 a o 13 let později se se svými dvěma dětmi přestěhovali do Napajedel.