Milan Jaroš

* 1951

  • „Jeden z těch vojáků si hrál se spouští u samopalu a vyšla mu dávka do dlažebních kostek. Mně ty úlomky kamení osypaly pravou nohu. A strhla se střelba, protože ti vojáci byli vyplašení a začali střílet. A my jsme utíkali do té uličky na náměstí doktora Vacka. A utíkali jsme do té malé uličky, okolo Klementina, která jde k té hospodě, k té Štice. Měl jsem pantofle, ty jsem asi ztratil. Viděl jste na zdi, jak se zarývají kulky do zdi, jak vám to piští okolo uší. Doběhli jsme do ulice, bylo nás pět. Bylo to otevřené véčko, ta ulice, a teď to začalo hvízdat oběma směry. Rusáci začali pálit proti sobě. To bylo hodně nebezpečné. Přiběhl jsem jako poslední a zjistil jsem, že mám za sebou okno. Tak jsem do něj flákl rukou, rozbil jsem ho a vlezl jsem do místnosti a další za mnou. Pak bylo ukončení střelby, poněvadž Rusáci se domluvili, že střílí proti sobě. A my jsme vyšli na dvorek.”

  • „Tak mi [teta] povídala, že vedle Dětského domu je malý park a v tom se scházejí soudruzi se študákama, s lidma, že jsou tam taková veřejná fóra, soudruzi odpovídají na různé otázky. A že bych se tam možná měl stavit. Nemeškal jsem a k večeru jsem tam zašel a vydržel jsem tam až do půlnoci. Stáli tam taxikáři. A přišla zpráva, že přijde nějaká nová, mimořádná zpráva. Ohlásil to rozhlas. A pak jsme se dozvěděli, že jsme okupovaný vojskama Varšavského paktu a že jaksi nemáme klást odpor a tak dále. To bylo okolo půlnoci, takže ti taxikáři řekli: ‚Víte co, pojďte do auta a zjistíme teda, jak to teda je.‘ Dva taxikáři říkali: ‚Budeme vás vozit, normálně zadarmo.‘ Jeden měl volhu, druhý měl tmavou, černou šestsettrojku a jeli jsme k rozhlasu. U rozhlasu, tam jsme se nic nedozvěděli. Takže pojedeme na ÚV KSČ. Tam jsme potkali Smrkovského a ten říkal: ‚Co můžeme dělat?‘ Prostě byl bezradnej, to bylo na něm vidět. Pak tam byl Císař, mně se zdá, ten říkal: ‚Já jdu spát. Protože co můžeme dělat? Nemůžeme nic dělat.‘ Říkali jsme si, oni jsou tady všichni bezradní, tak jsme se tam domlouvali, hlavně ti starší, já byl ještě mladej kluk, že vzbudíme Prahu. A v pět hodin začne pochod proti okupaci.“

  • „Když jsem byl malej, když mi už bylo tak deset let a víc, po šedesátém roku, tak jsem se to dozvídal od různých zemědělců, od táty, prarodičů mého kamaráda, jak to bylo na vesnici, když došlo ke kolektivizaci, když zabavovali majetky. Krávy, stroje, kolikrát ty větší maštale anebo i větší statky. Sebrali, sedláky vyhnali a takhle mi to tam líčili. Chlapi zuřili, někteří pili, a ženský na prahu brečely. Protože nemohli nic dělat. Jak se bránit takovému násilí?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Eye Direct, 14.03.2022

    (audio)
    délka: 01:53:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jestliže se budeme bát, budeme se bát celý život. Jednoho dne bychom to měli skončit

Milan Jaroš ve studiu Eye Direct, 14. března 2022
Milan Jaroš ve studiu Eye Direct, 14. března 2022
zdroj: Eye Direct

Milan Jaroš se narodil 24. prosince 1951 v Novém Městě na Moravě. Komunistický puč v roce 1948 a následná kolektivizace připravily jeho rodinu o dům s dílnami a pilou. Otec Václav Jaroš byl po zabavení domu půl roku ve vězení, protože v hospodě ve vzteku zničil fotografii Klementa Gottwalda. Milan jako šestnáctiletý bezprostředně prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy v Praze, když byl u tety na prázdninách. Spoluorganizoval první protestní akci svolanou na 21. srpna 1968 v pět hodin ráno. Roznášel letáky, diskutoval s okupanty a 24. srpna byl postřelen jedním z vojáků, naštěstí vyvázl je se škrábnutím na kůži na ruce. V roce 1971 se vyučil jako radiotelevizní opravář a tuto profesi nadále vykonával ve Žďáru nad Sázavou. Normalizaci trávil hraním basketbalu za ŽĎAS Žďár nad Sázavou, kde hrával druhou nejvyšší soutěž. V listopadu 1989 se účastnil demonstrací v Novém Městě na Moravě a v místním kulturním zařízení pouštěl záběry z demonstrací v Praze. V devadesátých letech podnikal a jemu a jeho sestrám byl vrácen rodinný statek. V roce 2022 žil u Golčova Jeníkova.