Josef Janczik

* 1928  

  • „Věděli jsme také, že se tam chystají nějaké ty vypálení vesnic, což se také stalo. Byl jsem se například podívat, když byla vypálena vesnice Mladoňová. Postřílení tam byli všichni kromě jednoho dědy, který se schoval v takovém sklepě ve stráni a teď to všechno viděl – jak tam ty děti nahnali do stodoly, polili to benzínem, zapálili, a kdyby někdo vyběhl, tak byli připraveni do nich střílet ze samopalů.“

  • „Mnohé věci jsme nevěděli, nevěděli jsme, jak uran 235 působí. Já byl na dobírce, kde byla sloj – třicet centimetrů čisté smolky. Těmahle rukama jsem tu smolku přebíral a skládal do bedýnek atd. Leželi jsme tam někde na fálu, tedy na kusu odřezku z prkna, pod námi ruda, takhle jsme na těch dobírkách leželi… Já jsem vydělával deset až patnáct tisíc korun měsíčně, protože jsem dělal na rudné dobírce. Čili my jsme měli ohromný příjem z toho, že jsme měli rudu.“

  • „Ve skutečnosti se mi na tom leccos líbilo, protože jsem z těch všelijakých tezí, které jsme tu a tam registrovali, zachytil, že by to tedy mohlo zlepšit tu sociální situaci, což jsem já ostře pociťoval, to je pochopitelné. Nicméně pořád jsem se nemohl srovnat s tím, že tam bylo hodně násilí, že se tyto věci vnucovaly.“

  • „Dostal jsem biblické odpovědi na otázky, které mě zajímaly. A najednou jsem stál pevně na zemi. Říkám: ‚No jistě, to je naprosto jasné. Čili tohle, co se děje, to je přechodný stav, protože tahle země přeci musí být přivedena do stavu, jak byla na začátku, když Jehova stvořil Adama a Evu, postavil je do ráje a řekl jim: »Ploďte se, rozmnožujte se, naplňte zemi.« Čili země měla být naplněna dokonalými lidmi, měli se těšit ze života, měli žít za dokonalých podmínek.‘ Bylo mi to naprosto jasné. Nic víc jsem nepotřeboval, říkám: ‚Ano, to je ono, to jsem dávno hledal, to jsou věci, o kterých jsem dlouho přemýšlel.‘ A od té chvíle jsem všemi možnými prostředky sál všechno.“

  • „Nakonec mi bylo řečeno, že jsem obviněn z rozkrádání národního majetku. Já říkám: ‚No tak to je v pořádku, samozřejmě, já jsem si nějaké lihoviny také domů bral, protože je brali všichni a v minulosti se s tím takhle hospodařilo.‘ Ale to prostě bylo těmi rezolucemi odsouhlaseno, že nikdo nesmí dostávat lihoviny – samozřejmě, že všichni je nedostávali, jen ti, kteří měli nějaké postavení v božkovském lihovaru. No a byla udělána hmotná inventura. Zjistilo se, že proti účetním zásobám má ta hmotná inventura rozdíl 369,95 Kč. Hlavní účetní prohlásil: ‚Za to bys měl jako člověk zodpovědný za výrobu dostat Řád republiky‘. A já jsem dostal pět roků vězení.“

  • „Už mě nazývali jménem, už jsem nebyl ‚A029542‘, což bylo moje registrační číslo, ale hlásili, že propuštěný pan Josef Janczik se má dostavit na velitelství, protože má výstup. Tak já konečně jsem se rozloučil se svými bratry a jdu teď tam k tomu východu z lágru. A tam mně nějaký nadpraporčík říká: ‚Vy jste Janzcik?‘ Já říkám: ‚Ano.‘ ‚My vás tady honíme, všichni jsou už na velitelství, co vy tam děláte, vy snad nechcete jít domů?!‘ A já mu říkám: ‚Pane veliteli, víte, že máte pravdu? Já jsem na tomto lágru zažil to nejdůležitější a to nejlepší, co mi život mohl přinést a na co jsem vlastně do té doby čekal.‘“

  • „No a teď jsem měl návštěvu. Představte si – zeď na Borech přes metr silná, v té zdi je zabudovaný plech, ve kterém jsou dírky. Já jsem tady na jedné straně, za mnou stojí příslušník – bachař, moje žena je na druhé straně za tím plechem, v jiné místnosti a za ní je příslušník. A teď přes ten plech spolu mluvíme. Já ji neviděl, ona mě neviděla také. A teď ten chlapec pochopitelně slyšel můj hlas, tak tam začal žvatlat ‚táta’a chtěl lézt do toho okna. Bachař křičel: ‚Dejte toho kluka pryč, nebo vám tu návštěvu přeruším!‘“

  • „To úterý to proběhlo v pořádku, a sice – tak jsme tam přišli, sundali jsme fáráky, do kterých jsme byli oblečení, do trenýrek. Postavili jsme se, tam bylo vody asi takhle, příjemná, vlažná voda. Bratr pronesl biblický proslov, pomodlili jsme se, jiný bratr hlídal a současně tam byl jako svědek, aby to bylo směrodatné. Potom jsme byli ponořeni, pak jsme se znovu pomodlili. Oblékli jsme se tak, že jsme to na sebe navlékli, no a švihali jsme k šachtě. Takže všechno se to odehrálo tak v průběhu nějakých patnácti minut.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.01.2009

    (audio)
    délka: 03:16:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Dostal jsem biblické odpovědi na otázky, které mě zajímaly. A najednou jsem stál pevně na zemi.“

Josef Janczik
Josef Janczik
zdroj: Archiv - Pamět národa

Josef Janczik se narodil v roce 1928 v rodině malozemědělce ve slovenských Javorníkách. Po měšťanské škole se chtěl původně hlásit na gymnázium, místo toho šel však na otcovu žádost vydělávat do lihovaru. Tam začal také pracovat pro partyzánskou skupinu jako spojka. Po válce šel do Prahy studovat účetnictví, po čemž se díky kontaktům dostal k práci ve znárodňování lihovarnického průmyslu. V roce 1949 byl však kvůli kritice socialistického soudnictví odsouzen k půlroční podmínce. O rok později byl odveden na vojnu, kde poznal svou pozdější ženu. Po vojně se díky své kvalifikaci dostal až na místo vedoucího výroby ve firmě Stock, byl však obviněn z rozkrádání národního majetku a odsouzen na pět let (později sníženo na tři) nepodmíněně. Prošel nejhoršími lágry a skončil na dolování uranu na Bytízu. Tam už v té době bylo vězněno několik svědků Jehovových. Ti pana Janczika oslovili, on jejich učení přijal a přímo v lágru se nechal i pokřtít. Za svou vírou si stál i po propuštění, ačkoli to nebylo jednoduché - jak v práci, tak v rodině. V roce 1981 byl ještě jednou odsouzen, tentokrát na dva roky za porušování zákona o dozoru nad církvemi.