„Sám jsem se už jako kluk v tom roce 1943 seznamoval s příslušníky partyzánských skupin, které tam fungovaly. Stal se ze mě partyzán. Ale byl jsem ještě mladý, ještě mi nebylo osmnáct let. Přes to přese všechno jsem byl dobrou pomůckou pro ty řídící orgány, protože jsem znal ten kraj dokonale. Měl jsem i kolo, takže jsem mohl jezdit, doprovázet a podobně. A byl jsem nenápadný pro ty Němce, co tam byli. Takže tam jsem působil na tom východním Slovensku a seznamoval jsem se i s vojáky. A zejména mě zajímal život těch partyzánů, kteří tam působili velké nepříjemnosti Němcům.“
„V boji se tak sbližovali, že tam mezi Rusy a našimi byl malý rozestup (rozdíl). To bojovali na jedné dědině Rusové i naši. Je faktem, že Rusové měli trochu tvrdší morálku. Zažili a viděli na vlastní oči hodně padlých ruských obyvatel. Někteří z nich se zúčastnili i závažných bojů a ty boje je zocelily.“
„Já už jsem v té době byl velitel čety, v hodnosti četaře. A dělali jsme takový násilný průzkum na Slovensku a tam jsem tedy normálně bojoval proti Němcům. No a dostal jsem zásah a při tom zásahu i střepinu z ručního granátu, který po mně hodil nějaký ten Němec. Tam jsem potom byl vyřazený z bojů, nepokračoval jsem už dál, poněvadž to nešlo, a vrátil jsem se zpátky.“
„No tak je to nepříjemný pocit. Zaprvé jsem byl mladý, to mi ještě nebylo devatenáct roků. Tak jsem začal litovat, že jsem ten život ukončil mladý. Já jsem myslel, že umřu – to začala přicházet taková teplota a člověk vidí na sobě vlastní krev, samozřejmě nemůže chodit, takže se cítí, jako že už ukončil život.“
„Největší ztráty byly pak v Liptovském Mikuláši, kde se náš průzkumný prapor opravdu nezachoval dobře. Byl tam lihovar a oni požili ty nápoje. Němci uměli mluvit rusky, takže díky ruštině dost ovládli ty naše postupující jednotky a způsobili jim dosti velké ztráty. Ale pak se to zase vyrovnalo, nasadili se noví vojáci a postupovalo se znovu dál a dál. Ten druhý útok na Liptovský Mikuláš byl povedený a celkem dobrý.“
Jan Jakubo se narodil v roce 1925 v rodině slovenského sedláka. Vystudoval měšťanku, víc nestihl, protože přišla válka. V roce 1943 začal pracovat jako spojka u partyzánské skupiny na východním Slovensku. O rok později se s příchodem fronty stal sám vojákem a brzy na to velitelem čety. Prošel těžkými boji ve Svobodově armádě - od Dukly přes Prešov až po Žilinu. Mladým vojákům bez pořádného výcviku, s nedostatečným ošacením i zásobováním a špatnými ruskými samopaly působila německá armáda velké ztráty. U Žiliny byl Jakubo na průzkumu těžce zraněn, což jej vyřadilo z dalších bojů. S průstřelem plic a rozdrceným ramenem strávil tři týdny v nemocnici v Ružomberku (kde nebyl téměř žádný personál), poté byl propuštěn do domácího léčení. Ovšem dostat se vůbec domů bylo téměř nemožné, cesta mu trvala čtrnáct dní. Po konci války zůstal Jan Jakubo vojákem z povolání. V roce 1945 se dostal na Vojenskou akademii v Hranicích a již o rok později se stal důstojníkem. Stal se členem KSČ a spřátelil se s generálem Svobodou i s ministrem Dzúrem. V dalších letech sloužil jako pohraničník u západních hranic. Až do své smrti v roce 2011 žil ve Vyškově a angažoval se ve Svazu bojovníků za svobodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
