Libuše Jahodová

* 1941

  • „Byla jsem v horoškole v Mengusovské dolině a ten den jsem na zkoušku vedla výpravu. Bylo 21. srpna, v noci trošku mrzlo, a jak byly skály omrzlé a pak hodně svítilo sluníčko, tak to tak divně vypadalo. Nad námi létala dost letadla, a když jsme přišli na sedlo Váhy, kde jsme se mohli občerstvit, všichni tam byli smutní a z rádia se ozýval hlas: ‚Ano, přátelé, jsme okupovanou zemí.‘ Mysleli jsme si, že je to nějaká hra v rádiu, ale bohužel to hra nebyla. Když jsme se vrátili zpátky, tak jsem řekla, že kurz nedokončím, protože musím domů. Měla jsem doma tři děti a nemohla jsem zůstat. Tak mi vedoucí dal průvodce, aby mě dovedl na nádraží. Na nádraží nikdo nebyl, všude klid, a když se potom rozednívalo, všude byly transparenty. Když jsem přijela do Liberce, tak jsem se skoro styděla, že jdu s ruksakem. Šla jsem pěšky domů, stavila jsem se v práci, bylo mi to až trapné. Pak se to zase tak nějak vrátilo zpátky. A teď, jak bylo loni toho 21. srpna, tak jsem byla se svojí nejmladší vnučkou na libereckém náměstí, kde byl takový dřevěný tank, a všechno jsem jí vyprávěla. Tak jsem horoškolu nedokončila. Vnučka Libuška, která byla na olympiádě v Riu, mi říká: ‚Vidíš, babi, kdyby sis to dodělala, tak jsi nemusela péct buchty a mohla jsi nás cvičit.‘ Takhle jsem to nedodělala a peču buchty...“

  • „Někteří Češi se k Němcům chovali velice špatně. Na rukávu měli pásku Revoluční gardy a mysleli si, že mají na všechno nárok. Povídá se, že když odjížděla jedna německá rodina, přišel jeden z Čechů a vytrhnul malému děvčeti panenku a před ní ji roztloukl. To děvče jej proklelo a pak se mu to vrátilo na rodině. Jednou také přišla Němka a prosila maminku, jestli by jí nedala peřinu, že bude zima a nemají se čím přikrýt. My jsme si přivezli svoje, tak jí maminka peřinu dala, a když ta Němka vyšla trochu nahoru, tak zase vylezl pán. Řekl, že takové německé… [svini] nic nepatří, a peřinu jí vzal.“

  • „Zažily jsme s maminkou nálet v Ostravě, jely jsme tramvají. Maminka už čekala bratra a jela koupit valchu, potom byl nálet. Tramvaj zastavila a lidé utíkali pod viadukt, ale protože maminka měla mě, nákup a už byla dost těhotná, tak jsme zůstaly v té tramvaji a tam, kam se ti lidé schovali, tak to dostalo zásah a přežily jsme jen my dvě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 27.02.2024

    (audio)
    délka: 01:32:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

V Rudolfově dlouho panovaly národnostní spory

Libuše Jahodová v roce 1951
Libuše Jahodová v roce 1951
zdroj: Archiv pamětnice

Libuše Jahodová, rozená Vronková, se narodila 19. listopadu 1941 v Orlové ve Slezsku. Po druhé světové válce se její rodiče rozhodli odejít do pohraničí, kde měli šanci získat správu nad obchodem se smíšeným zbožím a vlastní bydlení. V říjnu 1945 se tak celá rodina odstěhovala do Rudolfova, nedaleko Liberce. Ačkoli v obci panovaly po delší čas národnostně vypjaté spory, žila obec velice aktivním společenským a kulturním životem. V roce 1947 zde pamětnice také začala navštěvovat místní obecnou školu. O pět let později nastoupila na třetí osmiletou školu v Liberci, a protože ji již v té době bavilo vařit a péct, začala se později učit na kuchařku. Po vyučení v roce 1957 krátce pracovala v Textilkombinátu u Rudolfova jako tkadlena, provdala se a odešla na mateřskou dovolenou. Po jejím skončení našla zaměstnání jako kuchařka na internátu a krátce působila i v Rekreačním středisku propagační tvorby Praha se sídlem v Rudolfově. V roce 1991 si spolu se svým druhým manželem otevřela bufet a později vyhlášené pekařství, které vedla až do roku 2005, kdy odešla na odpočinek. V době natáčení (2024) žila v Rudolfově. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Libereckého kraje a Statutárního města Liberec.