Prof. RNDr., DrSc Helena Illnerová

* 1937  

  • „Maminka tehdy měla nějaký šperk, který dostala od tatínka, teď nevím, asi k desátému výročí svatby, nebo někdy to dostala od tatínka, se rozhodla, že ten šperk tomu Belgičanovi prodá, a on nám potom poslal peníze na takové malé autíčko. Ten Belgičan to dělal ve velkém, takže potom z toho vznikla kauza, která šla před soud, protože to samozřejmě bylo nedovolené pracování s devizovými prostředky, lépe řečeno nedovolený prodej něčeho. Maminka se s tím strašně trápila. Tatínek to vůbec nevěděl, že tohle maminka udělala. Jak říkám, maminka byla úžasný člověk a byla riskér, takže ona jistě si byla vědoma toho, že zákonné to moc nebude, ale nicméně se rozhodla, že to podstoupí. Takže sice jsme dostali to auto, ale maminku potom čekal soud. V zásadě přestože její tatínek byl univerzitní profesor, tak se v posudcích objevilo, že je buržoazního původu, to jsou takový nálepky ošklivý. Byl to potom takový soud... Psal se rok 1960, tak to byl úplný konec 50. let a maminka měla strašný strach, že nás vyhodí obě z vysoký školy, protože my už jsme končily, a den před tím soudem se oběsila. Tak to byl takovej skutečně hrůznej konec toho dětství.“

  • „Tak jsem začala studovat vývoj epifýzy a ta epifýza se ukázala, že je báječný orgán, protože cyklicky tvořila hormon melatonin, takže v noci se tvořil, ve dne se netvořil, v noci se zase tvořil, ve dne se netvořil. Prostě byly tam takové krásné sinusoidy, jak to jde nahoru a dolů a tak dále. Já jsem tehdy studovala celý metabolismus. Měla jsem takové určité štěstí, ale štěstí přeje připraveným, že jsem v noci do zvěřince chodívala s červenou baterkou. Jednou jsem si tu červenou baterku zapomněla, nechala jsem si pootevřené dveře na chodbu a za těch pět minut, co tam do toho zvěřince šlo jenom malinko světla, jak byly pootevřené dveře, abych trošičku viděla, tak najednou se mi všechny hodnoty, co jsem v té epifýze měřila, změnily a v zásadě jsem zjistila, že jenom to chvilkové osvětlení, pětiminutové, má obrovský vliv na tu epifýzu. Tak jsem potom samozřejmě dlouho bádala, čím to je. Až po dlouhé době jsem přišla na něco, o čem jsem tehdy vůbec nevěděla, že existuje, a to jsou biologické hodiny, a že tím osvětlením jsem si ty biologické hodiny, které jsou v mozku, posunula do úplně jiného času.“

  • „Mělo to zase jeden překvapivý klad. Když jezdíte po konferencích a máte dobře nastražené uši, tak víte, že ten proud třeba teď teče takhle, toho, co se teď zkoumá, nebo víte, že ten proud se třeba otočí na jinou stranu nebo strašně zajímavé je nějaké sdělení a všichni honem začnou v tom pokračovat, protože vidí, že takhle to teď může pokračovat dál. Když na ty konference nejezdíte, tak nastává skutečně trochu ta izolace. Chybí vám to vnímání toho, co je absolutně nej nej nej. Je to jako v módě, a kterým směrem jít a co citovat. Ale může se vám stát, když vám to poměrně dobře myslí, že najednou vy půjdete tím originálním směrem, že najednou vy se stanete určitou módou. Já když jsem v tom roce 1989 přijela na konferenci, tak jsem slyšela takový: ,Hele, je tady Illnerová, půjdeme se podívat na Illnerovou.‘ Protože už Illnerovou znali z literatury, ale v životě Illnerovou neviděli. A to už jsem, ví Bůh, vůbec nebyla nejmladší. Člověk mohl něco bez toho vědomí světa dělat a přitom se potom ukázalo, že to byl ten správný směr a že to bylo něco dobrého. A možná, kdyby příliš naslouchal tomu, co dělají jiní, tak by nešel tím originálním směrem, který pak něco přinesl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Akademie věd, Praha, 06.03.2013

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vědět, co je spolehnout se na druhého, co je odpovědnost, to se nenaučíte na žádném jiném táboře

Illnerova portret 2.jpeg (historic)
Prof. RNDr., DrSc Helena Illnerová
zdroj: archiv paní Illnerové

Helena Illnerová se narodila v roce 1937 v Praze. Její otec byl židovského původu a za války prošel koncentračními tábory, které přežil, a vrátil se domů. Helena Illnerová vystudovala přírodovědeckou fakultu a začala působit ve Fyziologickém ústavu AV ČR. V roce 1965 založila oddíl Sluníčka, který vedla deset let. Vdala se za Michala Illnera a měla dvě děti. V roce 1969 se rodině povedlo vyjet na rok do New Yorku, kde Helena sbírala zkušenosti na Kolumbijské univerzitě. V Praze ve fyziologickém ústavu se jí podařil životní objev v oblasti biologických hodin v organismu savců. Po sametové revoluci byla osm let místopředsedkyní Akademie věd ČR a poté čtyři roky její předsedkyní. Dále předsedala Učené společnosti České republiky a České komisi pro UNESCO. Dodnes se pohybuje v několika vědeckých radách a v etických komisích.