Věra Idan

* 1926  

  • „Kdo přijel do Auschwitzu, napsal: 'Setkal jsem se s… někým, kdo umřel dávno před tím.' Lidi nechápali, co píšou. V Terezíně o tom museli vědět ti, co vedli Terezín, ale nemluvili o tom. My jsme věděli, že do lepšího nepojedeme, ale říkali jsme si: Co má být? Pracovat umíme, tak co se může stát? Tak budeme mít těžší práci.“

  • „Moje maminka chtěla začátkem 39. roku utéci. Přes doly se mohlo přejít do Polska a z Polska dál. Otec měl bratrance, který byl v Anglii a bohatý, který by nám bez řečí poslal letenku do Anglie. Můj otec řek: ‚Se dvěma malými dětmi a s jedním ruksakem na zádech neopustím Čechy. Nemůže se nic stát.‘ Takový byl můj otec. Několik měsíců nato šel do Niska. Otec nebyl jediný, kdo takhle myslel. Protože ta kultura, ti spisovatelé, Beethoven, Mozart… Jak by mohli takoví lidé, to není možné. Byli zaslepení.“

  • „Absolutně si nepamatuji, jak a kdo nám dal lístky na koncert nebo do divadla, na Brundibára nebo na operu. Vím, že jsem šla na operu a měla jsem okurky, které jsem ukradla ve štábní zahradě. Měly jsme je v podprsence, tady jednu a druhou tam, někdy i v kalhotách. Samozřejmě, že na takovém koncertě byl člověk na člověku. Ten, kdo stál přede mnou, se obrátil a říkal: ‚Au, co to máš?‘ Já jsem mu nemohla říct, že tam mám okurky.“

  • „Ota Kraus – jeho ženu Ditu jistě znáte – byl trochu starší než my, ale tenkrát to byl veliký rozdíl, nám řekl: ‚Máte šest měsíců, vy máte plných šest, my máme ještě dva. Vidíte ten kouř a cítíte ten smrad? Tady my budeme za dva měsíce.‘ Takto nás, mládež, přišli pozdravit naši známí. Zářijový transport šel celý do plynu.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 05.12.2016

    (audio)
    délka: 02:08:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 6

    Tel Aviv, 04.12.2016

    (audio)
    délka: 02:10:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pracovat umíme, tak co se nám může stát, říkali jsme si před odjezdem do Osvětimi

IMG_20161204_0010 - kopie.jpg (historic)
Věra Idan
zdroj: dobová archiv pamětníka, současná natáčení ED

Věra Idan, roz. Rosenzweigová, se narodila 20. dubna 1926 v Košicích do židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. Otec Oskar obchodoval se dřevem, matka Pavla byla v domácnosti. V polovině 30. let se rodiče kvůli otcovu zaměstnání přestěhovali do Ostravy. Věra i její mladší sestra Mariana navštěvovaly v Ostravě českou školu, po zákazu vyučování židovských dětí přešla Věra do školy Alijat ha-noar (Jugend Alijah Schule) vedené sionistickým hnutím v Praze a v Ostravě. Otec byl v říjnu 1939 deportován do tábora v Nisku, odkud později utekl do Sovětského svazu, kde v roce 1943 zemřel. Věra s maminkou a sestrou Marianou byly deportovány 30. září 1942 do Terezína. Věra pracovala v zemědělství a v prádelně. S matkou a sestrou byla zařazena do transportu do Osvětimi, kam odjela 15. května 1944. Po šesti týdnech v rodinném táboře prošly společně selekcí a byly převezeny do tábora Christianstadt, pobočného tábora Gross-Rosen. Po evakuaci tábora na začátku února 1945 došly po šesti týdnech pochodu smrti do Chebu, odkud byly na konci března převezeny do Bergen-Belsenu, kde se 15. dubna 1945 dočkaly osvobození. Maminka zemřela 2. května 1945, Věra se sestrou Marianou byly vážně nemocné. V červenci 1945 odjely na ozdravný pobyt do Švédska, odkud se vrátily v srpnu 1946. Věra se v Praze setkala s Ottou Immerglückem, jehož znala z Ostravy, a v roce 1947 se za něj provdala. Spolu odešli v roce 1949 do Izraele a změnili si příjmení na Idan. Deset let žili v kibucu Ha-Chotrim, v roce 1959 se přestěhovali do Michmoret, kde manžel pracoval jako učitel. Společně vychovali tři syny. Věra Idan je vdova, žije v obci Michmoret.