JUDr. Pplk.v.v. Milan Hulík

* 1946  

  • „Ježíšmarjá, Franta Stárek, to snad byl můj nejlepší klient - disident. Ten byl tak statečný! Říkal jim do očí, co si myslel. Měl jsem a mám ho hrozně rád, byl to člověk, který se nebál, kterého nezlomili. Byl v různých věznicích, tak jsem za ním jezdil na návštěvy. Počkejte, jak to bylo? Při procesu s ním jich soudili víc, Stárek, nevím, kdo všechno tam byl, Jirous a další. Předseda senátu se ho na začátku procesu ptá, jestli uznává svoji vinu. A on Stárek povstal a řekl: 'Já vůbec neuznávám příslušnost tohoto fašistického soudu.' To už i já jsem strkal hlavu do papírů. Jako veřejnost tam museli vždycky pustit dva příbuzné každého obžalovaného. Hlavní veřejnost, diváky, ale tvořili příslušníci Státní bezpečnosti, tak to mezi nimi zašumělo. On byl Franta Stárek bezvadný, byla s ním legrace, tedy v uvozovkách, protože byl zavřený.“

  • „Mě to na té vojně strašně štvalo. A pak přišel ten prokurátorský pohovor s tím, že půjdu do Sabinova, jestli ještě něco řeknu. Tak jsem z toho byl na nervy a Petr Goll mi řekl: 'Vždyť my se dostaneme na psychiatrii, když budeme šikovní!' Já říkám: 'Jak dostat na psychiatrii, co máme dělat?' On říká: 'Jednoduše.' Vymyslel něco, co bylo naprosto geniální. Když byl poplach, tak oba jsme nastoupili nazí, jenom jsme měli samopal a opasek se sumkami. Takže nás oba odvezli na psychiatrii. Dostal jsem se v Praze do vojenské nemocnice na psychiatrii, kde byli bezvadní doktoři. Běžel rok šedesát osm, takže jsem byl na posteli zavalený novinami a časopisy. Viděl jsem, že ti vojenští doktoři, přestože to byli komunisti, jaké jsou jejich sympatie, byli na mojí straně. Kdo ležel na psychiatrii, měli s ním každý druhý den pohovor. Ptali se nás, jestli nemáme sebevražedné myšlenky. Řekl jsem: 'Pane doktore, mě to to tady nebaví, teď se děje tolik věcí.' Řekl mi: 'My máme zítra nějakou poradu, počkejte, já přijdu.' Druhý den přišel za mnou a povídá: 'My vás pustíme a budete mít diagnózu anxiózní depresivní psychóza.' Ptal jsem se, jestli mi to nebude v civilu vadit. Řekl mi, že vůbec ne. Tak mě propustili do civilu s modrou knížkou, což bylo obrovské terno.“

  • „Já jsem od dvanácti let jako dítě za ním do těch kriminálů jezdil s maminkou. Vždycky jsme se modlili, aby návštěva nebyla v poledne, protože bachaři spěchali na oběd, takže z hodinové návštěvy byla v takovém případě třeba půlhodinová. Netušil jsem, že když jsem jezdil za tátou po kriminálech, že jednou budu těm všem kriminálům šéfovat po převratu. To byla jedna z absurdit mého života, jednu z těch polistopadových funkcí jsem měl, že jsem šéfoval celému vězeňství, bylo ještě československé. Ty návštěvy v kriminálech za tátou byly dost drastické. Byl jsem tehdy dítě, byl jsem strašně vystresovaný. Tatínka přivedli, plandaly na něm šaty, byl silnější, ale udělali z něj ve vězení hubeňoura. Někdy měl slzy v očích. První máte, že se na něj vrhnete, obejmout ho, políbit a vtom vás oni odtrhnou násilím: 'Tady se posaďte!' Jednají s vámi jako s odsouzeným, máte knedlík v krku, tečou vám slzy. Jednou jsem dal tátovi čokoládu a bachař mě praštil přes ruku.“

  • „Já jsem se dozvěděl ještě před převratem, že byl nějaký pražský sněm advokacie. A tam se mluvilo o mně, že pražský tajemník KSČ Štěpán říkal: 'Pak tady máme takové případy jako doktor Hulík, který si pouští pusu na špacír, kritizuje náš režim, socialismus, ve svých závěrečných řečech.' Říkal mi doktor Cilínek, že mu volal Štěpán, že tě máme vyhodit z advokacie. Byl červen osmdesát devět, začal jsem se smát a říkám Cilínkovi: 'Láďo, do konce roku půjdou komunisti do háje.' On říká: 'Tys byl vždycky optimista, komunismus tady bude ještě deset let.' Smál jsem se ještě víc. Když mi přivedli na Borech Štěpána, ptal jsem se: 'Pane Štěpáne, proč vy jste mě chtěl vyhodit z advokacie? Tvrdil: 'Já ne.' Všechno popřel, že mě chtěl vyhodit z advokacie. Setrvali jsme asi tři hodiny v srdečném rozhovoru, všechno házel samozřejmě na Jakeše, on chtěl být nějaký... Ptal jsem se ho: 'Proč vy, vysokoškolsky vzdělaný člověk, jste docentem, jste byl mezi těmi takzvanými komunistickými dinosaury?' Odpověděl: 'Protože já jsem měl informace, že Gorbačov padne a všechno se vrátí do starých kolejí.' 'To vám ale nevyšlo,' řekl jsem. 'Ne, to mi nevyšlo,' řekl Štěpán.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 24.08.2020

    (audio)
    délka: 01:57:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.09.2020

    (audio)
    délka: 02:05:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ještě 17. listopadu jsem měl pět klientů ve vězení

Milan Hulík před rokem 1989, kdy obhajoval disidenty
Milan Hulík před rokem 1989, kdy obhajoval disidenty
zdroj: archiv Milana Hulíka

Milan Hulík se narodil 22. března 1946 v Kolíně do rodiny majitele firmy na těžbu říčního písku. Po komunistickém převratu v únoru 1948 otec o svou společnost přišel, v druhé polovině 50. let však zjistil, že jeho stroje si komunisty ovládaný stát pouze pronajal. U soudu se domohl, že mu za ně Československá republika uhradila ušlé nájemné. Odveta totalitního režimu přišla vzápětí, bývalého podnikatele Hulíka poslal soudce v roce 1958 do vězení na 12 let za vykonstruované vylákání daňové výhody a za protikomunistickou činnost. Milana Hulíka traumatizovaly návštěvy otce ve vězeních. Soudce ho propustil podmíněně až v roce 1967. Milan Hulík měl na základní škole vynikající prospěch, ale komunistická moc mu jako synovi třídního nepřítele umožnila pouze nástup do učení na zedníka. Po čase však přestoupil na stavební průmyslovku do Prahy, kde maturoval. Pak nastoupil na dvouletou vojnu, z níž se dostal předčasně díky simulování psychické poruchy. Složil přijímací zkoušky na Právnickou fakultu UK, kde promoval v roce 1974. Zpočátku dělal podnikového právníka, v roce 1976 se stal advokátním koncipientem v Praze. Ve druhé polovině 70. let a v 80. letech obhajoval řadu disidentů – například Františka Stárka, Petra Cibulku, Petra Uhla nebo Jarmilu Bělíkovou. Po roce 1989 začal pracovat jako ředitel odboru inspekce na Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (nyní Bezpečnostní informační služba). Působil rovněž jako předseda prověrkové komise Sboru nápravné výchovy (dnešní Vězeňská služba), kde se později stal prvním náměstkem generálního ředitele a dosáhl hodnosti podplukovníka. V roce 1995 se vrátil do advokacie a podařilo se mu vystudovat historii na Univerzitě Karlově a získat doktorský titul. V roce 2020 žil pamětník v Praze.