Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Milan Hulík (* 1946  )

On the 17th of November five of my clients were still sitting in prison

  • born on 22 March 1946 in Kolín

  • in1958 the communist justice system sentenced his father to 12 years in prison

  • after basic school the witness trained as a mason

  • later he studied construction at a vocational school

  • he managed to get out of his two-year military service by pretending to be mentally ill

  • in1974 graduated from the Faculty of Law of Charles University

  • in1976 started working as an attorney’s clerk

  • in the 1970s and1980s he defended František Stárek, Jarmila Bělíková, Petr Uhl and other dissidents

  • after1989 he helped with forming institutions that would later become the Security Information Service and the Prison Service

  • in 1995 returned to the legal profession

  • later studied history at Charles University

  • in 2020 he was living in Prague

Nejhorší české žaláře poznal Milan Hulík nejprve jako kluk, který navštěvoval v padesátých letech 20. století svého uvězněného otce. Poté, co vystudoval práva a stal se advokátem, chodil Milan Hulík na Bory, do Minkovic a do dalších věznic za svými klienty, politickými vězni. Do třetice se situace úplně otočila – po sametové revoluci začal Milan Hulík velet všem československým věznicím v roli náměstka generálního ředitele Sboru nápravné výchovy. Bezprostředně po roce 1989 pracoval v prověrkové komisi, jež se zabývala nezákonnými skutky vysokých představitelů totalitního vězeňského systému. „Takový obrat považuji za jednu z velkých absurdit svého života,“ říká JUDr. Milan Hulík.

Milana Hulíka sledovala v 70. a 80. letech Státní bezpečnost. Život mu ztrpčovala nejenom kvůli obhajobě disidentů. Zaměřovala se na něj také kvůli jeho bratrovi, který v roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Německa a do Československa posílal zakázanou literaturu.

 

Hulíkovým znárodnili firmu na těžbu písku

Milan Hulík se narodil 22. března 1946 v Kolíně. Jeho otec vlastnil firmu na těžbu říčního písku z Labe. Když komunisté převzali v únoru 1948 v Československu moc, Hulíkovi přišli o svůj majetek. Převzal ho nově založený národní podnik. Otec Hulík nastoupil jako dělník do lomu. Ve druhé polovině 50. let mu ale překvapivě přišel úřední dopis, že musí zlikvidovat své těžařské stroje.

„Táta šel za advokátem a zjistili, že si národní podnik jeho stroje pouze pronajímal,“ uvádí Milan Hulík. „Tak ho zažalovali za nezaplacený nájem. Tatínek u soudu vyhrál a měl dostat šest set tisíc korun, tedy dnešních asi šest milionů korun. Zaplatili mu ale jenom jednu splátku a pak ho zatkla Státní bezpečnost.“

Otce Hulíka sebrala tajná policie brzy ráno cestou do práce a v jeho bytě dělala skoro celý den domovní prohlídku. Našla tam kopie dopisů a další dokumenty, z nichž vyplývalo, že otec Hulík komunisty nesnášel. Ale nic víc. Policisté neobjevili žádné důkazy, že by Milanův tatínek patřil do nějaké spiklenecké skupiny a připravoval protistátní akce.

„Táta se nikde netajil svým odporem ke komunistům,“ tvrdí Milan Hulík. „Když jsme dostali první splátku nájmu za stroje, koupil si televizi, což byla tehdy velká vzácnost. Stála taky hodně peněz. Vedoucí prodejny se za nějaký čas ptal, jak je táta s televizí spokojený. Odpověděl mu: ‚Jak bych s ní mohl být spokojený, když na ní nechytím Svobodnou Evropu.‘“

 

Otce pustili v roce 1967 na podmínku

Otec Hulík skončil nicméně u soudu ze dvou důvodů. K protikomunistickým názorům mu prokurátor přidal vykonstruovaný trestný čin podvodné vylákání daně. V roce 1958 dostal dvanáctiletý trest. „Ve vězení se choval odbojně a pustili ho až v roce 1967 na podmínku,“ dodává Milan Hulík. „Domů se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel už v roce 1972.“

Za tatínkem jezdil Milan do vězení na návštěvy od svých 12 let. Vzpomíná na ně jako na drastické. „Vždycky jsme se s maminkou modlili, aby návštěva nebyla v poledne, protože bachaři spěchali na oběd,“ poznamenává. „Takže z hodinové návštěvy byla v takovém případě třeba půlhodinová.“ 

Návštěvy v kriminálech Milana ‚strašně stresovaly‘ hlavně v dětském věku. „Tatínka přivedli, plandaly na něm šaty,“ vysvětluje. „Byl vždycky silnější, ale ve vězení z něj udělali hubeňoura. Někdy měl slzy v očích.“

 

Dal jsem tátovi čokoládu a bachař mě praštil přes ruku

Bachaři neměli slitování ani s dvanáctiletým třináctiletým klukem. „První, co uděláte, je, že se na tatínka vrhnete, chcete ho obejmout, políbit,“ říká Milan Hulík. „A vtom vás oni odtrhnou násilím. Vykřiknou: ‚Tady se posaďte!‘ Jednají s vámi jako s odsouzeným. Máte knedlík v krku, tečou vám slzy. Jednou jsem dal tátovi čokoládu a bachař mě praštil přes ruku.“

Starosti s uživením rodiny padly po uvěznění otce na maminku. Milan však již od 12 let prodával na perónech kolínského vlakového nádraží pivo a limonádu. V neděli, kdy tam mohl strávit celý den, si na dýškách vydělal až dvě stě korun – tedy na dnešní peníze asi dva tisíce korun. „Na tehdejší dobu jsem už jako dítě vydělával velké peníze, sám jsem si kupoval věci na sebe, třeba i džíny,“ tvrdí Milan Hulík. „Mohl jsem si koupit foťák a dokonce kameru. V neděli chodila maminka prodávat limonádu a pivo se mnou.“

Na základní škole měl Milan vynikající prospěch a ředitel ho dával ostatním za vzor. Když mu jeden z učitelů žaloval, že Milan je synem třídního nepřítele a vězně, ředitel se premianta zastal. Průšvih přišel až poté, co základní škola podala Milanovi přihlášku na střední školu. „Přijela Státní bezpečnost a vyslýchala ředitele i mého třídního učitele,“ poznamenává Milan Hulík.

Nakonec musel nastoupit do učení na zedníka, po čase mu ale dovolili vystudovat stavební průmyslovku. Po maturitě následovala dvouletá vojenská služba. Milan se z ní ale vyvlékl dříve. S kamarádem z židovské rodiny Petrem Gollem při izraelsko-arabské válce v roce 1967 nepokrytě přáli vítězství Izraeli. Třeba ve skříňkách měli izraelské vlajky. Někdo je ovšem udal a za Milanem dorazil vojenský prokurátor na výstražný pohovor. Pohrozil mu vojenským kriminálem v obávaném Sabinově.

 

Když byl poplach, tak jsme oba nastoupili nazí

„Mě to na vojně strašně štvalo, tak jsem z toho byl na nervy. Petr Goll mi řekl: ‚Vždyť my se dostaneme na psychiatrii, když budeme šikovní.‘ Vymyslel něco, co bylo naprosto geniální,“ prozrazuje Milan Hulík. „Když byl poplach, tak jsme oba nastoupili nazí, měli jsme na sobě jenom samopal a opasek se sumkami.“

Jeden velitel chtěl Milana a Petra okamžitě zavřít do posádkové basy, ale jiný, rozumnější, je poslal na posádkovou ošetřovnu. Odtud oba vojáky vyexpedoval doktor na civilní psychiatrii do Havlíčkova Brodu. „Dostal jsem se v Praze do Vojenské nemocnice ve Střešovicích na psychiatrii, kde byli bezvadní doktoři. Běžel rok šedesát osm a viděl jsem, že jejich sympatie jsou na mojí straně. Ptali se nás, jestli nemáme sebevražedné myšlenky,“ prozrazuje Milan Hulík. „Řekl jsem: ‚Pane doktore, na vojně se pořád jen řve, slyším tam pořád jen samé píč., mě to nebaví, a teď se navíc děje tolik věcí.‘ Druhý den přišel za mnou a povídá: ‚My vás pustíme a budete mít diagnózu anxiózní depresivní psychóza.‘ Ptal jsem se, jestli mi to nebude v civilu vadit. Řekl, že vůbec ne. Tak mě propustili s modrou knížkou, což bylo obrovské terno. Dostal ji taky Petr Goll.“

Odchod do civilu si Milan Hulík vychutnal. Z nemocnice odjel domů, kde si vzal džíny, tričko, černé brýle a koupil si žvýkačky. „Na vojně bylo největším zločinem nosit černé brýle, mít ruce v kapsách a žvýkat,“ upozorňuje. Do kasáren došel v civilu i s propouštěcími papíry a počkal na nástup spojovacího praporu, kde sloužil. Zařadil se na konec pochodující jednotky a před velitelem útvaru, majorem, prošel s rukama v džínách, s černými brýlemi a mohutně žvýkal.„Major strašně řval, že mě zavře. Ale já jsem mu odpověděl, že už nemůže, že už jsem civilista,“ tvrdí Milan Hulík.

 

Východní oddíly vtrhly do Československa

Srpen 1968 zažil v tehdejším západním Německu, kam odjel na brigádu. „Jednadvacátého srpna jsem stál ve výkopu a najednou kolem běží kamelot s novinami Bildzeitung a křičí: ‚Východní oddíly vtrhly do Československa,‘“ vzpomíná Milan Hulík. „Jedny jsem mu vytrhl a uviděl jsem fotku, jak sovětský tank porazil strom na Václavském náměstí. Rozbrečel jsem se. Německý stavitel mi povídá: ‚Běž domů a neboj, my ti ten dnešek zaplatíme.‘“

V západním Německu žil Milanův bratr a po okupaci se tam rozhodl zůstat natrvalo. Milan se ovšem domů vrátil – kvůli mamince a otci, jehož propustili z vězení teprve před rokem. Milanův bratr pracoval jako rentgenologický asistent a v Německu nakonec vystudoval medicínu v oboru zubní lékař. Jeho profese z něj udělala účastníka dramatického historického okamžiku. V roce 1972 rentgenoval v nemocnici po nevydařeném policejním zásahu zraněné teroristy a jejich oběti, izraelské sportovce unesené na olympiádě v Mnichově.

Milanu Hulíkovi se podařilo na konci šedesátých let složit přijímací zkoušky na práva a navzdory svému buržoaznímu původu je úspěšně dokončil. Vyvázl i z oplétaček se Státní bezpečností, která zadržela zakázanou literaturu v jeho poště. Ze západního Německa mu ji poslal bratr. „Státní bezpečnost naštěstí nedokázala, že jsem zakázanou literaturu dál šířil,“ dodává Milan Hulík. „Jinak by mě obvinili z pobuřování. Sice jsem zakázanou literaturu dával číst svým známým, ale nikdo z nich mě při výslechu neudal, čehož si dodnes vážím.“

 

Jako koncipient obhajoval muzikanty z Plastic People

Po vysoké škole pracoval Milan Hulík dva roky jako podnikový právník, v roce 1976 nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře. Pod palcem ho měl jako školitel zkušený advokát Vladislav Cilínek. „Ačkoliv byl členem KSČ, obhajoval disidenty. Asistoval jsem mu při procesu se skupinou The Plastic People of the Universe. Někdy musel Vladimír odejít, a tak jsem vedl obhajobu za něj,“ podotýká Milan Hulík.

„Plastici“, vůdčí postavy československého undergroundu, se ocitli před soudem kvůli sprostým slovům v textech písní, což komunistická justice označila za trestný čin výtržnictví. „Jedním z advokátů při procesu byl doktor Stome a přednesl vynikající závěrečnou řeč. Vybral si příklady sprostých slov ve světové literatuře, třeba z Haškova Švejka, nebo z díla francouzského spisovatele Rabelaise,“ připomíná Milan Hulík. „Citoval také Lenina, který napsal v dopise příteli Zamjatinovi, že buržoazní zákonodárství je na hovno.“

O odsouzení obžalovaných v procesu s The Plastic People of the Universe však komunističtí funkcionáři rozhodli už předem a ani brilantní závěrečné řeči obhájců jim nepomohly. Některé členy skupiny poslal soud za výtržnictví do vězení. Nejvíce, 18 měsíců za mřížemi, dostal manažer kapely, básník Ivan „Magor“ Jirous. S ohledem na domácí a zahraniční solidaritu s vězněnými hudebníky však nakonec tresty byly o něco nižší, než se čekalo.

 

Cibulku úspěšně obhájil v groteskní kauze

Milan Hulík v dalších letech obhajoval kromě jiných disidentů také Petra Cibulku. Poznali se v obávané káznici v Minkovicích. „Když jsem tam za Petrem přijel, byl úplně zmučený. Říkal, že mi nevěří, že nechce, abych ho obhajoval, že jsem taky estébák,“ vzpomíná Milan Hulík. „Odpověděl jsem mu, že estébák nejsem a nakonec si mě za advokáta vzal.“

V době, kdy si Petr Cibulka odpykával trest v plzeňské věznici Bory, se dostal do sporu s dozorci a hrozilo mu prodloužení vězení za útok na jednoho z nich. „Byly velikonoční svátky a vychovatel povolil Petrovi na čtení místo tří novin a časopisů pět,“ vysvětluje Milan Hulík, co se tehdy stalo. „Jiní dozorci asi neměli co na práci, tak kontrolovali cely. Zjistili, že Petr má víc novin a časopisů a chtěli mu je vzít. Přetahoval se s nimi o ně a jednomu srazil čepici.“

Petr Cibulka měl u sebe podle Milana Hulíka v době potyčky pouze komunistický tisk, třeba deník Rudé právo nebo časopis Nová mysl. Hájil ho před Okresním soudem v Plzni. Kromě jiného Milan Hulík uvedl, že jeho klient došel během svého pobytu ve vězení k názoru, že jeho dosavadní smýšlení bylo chybné a četbou stranického tisku se snažil nabýt nového lepšího smýšlení.

Soudce Petra Cibulku zprostil obžaloby z útoku na veřejného činitele, ale prokurátor se odvolal ke krajskému soudu. Kauzu však rozvířily nejen rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, ale také významné evropské noviny. Pozastavovala se nad tím, že v totalitním Československu končí lidé před soudy už i za čtení komunistického tisku.

 

Advokátovu závěrečnou řeč vysílal Hlas Ameriky

U okresního soudu někdo tajně natočil závěrečnou řeč Milana Hulíka a odvysílaly ji Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Advokáta citovaly rovněž prestižní západoevropské listy. Komunistické Československo si ušilo z ostudy kabát a kauzu začalo řešit předsednictvo Ústředního výboru KSČ.

Odvolací soud probíhal kvůli mimořádnému zájmu evropské veřejnosti úplně jinak než ostatní procesy s disidenty. Nikde nepobíhali policisté se psy, do velké jednací síně pustili všechny disidenty a někdo dokonce mohl na chodbě předat Petru Cibulkovi pomeranč. „Předseda senátu před začátkem hlavního líčení řekl: ‚Pojďte sem všichni s těmi taškami a nechte si je zkontrolovat, já se dnes večer nechci slyšet ze Svobodné Evropy,‘“ dodal Milan Hulík. Proces vyhrál a Petra Cibulku zachránil před prodloužením trestu o další měsíce nebo roky.

 

Že bych se mohl jednou probudit a nebýt advokátem

Od roku 1976 do roku 1989 popudil Milan Hulík Státní bezpečnost obhajobou Jarmily Bělíkové, Petra Cibulky, Petra Pospíchala, Petra Uhla, Františka Stárka, Jana Prince, Pavla Büchlera, Charlieho Soukupa a mnoha dalších odvážných lidí, kteří podepsali Chartu 77 či později petici Několik vět. U soudu zastupoval také demonstranty zatčené při protikomunistických protestech na Václavském náměstí v roce 1989.

Státní bezpečnost založila na Milana Hulíka jako na nepřátelskou a prověřovanou osobu dva svazky – Advokát a Čtenář. Prvně jmenovaný se nedochoval. „Při jednom z výslechů mi major Státní bezpečnosti vyhrožoval, že bych se taky jednou mohl probudit a nebýt advokátem,“ prozrazuje Milan Hulík. „Odpověděl jsem mu, že jsem vyučený zedník, mám stavební průmyslovku a vždycky se nějak uživím. Ale že se může taky jednou stát, že se probudí on a už nebude majorem. Zeptal jsem se ho, jaké umí řemeslo. Mlčel.“

Policejní psycholog pak do spisu napsal, že je bezpředmětné vyvíjet na Milana Hulíka existenční nátlak a vyhrožovat mu, že ztratí advokátskou práci.

 

Klient Stárek označil soud za fašistický

Milan Hulík poznal své disidenty nejenom jako klienty, ale také po lidské stránce. „Například Jarmila Bělíková byla velmi statečná, stejně tak Petr Uhl, kterého věznil režim ze všech nejdéle,“ upozorňuje Milan Hulík. „Nejraději jsem měl Frantu Stárka. Nikdy nezapomenu, jak se ho při procesu předseda senátu ptal, jestli uznává svou vinu. Franta mu odpověděl: ‚Já neuznávám vůbec fašistickou příslušnost tohoto soudu.‘“

I tak zkušený obhájce jako Milan Hulík vyprskl smíchy a musel schovat svou hlavu do hromady papírů před sebou. „Franta Stárek byl snad můj nejlepší klient disident. Říkal jim do očí, co si myslel. Měl jsem a mám ho hrozně rád, nebál se komunistů a nezlomili ho,“ upozorňuje Milan Hulík. „Franta byl bezvadný a byla s ním legrace, tedy v uvozovkách, protože byl zavřený.“

Čím více se blížil rok 1989, tím víc pamětník zjišťoval, jak se totalitní režim rozkládá. Důkazem mu byla i příhoda, jak si obstaral zbrojní pas. Za totality ho většinou získávali jenom přísně a pečlivě vybraní stoupenci režimu. „Znělo to neuvěřitelně, ale já, obhájce disidentů, jsem dostal pistoli. Měl jsem totiž kamaráda advokáta, majitele dvou pistolí. Střílel závodně za sportovní klub Rudá hvězda Kladno a věděl, jaký jsem fanda do zbraní,“ svěřuje se Milan Hulík. „Dovezl mě na Kladno za předsedou oddílu, majorem Státní bezpečnosti, mistrem Evropy ve střelbě a členem ochranky prezidenta Gustáva Husáka. Ale kromě střelby ho nic jiného nezajímalo, žádná ideologie.“

 

Díky Gorbačovovi získal advokát nové argumenty

Major napsal Milanu Hulíkovi potvrzení, že je držitelem druhé výkonnostní třídy ve střelbě a pro získání „jedničky“ potřebuje vlastní pistoli. Advokát skutečně zbrojní pas obdržel a pistoli si koupil. Stálo ho to dvě lahve whisky a majorovi ještě obstaral nedostatkové západoněmecké marky, které potřeboval jeho syn při hokejovém zájezdu do Finska.

„Přišel jsem pak za Vláďou Cilínkem, položil jsem na stůl svou zbraň a říkám mu: ‚Tobě komunistická strana svěřila stranickou legitimaci, mně pistoli,“ připomíná komický okamžik Milan Hulík. „Ale asi jsem se neměl zbrojním průkazem tolik chlubit. Petr Cibulka mě kvůli ní označil za supertajného spolupracovníka Státní bezpečnosti a někdo z disentu na mou adresu prohlásil: ‚No to snad není možné, my už máme i vlastní policii.‘“

Poslední dva roky před sametovou revolucí se Milanu Hulíkovi rozšířily možnosti obhajoby. V Sovětském svazu prosazoval komunistický vůdce Michail Gorbačov politiku takzvané glasnosti, čili otevřeného informování o problémech socialistické společnosti. Milan Hulík se při procesech s disidenty nezaštiťoval pouze Michailem Gorbačovem, zmiňoval také spisovatele Alexandra Solženicyna nebo držitele Nobelovy ceny míru, akademika Andreje Sacharova, který se stal v Sovětském svazu z disidenta poslancem Všesvazového sjezdu lidových poslanců a vůdcem legální demokratické opozice.

„Při procesu s Renatou Pánovou v Českých Budějovicích ji sice soudce odsoudil, ale potkali jsme se na WC a tam mi povídá: ‚Nezlobte se, pane doktore, já jsem musel,“ uvádí Milan Hulík. „Věděl jsem, že totalitní režim končí, že mu začínají selhávat i jeho opory.“

 

V říjnu 1989 potkal statečnou soudkyni

Milan Hulík zažil vedle zprošťujícího rozsudku nad Petrem Cibulkou ještě jednu výhru v politickém procesu. V Lounech obhajoval u okresního soudu 31. října 1989 Pavla Škarýda, obžalovaného z rozšiřování prodemokratické petice Několik vět. Sám advokát ji v létě 1989 podepsal. Totalitní režim petici vůbec nezveřejnil, jen rozpoutal hysterickou kampaň proti ní a jejím autorům.

„Požádal jsem mladou soudkyni Danu Maťátkovou, jestli bych nemohl petici Několik vět předložit jako důkaz. Ona ji ale sama vytáhla ze spisu a řekla, že ji má,“ poznamenává Milan Hulík. „Pavla Škarýda zprostila obžaloby. Na proces přijeli i Škarýdovi přátelé a známí a také někteří disidenti. Prokurátor se odvolal, ale když šel pryč, udělali mu uličku hanby a posmívali se mu. Hned před soudem je pak sebrali policajti a na dva dny je zavřeli. Na Státní bezpečnosti pak na soudkyni Maťátkovou řvali, co si to dovolila, a začalo dokonce řízení o jejím vyhození z práce.“

 

17. listopadu jsem měl ve vězení pět klientů

V létě 1989 se smrákalo i nad Milanem Hulíkem. Dozvěděl se, že na sněmu pražské advokacie si ho vzal na paškál Miroslav Štěpán, městský tajemník KSČ a jeden z nejmocnějších komunistických funkcionářů v Československu. „Vláďa Cilínek mi prozradil, že Štěpán chtěl, aby mě vyhodili z advokacie,“ prohlašuje Milan Hulík. „Štěpán říkal, že doktor Hulík si pouští pusu na špacír a v závěrečných řečech kritizuje socialismus.“

Milan Hulík nicméně upozorňuje, že dobře věděl, co si smí při procesech dovolit, a co ne. „Nemohl jsem solidarizovat s disidenty, ale upozorňoval jsem, že obžaloba není v souladu se socialistickou zákonností,“ podotýká.

Nehledě na vítězné tažení demokracie v Maďarsku, v Polsku i v Sovětském svazu odsuzovala totalitní justice v Československu až na výjimky odpůrce režimu i v roce 1989. „Sedmnáctého listopadu 1989 jsem měl ve vězení čtyři nebo pět klientů,“ konstatuje Milan Hulík.

Po roce 1989 se dočkal zadostiučinění. Pracoval v prověrkové komisi, jež se zabývala jednáním funkcionářů Sboru nápravné výchovy a perzekucí politických vězňů v dobách totality. Získal místo náměstka generálního ředitele Sboru nápravné výchovy a vymyslel jeho přejmenování na Vězeňskou službu. Působil také v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, z něhož vznikla Bezpečnostní informační služba jako nástupkyně komunistické kontrarozvědky.

 

Setkání s Miroslavem Štěpánem

„Jednou v noci jsem se vracel z návštěvy od bratra v Německu a jel jsem přes Plzeň. Napadlo mě, že bych mohl zajít za Miroslavem Štěpánem, který seděl na Borech,“ svěřuje se Milan Hulík. Ve vězeňském sboru měl tehdy hodnost podplukovníka a dozorci ho za Štěpánem pustili. Mluvil s ním asi dvě hodiny a ptal se, proč ho Štěpán chtěl vyhodit z advokacie. Tehdejší vězeň Štěpán všechno popřel a vinu házel na generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše.

„Říkám mu: ‚Proč vy, takový vzdělaný člověk, docent, jste byl do poslední chvíle mezi těmi komunistickými dinosaury?‘ Odpověděl mi, že měl informaci, že Gorbačov v Sovětském svazu padne a všechno se zase vrátí do starých kolejí,“ prozrazuje Milan Hulík. S Miroslavem Štěpánem se potkal ještě jednou u svého dobrého známého, majitele kladenských hutí Vladimíra Stehlíka v polovině 90. let.

„Štěpán už měl upito a řekl, že mi bude říkat ‚advokátku‘ a já jemu ‚Mirdo‘, což považuji za další ironii osudu,“ tvrdí Milan Hulík. „Když se namazal, oslovoval mě ‚ty vole‘. Bral mě kolem ramen, a když jsem se ho ptal, proč to všechno dělal, říkal: ‚Ty nevíš, jaký byl Jakeš‘ a řekl na jeho konto sprosté slovo. Mluvil taky o tom, kdo v roce 1989 za vším stál a jmenoval Rudolfa Hegenbarta, vedoucího branného a bezpečnostního oddělení Ústředního výboru KSČ.“

Milan Hulík se vrátil k advokacii v roce 1995 a věnoval se jí i v roce 2020. Na „stará kolena“ vystudoval historii na Karlově Univerzitě a získal titul PhD. Když se ohlíží za svým dosavadním životem, prohlašuje: „Jsem rád, že jsem překonal svůj strach a mohl jsem alespoň trochu poškodit komunistickou stranu svými obhajobami a že jsem si získal mezi disidenty přátele.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Michal Šimek Miloslav Lubas)