Marie Hučíková

* 1924  

  • „To byla jednotřídka v té vesnici, bylo tam pět oddělení. Měli jsme výborného pana učitele, kterému jsme říkali pan řídící. Bydlel v té škole s manželkou a dcerou, která studovala v Plzni. Pan řídící dělal učitele a ředitele, byl to velmi hodný člověk, který nás chtěl postavit do života. Vyprávěl nám, jak to jednou bude, ale tím, jak se schylovalo k válce, tak to všecko zase bylo jinak.“

  • „Když jsem přišla domů, my jsme měli na baráku psa Alíka. On na mě lítostivě koukal. Ten pes mě okamžitě poznal. Na vesnici se nikdy nezamykala vrata. Teď ale byla vrátka zamčená. Otec mi později vysvětlil, že to bylo kvůli partyzánům, kteří všude vlezli. Volala jsem a před barákem se objevil otec a ptal se, kdo je tam. Jenom jsem řekla, že jsem to já, Máňa. Já jsem potom tři dny spala.“

  • „Přivezli nás tam z Plzně-hlavního nádraží. Vyjeli jsme o půlnoci a přijeli jsme do východního Německa, do městečka Lengenfeld, kde byla továrna. Textilka byla ale zavřená a předělaná na muniční továrnu. Tam jsme přijeli ráno, svítilo slunce, bylo to 14. února 1944. Sněhu bylo po kolena, než jsme došli do toho lágru, tak jsme měli úplně promáčené boty. Dovedli nás pěšky do lágru a my jsme udiveně koukali, co to tam pobíhá za chlapy v podivných mundúrech po dvoře? Byli to zajatci, kteří nám topili v našich ubikacích, kde jsme spali. První den nás nechali odpočinout a seznámili nás se vším a druhý den jsme nastoupili do továrny. Bylo mi devatenáct a půl, a musela jsem pracovat dvanáct hodin denně. Ranní směna byla od šesti hodin ráno do šesti hodin večer. Noční směna pak od šesti hodin večer do šesti hodin do rána. Křiku tam bylo plno, gestapáci kontrolovali, kdo pracuje, a kdo ne. Báli jsme se, tak když jsme je zahlédli, tak jsme rychle pracovali. Při nočních směnách jsme se omývali studenou vodou, protože jsme to nemohli vydržet. Dlouhé směny trvaly až do konce října 1944. Pouze v neděli jsme měli volno a velké štěstí. V Lengenfeldu bylo koupaliště. Tam jsem se chodili vycachtat.“

  • „V té továrně nám, pokud jsme tam pracovali, dávali jídlo. Říkalo se tomu eintopf, tzn. z jednoho hrnce. Byla v tom zelenina a jenom dva nebo tři kousíčky masa. Bylo to v malé misce a to bylo k obědu a večeři. Ráno a večer jsme dostali černou kávu z cikorky a krajíc chleba namazaný marmeládou z řepy. Takhle my jsme tam jedli a žili. Občas jsme dostali potravinové lístky, abychom si mohli něco koupit v obchodech. Ale ono to nešlo. Ty obchody všude byly zavřený, protože ti obchodníci neměli co do výlohy dávat, to byla taková bída, že si to nedovedete představit.“

  • „Když jsem přijela do Přeštic a vyhrabala se z Přeštic ven z města s kufrem na zádech, tak jsem z dálky viděla, že jedou proti mně nějaká auta. Dostala jsem najednou velký strach, protože jsem viděla, že v těch autech jedou vojáci. Duchapřítomně jsem seskočila do strouhy. Tam jsem čekala, než ta kolona odjela. Byli to němečtí vojáci, kteří nebojovali a koukali, aby se nedostali Rusům do drápů, aby je nepobili, tak se snažili utéct.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    u pamětnice doma, 27.11.2017

    (audio)
    délka: 50:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neztrácet naději a věřit, že bude líp

Marie Hučíková.jpg (historic)
Marie Hučíková
zdroj: foto pamětnice - projekt Příběhy našich sousedů

Marie Hučíková, rozená Klesová, se narodila 13. září 1924 v Kucínech, v tehdejším okrese Přeštice, manželům Marií a Františkovi Klesovým. Měla tři sourozence - Jarmilu, Josefa a Václava. Obecnou školu navštěvovala v Kucínech, v Přešticích pak tři roky chodila do měšťanské školy. Vyučila se švadlenou. Od února 1944 byla totálně nasazená v Německu v městečku Lengenfeld, kde opravovala součástky do letadel. Na konci roku 1944 byla odvelena do Semil, odkud v dubnu 1945 s dalšími devíti lidmi utekla. Spolu se svojí přítelkyní se nakonec dostaly v pořádku ke svým rodinám. Závěr války ji tak zastihl u rodičů v Kucínech. Na pozvání otcova přítele, který měl v národní správě továrnu, se rodina přestěhovala do Nýrska, kde Marie Hučíková pracovala osm let v Okule - továrně na výrobu brýlí. V roce 1953 se vdala. S manželem Arnoštem Hučíkem se poznali v Nýrsku, kde byl na vojně. Pocházel z Karlových Varů, kam se později přestěhovali. Narodila se jim jediná dcera Alenka. Po osmi letech se rozvedli. V Karlových Varech pracovala pětadvacet let v hotelu Imperial. V roce 1980 odešla do důchodu. V Karlových Varech žije dodnes.