Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hučíková (* 1924  )

Neztrácet naději a věřit, že bude líp

  • narozena 13. září 1924 v Kucínech, okres Přeštice

  • pět let navštěvovala obecnou školu v Kucínech

  • tři roky navštěvovala měšťanskou školu v Přešticích

  • vyučena švadlenou

  • únor 1944 – totálně nasazena v Německu v továrně na opravu leteckých součástek

  • v roce 1944 přemístěna do Semil

  • duben 1945 – úspěšný útěk z totálního nasazení

  • 1946 – stěhování do Nýrska, osm let práce v Okule Nýrsko

  • 1953 – sňatek s Arnoštem Hučíkem, stěhování do Karlových Varů

  • narození dcery Aleny

  • 1961 – rozpad manželství

  • 25 let zaměstnána v hotelu Imperial

  • nadále žije v Karlových Varech

Moje a vaše dětství

Marie Hučíková, rozená Klesová, se narodila šest let po skončení první světové války, 13. září 1924, v malé vesnici Kucíny nedaleko Přeštic, dnes okres Plzeň-jih. Dětství prožila v rodné vesnici Kucíny. Ráda vzpomíná na to, jak o prázdninách sbírala lesní ovoce a pásla husy. Musela  také pomáhat v hospodářství. „Děti neměly tolik volného času jako ty dnešní, stejně tak neměly moderní vymoženosti a možnost cestovat, jako mají mladí lidé dnes, a hodně času trávily v přírodě. V zimě jsme s kamarády sáňkovali, klouzali se na ledě, v létě jsme chodili na houby nebo se koupali v rybníku.“

Škola a pan řídící

V Kucínech a Přešticích absolvovala povinnou osmiletou školní docházku. Na vesnici prožila pět let v obecné škole. „V Kucínech to byla jednotřídka, která měla pět oddělení. Měli jsme výborného pana učitele, kterému jsme říkali pan řídící. Bydlel v té škole s manželkou a dcerou, která studovala v Plzni. Pan řídící dělal učitele a ředitele, byl to velmi hodný člověk, který nás chtěl postavit do života. Vyprávěl nám, jak to jednou bude, ale tím, jak se schylovalo k válce, tak se všechno změnilo.“  Po pěti letech v kucínské obecné škole a třech letech na měšťance v Přešticích se vyučila před válkou spolu s dalšími třemi děvčaty švadlenou. „Šití mě bavilo pak celý život a je to můj koníček dodnes.

Totální nasazení

Začátek války se rodiny pamětnice zásadně nedotkl. Život na vesnici plynul svým tempem, obyvatelstvo nemělo tolik informací o tom, co se skutečně děje v protektorátu nebo na frontě. Válka pokračovala. Říše potřebovala pracovní sílu do továren, a proto začali být mladí lidé z protektorátu povoláváni na práci do říše. „Němci nahnali kluky i holky ročník 1921–1925 na nucenou práci do říše. Když nám přišlo předvolání na plzeňský oberlandrát, byli jsme poučeni o tom, že pokud se nedostavíme v uvedený čas na vlak, budeme potrestáni káznicí. Atmosféra byla napjatá, gestapáci tam chodili v těch vysokých botách, na stěnách byly hákové kříže, na budově vlály německé prapory. My jsme německy neuměli, v měšťance jsme se učili jednu nebo dvě hodiny týdně, takže jsme jim moc nerozuměli. Pro mě to bylo něco hrozného. Dostala jsem odklad na půl roku, ale to nebylo definitivní. Němci potřebovali lidi na opravu poničené válečné techniky.“ Nakonec musela také odjet.

„Přivezli nás z Plzně-hlavního nádraží do Lengenfeldu ráno 14. února 1944.  Textilka byla zavřená a předělaná na muniční továrnu. Sněhu bylo po kolena, a než nás dovedli z nádraží do lágru, měli jsme úplně promáčené boty. Pěšky jsme došli do lágru. Udiveně jsme koukali, co to tam pobíhá za chlapy v podivných mundúrech po dvoře... Byli to zajatci, kteří nám topili v našich ubikacích, kde jsme spali. První den nás nechali odpočinout a druhý den jsme nastoupili do továrny. Bylo mi devatenáct a půl, a musela jsem pracovat dvanáct hodin denně. Ranní směna byla od šesti hodin od rána do šesti hodin do večera. Večerní pak od šesti večer do šesti do rána. Křiku tam bylo plno, gestapáci kontrolovali, kdo pracuje, a kdo ne. Při nočních směnách jsme se omývali studenou vodou, protože jsme to nemohli vydržet. Dlouhé směny trvaly až do konce října 1944. Pouze  v neděli jsme měli volno a velké štěstí. V Lengenfeldu totiž bylo koupaliště, kam jsme si chodili odpočinout.“  Pokud dělníci pracovali, dostávali v továrně jídlo. „Říkalo se tomu eintopf. Byla to zelenina a malinký kousíčky masa. Bylo to v malé misce a to bylo k obědu a k večeři. Ráno jsme dostali černou kávu z cikorky a krajíc chleba namazaný marmeládou z červené řepy. Občas jsme dostali potravinové lístky, abychom si mohli něco koupit v obchodech. Nebylo to ale za co utratit, protože v obchodech nic nebylo, taková to byla bída.“

„V práci jsem měla štěstí. Brzy jsem se dostala do oddělení kontroly, kde se měřily hotové výrobky. Svou práci jsem dělala pečlivě, abych neměla žádné zmetky.“

Když se přiblížila fronta, byli dělníci z Lengenfeldu odveleni do Čech. Mohli si vybrat, jestli zůstanou v Praze, nebo chtějí odjet do Semil. Marie Hučíková si vybrala Semily, protože tam nehrozily nálety, kterých se bála. „Byli jsme ubytováni ve Frenštátu ve škole (zde má pamětnice pmožná na mysli spíše bobec Libštát blízko Semil, pozn. ed.). Tam se také vařilo a občas nám i kuchařky něco lepšího podstrčily, když jsme přišli večer po šichtě.“

Útěk z totálního nasazení

Na jaře se fronta přiblížila i do východních Čech. Každý den byla slyšet střelba a dunění techniky. „My holky jsme nebyly takový chytrý, ale kluci nás upozornili na to, že gestapáci sami utíkají ze strachu před zajetím. Tak jsme se i my rozhodly, že utečeme a vrátíme se domů. To byla strastiplná cesta.“ Cesta domů pamětnici trvala tři dny. S kamarádkou se dostaly do Plzně, která byla několik hodin po náletu. Přespaly u strýce, který pracoval jako dozorce na Borech. Strýc je také doprovodil v noci na zastávku za Plzní. Kamarádka jela až do Janovic, Marie Hučíková vystoupila v Přešticích. „Když jsem se vyhrabala z Přeštic s kufrem na zádech, tak jsem z dálky viděla, že jedou proti mně nějaká auta. Dostala jsem velký strach, protože jsem viděla, že v těch autech jedou vojáci. Duchapřítomně jsem seskočila do strouhy. Tam jsem čekala, než kolona přejede. Byli to němečtí vojáci, kteří nechtěli padnout do ruského zajetí, a proto se snažili utéct.“ Z posledních sil došla přes les k rodné chalupě. „My jsme měli v baráku psa. Ten pes mě okamžitě poznal. Na vesnici se nikdy nezamykala vrata. Teď ale byla vrátka zamčená. Otec mi později vysvětlil, že to bylo kvůli partyzánům, kteří všude vlezli. Nemohla jsem se dostat domů, musela jsem zavolat na rodiče. Objevil se otec, který mi otevřel. Prospala jsem pak tři dny.“ Stejně jako pamětnice, i její bratr utekl v závěru války z totálního nasazení. Jednoho dne seděli společně u stolu, a najednou uviděli přijíždějící auto. Oba dostali strach, že je chtějí zatknout. Utekli proto na půdu do sena. „Oni to ale byli Rusové. Viděli mě se sestřenicí na dvoře a šli po nás jako po děvčatech.“

Poválečné naděje na nový život

Týden poté, co se dostala domů, válka skončila. „Byla sobota a bratr nám přišel říct, že od západu jedou nějaké kolony tanků. Jestli to prý budou Němci, tak je po nás, jestli to budou Američani, je konec války.“ Byli to američtí vojáci. Se sestřenicí se oblékly a spolu s bratrem se vydali do Přeštic. „Zvony zvonily, lidi plakali a přijeli Američani, takoví hezký kluci. Oni nám házeli žvýkačky a čokolády. To víte, když je holce jednadvacet let, tak si toho všimne. Tři holky se za ně provdaly a odstěhovaly se do Ameriky. Ten konec války byl moc krásný. Byla to veliká radost. Říkalo se, že válka už nikdy nebude a jak to na tom světě bude krásné.“ 

Život v Nýrsku, práce v Okule

V roce 1946 dostal otec pamětnice nabídku práce od známého, který byl národním správcem v továrně na brýle v Nýrsku. Po odsunu německého obyvatelstva zde byl nedostatek pracovních sil. Rodině se podařilo zakoupit v Nýrsku domek, a proto se mohla přestěhovat. Pro rodinu tak začal úplně nový život. „Tam jsem se zabydlela. Když jsem přišla žádat o práci do továrny, tak sám náměstek ředitele mě provázel po továrně, abych si vybrala, kde chci pracovat. Byla to hezká doba, když jsme věděli, že už je mír a že pro vás v noci nepřijdou gestapáci.“ 

Pamětnice nikdy nevstoupila do KSČ. „Když ale člověk pracoval a nelajdačil, tak vás nechali v klidu. Když ale lidé stále nadávali na režim, tak nebyli spokojeni s ničím. Já jsem ale zažila první republiku. Na vesnici nebyly rozdíly mezi lidmi, ale v Přešticích už ty rozdíly byly. Bylo tam hodně obchodníků a ti byli hodně bohatí, ale ostatní byli zase hodně chudí. Když člověk na nový režim nenadával, tak vás nechali být a byli rádi, že člověk pracuje.“ 

Sňatek a stěhování do Karlových Varů

V Okule Nýrsko pracovala Marie Hučíková osm let. Nechtěla se brzy vdávat. „Já jsem si chtěla něco užít. Za komunistů nám v továrně dávali různé rekreace. My jsme mohli jezdit na různá místa. Člověk si také mohl vydělat peníze. Když třeba přišlo nějaké zboží a v obchodech to nebylo, tak do té továrny dali třeba hroznové víno, hrušky, abychom nemuseli stát ty fronty v obchodech.“ V osmadvaceti letech prodělala těžkou operaci. V roce 1953 se vdala. Její budoucí manžel byl v Nýrsku na vojně. Pro neshody s velitelem se rozhodli, že se přestěhují do Karlových Varů, odkud Arnošt Hučík pocházel. Když se manželé přestěhovali do Karlových Varů, Arnošt Hučík pracoval jako správce internátu v Ondřejské ulici. Pamětnice do práce nechodila a starala se o dceru. Manželství se však po osmi letech rozpadlo. Marie Hučíková se rozhodla vychovat svou dceru sama. Pětadvacet let pak pracovala v hotelu Imperial, z toho dvacet let jako pokojská a pět let jako pomocná síla v laboratoři.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Dagmar Erbenová)