Ing. Ivan Hubáček

* 1950

  • „Byl jsem tam taky, když přijeli ti papaláši. My jsme tam zrovna od Studentského podniku dodělávali takzvanou obrovnávku svahu. Co to bylo? Když se staví, tak zbyde nějaký beton, který se oseká, udělá, A sem tam se hodí někde železo, takže ten kužel Ještědu bylo takové staveniště. Takže jsme sbírali to železo, převraceli a schovávali kusy betonu. A ty jsme potom stříkali močůvkou, protože na tom rychle vznikne mech, aby se to zmonolitnilo. Takže když jsme to tam stříkali tou močůvkou, tak tam jezdili všichni ti papaláši zrovna nahoru. Táta tam byl taky, ale já jsem s ním nemluvil, tak já opravdu nevím, jestli tam byli náhodou nebo jestli tam šli s panem inženýrem Binarem na pozvání, předpokládám ale, že je nepozvali. To byli takoví hlupáci.“

  • „Byl tu v rádiu Havel s Třískou. Z Ještědu se vysílalo, tam byli televizáci v domku dole. Vypadalo to… Rusáci na to mířili a říkali, že je to nějaká základna raket i s raketou. Takže to bylo hrozivé, jestli to sestřelí, rozstřílejí nebo ne. Všechno to bylo hodně napínavé. Táta tedy běhal jak s Třískou, tak s Havlem. A dopadlo to dobře. My jsme taky nevěděli… tady se střílelo. Byl to těžký rok. Byli tady jak Rusáci, tak Ukrajinci, takže zkrátka tenkrát přišli všichni.“

  • "To skutečně bylo ohromné ocenění. Myslím, že byl čtvrtý, kdo to dostal, aby mne nikdo nechytal za slovo, nevím to přesně. Ale skutečně velice si toho vážil. To, že pro to nemohl jet, tak říkal, protože mu furt odkládali vízum, a dali mu ho poslední den, takže to tam samozřejmě nemohl stihnout. Ale já jsem taky slyšel, že se nějak bránila ta argentinská strana, že tam se nemohli dohodnout kvůli úplně něčemu jinému, takže tady člověk opravdu neví. Pravda je, že tam tátu pro tu cenu nepustili. A pak přišla poštou."

  • "Co se týká práce na Ještědu a s firmami, tak tam žádné problémy nebyly. Protože ty firmy tenkrát měly radost, že to byl jiskchum všechno i pro ty firmy. A ony se toho rády zúčastnily, protože to bylo vypadnutí z té šedi toho komunismu, socialismu. Ale co se týká problémů, tak to byly právě tyhlety politické problémy od toho roku 1970, to bylo úmyslné házení klacky pod nohy hloupými lidmi."

  • „Problém byla doba 1970–1972, kdy přišla normalizace. Ohromné problémy měl táta s Ještědem, protože to nešlo nějak dodělat. Nebylo to jako padesátá, šedesátá léta, ale byla to strašlivá doba, ta normalizace. Takže psal na všechny možné strany, psal Husákovi, psal Šubkovi, všude možně. A jediné, co zabralo, že napsal Ludvíkovi Svobodovi, pak se to pohnulo a mohl se začít dodělávat Ještěd. Všichni si mysleli, že je Ještěd hotový, protože byl hotový plášť, ale vevnitř nebylo hotové nic. Takže ta doba tátovi strašně uškodila, byla to hrozná doba. Estébáci stáli před barákem, neustále tam měli službu, zapisovali pitomosti: ‚Syn přišel ze školy domů, pracoval na zahradě, otec šel domů, šel s maminkou na procházku.' Prostě naprosté bláboly."

  • „Protože byl ročník 1924, tak s kamarádem Frantou Strejčkem je poslali do rajchu do fabriky, jak on sám říkal, vrtat díry. Nakonec se vrátil s americkou armádou do Plzně, do Rokycan. Tam se potkali s matkou v Plzni. Sedl na ozbrojený vlak a jeli do Prahy na Pražské povstání. A jak říkal táta: ‚Vystřelil jsem jenom jednou a rozbil jsem hned střechu továrny Valdéz. Tak jsem toho nechal, protože mi to bylo líto.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 02.12.2023

    (audio)
    délka: 58:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebýt prezidenta Ludvíka Svobody, Ještěd by možná nestál

Ivan Hubáček na maturitním fotu v roce 1968
Ivan Hubáček na maturitním fotu v roce 1968
zdroj: archiv Ivana Hubáčka

Strojní inženýr Ivan Hubáček, syn architekta Karla Hubáčka a Jaroslavy Hubáčkové, rozené Martínkové, se narodil 20. května 1950 v Plzni. Když se vrátil jeho otec v roce 1951 ze základní vojenské služby, přestěhovala se rodina z Plzně do Proseče nad Nisou a v roce 1956 do Liberce, kde Karel Hubáček pracoval v podniku Stavoprojekt. Když v roce 1963 vyhořela horská chata na Ještědu, Karel Hubáček se přihlásil do výběrového řízení na výstavbu horského hotelu s vysílačem na Ještědu a překvapivě se svým návrhem, high- tech stavbou, vyhrál. Ivan Hubáček v rámci studentských brigád na stavbě Ještědu pomáhal. Vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Liberci. 21.srpna 1968 se stal během okupace Československa vojsky pěti armád komunistických zemí svědkem tragických událostí před libereckou radnicí. Jeho otec Karel Hubáček pomáhal tehdejšímu dramatikovi Václavovi Havlovi a herci Janu Třískovi zajistit protiokupační vysílání z Ještědu. V období normalizace zažila celá rodina Hubáčkových sledování Státní bezpečností. Ivanův otec totiž podepsal v roce 1968 jeden z nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, Dva tisíce slov. Stavba Ještědu se za normalizace začala potýkat s problémy, nebyla už pro něj politická podpora. Až po tom, co Karel Hubáček napsal dopis prezidentovi Ludvíkovi Svobodovi, byl horský hotel s vysílačem na Ještědu v roce 1973 dokončen. Ivan Hubáček promoval v roce 1974 na Vysoké škole strojní a textilní, v oboru sklářské a keramické stroje. Po vojně na letecké základně v Čáslavi pracoval jako technik v panelárně v České Lípě a v letech 1980–1989 na generálním ředitelství Pozemních staveb v Liberci. Po sametové revoluci v roce 1989 se začal věnovat podnikatelské činnosti ve výrobě svítidel a suvenýrů. Jezdil také do všech koutů světa na jachtě a katamaránu, protože se od mládí věnoval windsurfingu a jachtingu. Dvanáct let se spolu s rodinou staral o slavného otce, který trpěl Alzheimerovou chorobou. V důchodu pečuje Ivan Hubáček společně s manželkou Ivanou, synem Petrem a bratrem Romanem o autorská práva na Ještěd a odkaz architekta Karla Hubáčka. Rodina prodala v roce 2023 Hubáčkův rodinný dům Libereckému kraji. V něm vznikne ve spolupráci se Severočeským muzeem v Liberci nejenom expozice věnovaná Hubáčkově práci, ale prostor také poslouží pro studentské výstavy a architektonické workshopy.