František Hroník

* 1929

  • „Dělalo se to vše podle předpisů. Několik nás, co jsme měli být vyhozeni, předvolali před komisi. A právě podle nějakých předpisů nám měla být při odchodu z armády nabídnuta tři zaměstnání v civilu. Před tím jsme vyplnili, jaké máme kvalifikace. Já jsem napsal vysokou školu, a že mám bohatou praxi tlumočení z angličtiny a mimoto, že mám dvě státnice ze španělštiny. Bylo mi řečeno, že v těchto oborech pro mě práci nemají, ale že by teď pro můj profesní růst bylo nejlepší, kdybych šel dělat pomocného dělníka do ostravských hutí. V té době už jsem byl připraven na to tlumočení, protože už na podzim 1970 bylo jasné, co se mnou bude, protože já jsem byl od roku 1969 v takzvané kádrové dispozici náčelníka akademie, což bylo, že jsem byl nadbytečný a že se hledalo, kam mě poslat. Tak jsem řekl: ‚Vážení soudruzi, ne. Já už jsem rozhodnut, že půjdu dělat kabinového tlumočníka a technického překladatele na volné noze.‘ Tak všichni strnuli a ihned reagoval zástupce městského výboru strany, říkal: ‚No, ale to byste neměl žádného nadřízeného.‘ Já říkám: ‚Ne, ne, to bych neměl.‘ No, a ti ostatní ho uklidňovali, protože mě měli z krku.“

  • „Byl jsem aktivní. Dnes se tomu směju, ale šlo o kejhák. Že všichni půjdou do krytu, a já budu sedět v ředitelně, a kdyby blízko bouchla bomba, že to nahlásím na policejní ředitelství. Seděl jsem tam a skutečně spadlo něco na druhé straně přes řeku. Volal jsem na policejní ředitelství. Nikdo to nebral. Telefonoval jsem asi pět minut. Pochopil jsem to, až jsem se vracel. Policejní ředitelství bylo v ruinách. Při tom bombardování pro mě přišel jeden profesor, protože to bylo opravdu hodně depresivní. Když jsme spolu šli dolů do sklepa do krytu, tak se hýbaly schody. To byl nepříjemný pocit. Potom byly samozřejmě přetrhané všechny dráty a nic nejezdilo. Šel jsem pěšky. Před hotelem Grand u brněnského hlavního nádraží byl obrovský kráter, ale Grand to nezasáhlo. Němci to měli zorganizováno. Na poštách byly štítky a na nich už předtištěno: ‚Jsem živ a zdráv.‘ To se mohlo poslat příbuzným. Z pošty u Lužánek jsem tento lístek posílal do Chocně. Byla tam možnost něco i připsat, ale zdůrazňovali, že to nesmí být něco jako, že to bylo hrozné nebo tak. To je tedy moje vzpomínka na to největší bombardování Brna, které jsem skutečně zažil.“

  • „Tenkrát začaly další mé problémy. Protože i já jsem pronesl několik nadšených projevů ve prospěch Dubčeka a nového vedení. Dokonce byla mimořádná schůze komunistů z celé vojenské akademie, kde jsem tvrdě mluvil proti starému vedení a ve prospěch Dubčeka. Na 68. rok si velmi dobře pamatuju, na příchod Sovětů, protože 21. srpna obsadili i naše kasárna v Černých Polích. Ráno jsme přišli do práce, věděli jsme z rozhlasu, co se děje. V bráně stála ruská stráž a hledali tam západní vojáky. My jsme jim říkali, že tady žádní západní vojáci nejsou. Ze začátku byl ten odpor lidí pořád cítit, pořád se dávalo najevo, že oni jsou okupanti a že my jsme si to jen chtěli řídit sami. Potom se jim to začalo dařit, viz právě ten Palach, který sice měl velkou odezvu, jak tady, tak ve světě, ale na tom trendu nezměnil nic. Já to neodsuzuju, že nezměnil nic, jeho oběť byla veliká a měla význam, ale fakticky se v Československu postupovalo dále směrem sovětizace, vlády Sovětů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 25.01.2018

    (audio)
    délka: 04:01:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dělej vše, co pokládáš za správné a co tě nezabije

František Hroník, mládí
František Hroník, mládí
zdroj: archiv pamětníka

František Hroník se narodil 15. srpna 1929 v Bratislavě. Na gymnáziu spolu s dalšími založil Svaz středoškolského studentstva, který měl být protiváhou Československého svazu mládeže, úzce spojeného s komunistickou ideologií. Za jeho postoje mu hrozilo vyloučení. Později kvůli politickým názorům nezískal dokumenty potvrzující úspěšné dokončení vysokoškolského studia. Posléze se živil jako údržbář na horské chatě. Z existenčních i jiných důvodů se už na vojně rozhodl zůstat v armádě jako voják z povolání a zároveň vstoupil do KSČ. Po těžkém úraze působil v armádě jako tlumočník a cestoval do zahraničí. V roce 1959 vojenská kontrarozvědka odhalila, že zatajil svého vysoce postaveného příbuzného ve Vatikánu, což vedlo k disciplinárnímu potrestání a zákazu cestovat do „kapitalistické ciziny“. Po roce 1968 byl pro svou otevřenou podporu Dubčeka, vystupování proti vedoucí úloze strany a odsuzování vpádu vojsk Varšavské smlouvy vyloučen ze strany a vyhozen z armády. V současnosti žije v Brně.