Petr Hromádka

„Nechtěli, abych měl delší vlasy. Byl jsem jednou donucen jít k holiči, od kterého jsem utekl. Nechtěli, abych nosil džíny. Džíny jsem si vyvzdoroval až v nějakých sedmnácti, až ve třetím ročníku na gymplu. Všichni je měli, já jsem z toho byl nešťastný. Poslouchal jsem muziku doma. To byla taková příhoda. Vždycky, jak matka byla na ten pořádek, když jsem měl ty Purply a všechny ty kapely, tak vařečky, takhle polštáře, které jsem se potom snažil uklidit. Otec měl takovou diplomatku a igelit. To jsem si dal na postel, kde jsem spal. Tak to bylo Hi-hat, ten igelit byl rytmičák, přechod byl vycpaný polštář. Měl jsem takové papuče jako šlapák. Když naši nebyli doma, když jsem přišel ze školy, tak jsem si zabubnoval. A jednou přišla matka, to hrálo poměrně nahlas, tak jsem měl utrum. Ona říkala, že tady vířím prach. To nikoho nenapadlo, že mě to zajímá, jenom vířím prach. Tak jsem to musel uklidit. Ten magnetofon mně byl odebrán a tak dál…“

„Pro mě bylo vůbec největší zjevení, právě u toho Ondry Hájka, který bydlel o patro výš, ten měl jednoho kamaráda, ten se jmenoval Jan Sobola. Já jsem potom zjistil, že vlastně chodí k nám na gympl, chodil do stejného ročníku, ale byl takový vyspělejší. Byl to takový člověk, který byl schopen vypít deset piv, byl nesmírně sečtělý. On skončil neslavně. To byl předčasně vyspělý člověk, který prostě nebudoval, nerozvíjel se a který nám doporučoval knihy. A on říkal: ,Prosím tě, já znám jednu kapelu, kde hraje – je tam nějaký člověk z Panamy, je tam člověk, který je z Anglie, nějaký Američan, je tam Ir a je tam Čech. Ta skupina se jmenuje Mahavishnu.' Mahavishnu Orchestra, kde hrál samozřejmě Jan Hammer. Měl pravdu, že John McLauglin je Welšan, Rick Laird Ir, Jerry Goodman je Američan a Billy Cobham Panamec. Když jsem to slyšel, on mně pustil tu nahrávku, já jsem si to u toho Ondry poslechl. To bylo něco tak tajemného, to byl druhý ročník na gymplu, to mi bylo šestnáct. To mi úplně obrátilo panorama mého života. To bylo něco, byť to bylo instrumentální, byť tam nebyl zpěv, bylo to energické, neuvěřitelně komplikované, nerozuměl jsem tomu. Rytmicky to mělo liché metrum, liché rytmy. Bylo to neuvěřitelně spirituální. McLauglin studoval východní náboženství. Byl to pro mě neprobádaný svět, kde se spojovala etnická muzika a jazz. Improvizace. Prostě velmi přísně napsané. Slovo dráždivost. Byla tam dráždivost a tajemno. Že to je všechno za tou bariérou vědomí. Dodnes to na mě tak působí. Že to je něco, kam každý nemůže. Že k tomu se musí člověk prokousat. Já jsem potom některé ty věci měl v notách, a to je to, co jsem si samozřejmě osvojil léty hudební praxe. Už jsem k tomu došel, bylo to vlastně neuvěřitelně revoluční.“