Jiří Hovorka

* 1930  †︎ 2015

  • „Ten Hrad tenkrát, tam jsme se daleko nedostali. Byly zorganizovány pohotovostní pluky, nebo jak se to jmenovalo, myslím. Ale byli lidé, kteří se dostali dál nežli já. Můžete někdy slýchat o tom vyprávění pamětníků. Já ani spolužáci jsme se k Hradu ani do delegace nedostali. Ale my jsme tehdy se dávali již dohromady, protože jsme věděli, že věci jsou špatně. Vymýšleli jsme, co by se proti tomu dalo podniknout. A ty únorové události jsme prožívali i jako rodina velice těžce, protože záhy po únoru mého otce vyhodili z práce.“

  • „Jmenuji se Jiří Hovorka a narodil jsem se 27. srpna 1930, a to v takzvané středostavovské rodině. Můj otec byl úředník. Pracoval v pojišťovně, která se tuším jmenovala Praha. Matka byla v domácnosti, jak bylo tehdy často zvykem. Otec tehdy pracoval jen šest hodin denně, takže měl dost času se věnovat rodině. Měli jsme velice pěkné rodinné zázemí. Matka se zajímala o současné události, takže já již z 30. let, z ranného věku, mám povědomí o takových význačných událostech, jako byl nástup Hitlerův. O tom se běžně mluvilo a to nebezpečí stále narůstalo. Taková záležitost, kterou si ještě pamatuji, byla záležitost tehdejšího britského krále Eduarda, který udržoval poměr s rozvedenou paní a musel abdikovat. To bylo jaksi také středem debat, když se u nás sešly babičky na kávu. To si jasně pamatuji.“

  • „Tehdy bylo 7. března 1950 stoleté výročí narození prezidenta T. G. Masaryka. Na toto výročí jsme připravili letáky, které jsme distribuovali do telefonních budek. Tam lidi vlezou a tenkrát bylo ještě budek hodně. Lidi hodně telefonovali, mobily samozřejmě nebyly, takže lidi si to v budkách brali. To byla jedna věc. Druhou věcí bylo, že jsme se rozhodli, že sebereme kartotéku.“

  • „Jednak se mi podařilo propašovat moták, takovým trochu filmovým způsobem. Napsal jsem to na záchodě, protože na té cele byli nejen političtí vězni, ale byli tam i zloději a v neděli večer tam přivedli i lidi z fotbalu. V rámci nějakého zápasu hulákali a řekli něco nepatřičného o nějakém politikovi: ‚Oni jsou stejně volové. Jak vás platěj ty blbci nahoře?‘ Sebrali je a přivedli. Takže před těmi lidmi se nedalo pochopitelně moc mluvit. Takže co jsem potřeboval napsat, tak jsem napsal a smotal jsem to do ruličky. Jelikož jsem měl děravý zub, tak jsem to strčil do toho zubu. A měl jsem to vymyšlené tak, že jsem se dozvěděl, že vězeňský zubař je náš bývalý dejvický doktor, ke kterému jsme chodili. Prohlásil jsem se nemocným, že mě bolí zub. Oni mě odvedli k zubaři a já jsem si to strčil do pusy. Já jsem ji u něho otevřel a řekl jsem mu, že by to potřebovalo ven. Jemu to došlo a vzal nějaký nástroj a vzal to. Tím se naši dověděli, že mám doma v natahovacím gramofonu schovanou pistoli, tak aby ji zlikvidovali. Protože jsem čekal, že tam přijdou dělat domovní prohlídku, což se také stalo. A jedna moje milovaná spolužačka, která později emigrovala do Švédska a zemřela později na rakovinu, se tam dostavila s kabelčičkou a našim vyděšeným rodičům to oznámila. Rozmontovali gramofon a ona tu pistoli odvezla v té kabelčičce a hodila ji do Vltavy nebo něco takového.“

  • „Já vám upřímně řeknu, že jsem to jako satisfakci necítil. Samozřejmě že jsme juchali a měli radost, ale neměl jsem pocit, že jsem najednou vkročil z pozamříží do svobody. Já jsem se totiž paradoxně nikdy necítil dohnán do situace, že bych nemohl říci, co chci. Je pravda, že jsem někdy musel lhát, když třeba jsem potřeboval v té práci něco pro své lidi, sehnat prémie nebo něco takového. Musím říci, že to byla lež nebo to bylo zkreslené. Nikdy jsem ale nemusel nic podepisovat nebo někam vstupovat. Necítil jsem to, jako že bych vstoupil z pozamříží do světa svobody. Připadalo mi to, jako když se vracím do mládí, do první republiky, kdy to všechno fungovalo. Tenkrát jsme chodili se dívat na střídání hradní stráže a byli jsme na to strašně pyšní. Samozřejmě ty věci se změnily a ukázalo se, že to není a hlavně nebude tak jednoduché.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.05.2009

    (audio)
    délka: 02:43:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Únorové události jsme prožívali jako rodina velice těžce

Jiří Hovorka v roce 1950
Jiří Hovorka v roce 1950
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Hovorka se narodil 27. srpna 1930 v pražské středostavovské rodině. Otec Oldřich Hovorka byl úředníkem pojišťovny, matka Ludmila Hovorková, rozená Stašková, byla v domácnosti. Jeho dětství bylo idylické. V šesti letech se Jiří s rodinou přestěhoval na Hanspaulku. V roce 1937 začal navštěvovat obecnou školu a ani tam se mu nevyhnulo rozbouřené dění na konci třicátých let. Společně se spolužáky se například účastnil sbírek na dostavbu opevnění republiky. Když byla v roce 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, vypravil se otec, důstojník v záloze, vlastním automobilem ke svému útvaru na Slovensko. Avšak ještě před odjezdem poslal celou rodinu, tehdy i s nedávno narozeným mladším synem, do nedalekého kněžského semináře, kde se měla ukrýt před očekávaným bombardováním. Nic takového naštěstí nenastalo, a tak se mohla rodina vrátit zpět domů. V té době Hovorkovi již žili v bytě nedaleko Vítězného náměstí. Okupace Československa zasáhla malému Jiřímu do vyučování ve škole, kde se začala učit němčina, také některé další předměty začaly být vyučovány německy. Postupem času  byla Jiřího škola obsazena. Další vyučování probíhalo na vzdálenější škole v Bubenči, a to způsobem střídavého vyučování, což mělo za následek i pozdní návraty domů. Při takové cestě docházelo i ke střetům s německou mládeží. Konec války prožil již dospívající Jiří střídavě v bunkru a v dejvickém bytě. V roce 1945 dokončil v Bubenči měšťanskou školu a těšil se na konec války. Tuto dobu reflektuje ve svém deníku, který si pravidelně psal a zaznamenával do něj všechny důležité informace. Deník končí zápisem z 8. května. Hned následující den v ranních hodinách se setkal s prvními dvěma sovětskými vojáky, kteří přišli do dejvického sklepa. Po prvních svobodných prázdninách začal Jiří Hovorka navštěvovat pražské anglické gymnázium. Jelikož otec byl aktivním členem Československé strany národně socialistické, tak rovněž Jiří se zapojil do činnosti v této straně, účastnil se i známého studentského pochodu na Pražský hrad v kritických únorových dnech v roce 1948. Hned po únoru 1948 se na gymnáziu začala formovat skupina studentů, kteří se vyhraňovali proti lidově demokratickému režimu i proti nově vzniklému Československému svazu mládeže. Sám Jiří Hovorka byl silně ovlivněn osobností svého profesora Jaroslava Slavíka, který byl ctitelem Masaryka a otevřeně hovořil o svých názorech. Rovněž fakt, že otec byl bezprostředně po únorovém komunistickém puči propuštěn ze zaměstnání, utvrdil Jiřího Hovorku v jeho přesvědčení postavit se totalitnímu režimu. Jednotliví členové skupiny začali vstupovat do Československého svazu mládeže, kde se postupně účastnili i společných akcí. Důvodem tohoto jednání byla skutečnost, že představitelé svazu vlastní kádrovou kartotéku všech studentů i profesorů anglického gymnázia. Jednoho dne Jiří Hovorka společně s kamarády uskutečnil svůj záměr a kartotéku odcizil. Strhl se poprask a vyšetřování, ale skupina zatím nebyla odhalena. Další aktivita skupiny byla letáková akce k výročí T. G. Masaryka. Studenti prostřednictvím své profesorky ruštiny Marie Strádalové kontaktovali jinou ilegální skupinu, ve které snad měl figurovat i v zahraničí působící generál Ingr. V důsledku kontaktů s touto skupinou došlo 23. března 1950 k zatčení zmiňované profesorky a následně i k zatčení čtyř hlavních aktérů studentské skupiny: Jiřího Hovorky (31. května 1950), Petra Landera (12. května 1950), společně s ním byl zatčen i profesor Jaroslav Slavík, Jiřího Berounského (25. července 1951) a Miloše Kočíka (23. července 1951). Jiří Hovorka tušil, že by mohl být zatčen, a tak se pokusil o ilegální přechod hranic do Německa, který se však nezdařil. Vrátil se proto domů, načež byl 31. května 1950 zatčen přímo během vyučování a převezen do Bartolomějské ulice v Praze, kde byl umístěn na celu č. 30. Následovaly asi tři týdny výslechů, při kterých nebyl drasticky týrán, ale zato byl několikrát zfackován, čímž mu vyšetřovatelé ohnuli několik zubů. Bezprostředně po zatčení se Jiří Hovorka snažil propašovat rodině leták, aby ji upozornil na nutnost odstranit ukrytou zbraň. Samotné hlavní líčení u Státního soudu v Praze probíhalo od 6. do 8. srpna 1951. Trest pro Jiřího Hovorku zněl na 10 měsíců nepodmíněně. K vyšším trestům byli odsouzeni: profesor Slavík na 3 roky nepodmíněně a profesorka Strádalová na 12 let nepodmíněně. Jelikož Jiří Hovorka měl svůj trest již dávno odpykán a naopak byl vězněn ještě o více než  4 měsíce, byl krátce po soudu 11. srpna 1951 propuštěn. Začal pracovat na stavbách, ale netrvalo dlouho a byl povolán na vojnu k PTP. V září 1951 tak odjel na Ostravsko, kde byl přidělen na práci v Radvanicích na dole Hedvika. Po návratu domů pracoval Jiří Hovorka jako skladový účetní u jednoho menšího družstva, později sehnal práci jako frézař a pracovník geologického průzkumu, kde pracoval nejprve na vrtech a později v úpravně vzorků. V dubnu 1953 se oženil s Marianou Kloudovou, která pocházela z významné právnické rodiny Kloudů. Postupem času se jim narodily dvě děti: Tomáš (1957) a Jana (1960). Syn vystudoval ČVUT a dcera dějiny umění. Při cestách s geologickým průzkumem se Jiří Hovorka pustil do překladu tehdy v Československu téměř neznámého románu George Orwella 1984. Na konci osmdesátých let se Hovorkovi účastnili několika protirežimních demonstrací. Okamžitě po 17. listopadu Jiří Hovorka spoluzakládal OF na svém pracovišti a podílel se i na rozvoji kontaktů se zahraničím. V současné době by přivítal, kdyby ideály hlásané prezidenty Masarykem a Havlem opět získaly svou váhu ve společnosti a nabyly více na důležitosti. Dne 10. prosince 1990 byl Jiří Hovorka Městským soudem v Praze plně rehabilitován.