Zdeněk Hostaša

* 1935  

  • „Anglicky jsem uměl díky Leopoldovu. Tam co angličtinu uměli, nám pomáhali. Jsme si to psali na cigaretové papírky mikropísmem fialovou tužkou. Jak měl člověk smůlu, tam mu to našli. Tak se to stalo jednou mně. Jenom jednou. Tam byl jeden doktor a byl taky mukl a on dělal v muklovském špitále nebo v ošetřovně. Pracoval s gumovými rukavicemi a přinesl ty prsty z rukavic. Tak kam se nacpalo… Když byla šťára, to byly rychlovky, člověk musel pospíchat, protože když to u tebe našli, tak jsi šel do díry. To bylo na 15 dní díry. Zaprvé, že něco schováváš a za druhé priťažující okolnost, že to bylo anglicky, nepriatělský jazyk. Takové to byly, s odpuštěním, hovada. Takže kam to? Spolknout to? Nám chudákům, kde jsem byl i já, moc nás nebylo… tak na lidském těle je místo, které se latinsky řekne anus. Tak tam no. Jak byla šťára, musel jsi do naha, spodní prádlo všechno ze sebe, a jak jsi měl smůlu a čapl jsi, tak to z tebe vyšlo.“

  • „Já jsem věděl, že jsem ve východní zóně Berlína. Říkám si, dobré, jdu do leva, i když mezi námi, levičák teda nejsem. Udělal jsem dobré rozhodnutí, protože kdybych býval šel doprava, bych tam těžko došel, to bylo strašně daleko. Po chvilce, co jsem šel, tak tam byla najednou tabule s upozorněním, že opouštíte východní zónu a jdete do amerického okupačního pásma. ‚Tam nebyly žádné hlídky?‘ Počkejte, nechte mě to dokončit. Jestli to trvalo 10–15 [minut], já nevím, prostě krátkou dobu. Přišel jsem a viděl taky nějakou ceduli, říkám si, co teď ježišmarjá. Už jsem byl takový rozjitý, šel jsem tam sám, tam nikdo nešel. Po pravé straně tekla voda a byl tam most. Naproti byl jediný člověk a to byl Rus, nevím, co to tenkrát měl, jestli kalašnikovy nebo co. Tak to měl tak pověšené a díval se na mě. Já jsem se vůbec nezastavil. Nějak instinkt mi říkal, nezůstávej stát a běž. Tak jsem se na něj podíval a šel jsem rovnou přes ten most. Rus stál pořád, ani se nehnul. Tam už byla cedule: You are entering U. S. zone.“

  • „Tak jsem šel k té řece a teď přes ty dráty, samozřejmá věc, ale já jsem tam ty dráty, zátarasy neznal. Jsem si našel po cestě takový malý klacíček, to jsem všechno dělal v rychlosti no a tím klacíčkem jsem prohnal trávu, jestli tam není nějaký dráteček, na který je napojená raketa. Jsem to věděl, prokoukl jsem to. Viděl jsem tam izolátory na elektriku, říkám si, co teď. A zase tím klacíčkem jsem do těch drátů drbal, žádné jiskření. Říkám si, kurňa, hop nebo trop, lapl jsem to do ruky a jen takové brnění jsem cítil. Bylo to skoro bez proudu, cosi tam bylo. Měl jsem s sebou koženou tašku, hodil jsem ji nahoru na ty dráty, ono to tvořilo takové téčko, kdyby se člověk podíval z profilu. Vyšplhal jsem nahoru, to jsem tam určitě udělal olympijský rekord. Roztrhaný jsem byl, ruky dorvané. Skočil jsem do toho koridoru a další dráty, spíš plot, už bez toho téčka. Takže zase, tu aktovku jsem přehodil na druhou stranu. Jsem věděl, že tam Češi nemohou stavět na rakouské straně. Takže na hranici to ještě kousek bude. No, prostě zkrátka a dobře dostal jsem se na druhou stranu.“

  • „Ten soud byl rozdělený, bylo to veřejné zasedání. Byla tam moje maminka s mojí švagrovou. Soudu zasedal prokurátor vojenský, major Zich se jmenoval. To jméno mi dodnes utkvělo v paměti. No a když tam potom přečetl všechny ty paragrafy a tak dále. To tam byla ještě maminka přítomná, jak řekl: ‚Paragraf 86,‘ na ten je trest smrti, tak maminka se tam zhroutila. To mi pak potom říkala švagrová, která ji doprovázela.“

  • „Vlak zastavil, to byla ta poslední štace před Berlínem. Já už jsem to viděl, on to neviděl, byl úplně hotový, spal, jsem s ním třepal, ať se probere. Nebylo to možné. Instinkt mi velel, že musím pryč, nebylo kde. To už tam byli Rusi. Ozbrojení Rusi, neměli s sebou psy a vstupovali už do vagonů. [To byla prohlídka, před překročením hranice?] Ano, to byl Velký prsten, Velký ring, tam už pak nic nebylo. Tak na záchod, co mi zbývalo jiného. Nezamkl jsem za sebou a přitiskl jsem se do toho koutečka, jak se ty dveře otvíraly. Jak tam přišel ke dveřím ten Rus, tak je otevřel a hned je zabouchl. Já jsem v tom malém zrcadle zahlédl, že to byl Rus. Asi si říkal: ‚To je nějaký chudák‘ a zabouchl za sebou dveře a vlak se rozjel.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Hranice na Moravě, 11.06.2013

    (audio)
    délka: 03:13:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
  • 7

    Hranice na Moravě, 11.07.2013

    (audio)
    délka: 03:13:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tady se hrálo podle toho, jak pískala Moskva

Zdeněk Hostaša (1955)
Zdeněk Hostaša (1955)
zdroj: Archiv pamětníka

Zdeněk Hostaša se narodil 15. června 1935 v Hranicích na Moravě jako první dítě místního obchodníka s ovocem. Pamětníkův otec byl za účast v protifašistickém odboji v tzv. Pavázské skupině deportován do Osvětimi a tam v roce 1941 zastřelen. Zdeněk začal na sklonku padesátých let pracovat u paroplavební společnosti. Podnikl plavbu do Západního Německa a získal zkušenost z nekomunistické země. O místo plavčíka však po neshodách se zaměstnavatelem přišel a po necelém roce si musel hledat novou práci. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval jako zámečník, horník či dělník. V roce 1953 se pokusil překročit hranici do Rakouska, avšak útěk mu nevyšel. Úspěšný byl až o dva roky později, kdy se dostal nejprve do NDR a odtud pak do Západního Berlína. Prošel několika utečeneckými tábory a přistoupil na nabídku stát se agentem americké tajné služby CIC. Odměnou za splnění úkolů mu měla být emigrace do USA. Po půlročním školení byl Zdeněk vyslán pod falešnou identitou na území ČSR. Při navazování kontaktu s informátorem jej však 13. května 1956 v Praze zatkli. Stanul před vojenským soudem v Trenčíně a byl odsouzen ke 20 letům odnětí svobody. Trest si odpykával v bývalé pevnosti Leopoldov, kde se setkal s významnými politickými vězni, například s biskupem Janem Anastázem Opaskem. Po novelizaci zákona v roce 1964 byl s dvacetiletou podmínkou propuštěn. Pracoval pak opět jako horník v ostravských dolech. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla pro Zdeňka impulsem k dalšímu útěku. Provedl ho v září téhož roku společně s bývalým spoluvězněm z Leopoldova a jeho bratrem na území jižní Moravy. Přejít do Rakouska se však podařilo jen pamětníkovi, jeho společníky chytili příslušníci Pohraniční stráže. Zdeněk znovu prošel utečeneckými tábory v Rakousku, kam za ním přijela jeho manželka s dětmi. Společně pak emigrovali do Chile, kde setrvali tři roky. V roce 1971 se přestěhovali do amerického Texasu, kde Zdeněk Hostaša pracoval jako provozní benzinové pumpy a následně jako svářeč na atomových reaktorech. Po listopadu 1989 se s manželkou vrátili do vlasti.