Renata Horešovská

* 1935  

  • „Přišel rok 1956 a to se v Maďarsku odehrály tzv. maďarské události. To byla vlastně vzpoura Maďarů proti totalitnímu režimu. A tady pozavírali preventivně lidi, aby to nevzniklo taky tady. Takže v roce 56 byl opět zavřený, to byl říjen. A až do února. To si vymysleli takovou záminku, že v práci v Agroprojektu chválil Západ a urážel socialistickou republiku. Dosvědčovalo to – tady mám rozsudky – asi pět žen, nějaké uklízečky nebo nevím kdo. Že tam pan Hořejš mluvil, že to Maďarsko a že se o tom hovořilo. Pak měl v únoru soud a ty dámy všecky řekly, že si na nic nepamatují, a jedna, že si dokonce myslí, že pan Hořejš ani nebyl v práci ten den, kdy se to mělo udát. Tatínka to poznamenalo hodně a nás taky, protože jsme ho dlouho neviděli.“

  • „V noci zvonění a prohlídka a tatínka odvedli. Zavřeli ho, byl jaksi obviněn. Hledaly se doklady, celou noc, štrachali tam asi čtyři chlapi, běhali po domě. Doklady, že napomohl synovi k opuštění republiky. Osmnáct měsíců byl v samovazbě na Pankráci, my děti jsme tam nesměly, maminka myslím jednou za dva měsíce. Posílala mu balíčky. Mám tady jeho dopisy a píše třeba ‚pošli mně v balíčku citrony‘ nebo ‚několik kostek cukru, potřebuju posílit‘, ‚pošli mně barvy, možná že mně dovolí, že bych si mohl tady něco kreslit‘. Potom mám tady žádosti o fotografie dětí. Chtěl samozřejmě vědět, jak se nám daří a co děláme, jestli víme něco nového o bratrovi. Byla to taková beznaděj... Tady vám chci ukázat na obrázku, jak tatínek namaloval tu kobku, kde byl. Chodili jednou denně na dvůr na vycházku, ale jinak tam byl osmnáct měsíců v téhle jedné místnosti s okýnkem u stropu, takže vůbec nevěděl, jestli je venku slunce, nebo prší, nebo co se venku děje. To i v těch dopisech se často ptá, jak teď venku je. A bylo to vlastně za to, že byl podezřelý, že pomohl synovi opustit republiku.“

  • „My jsme trpěli tím, tedy zaprvé, že jsme rodina živnostníka, a zadruhé tím, že emigroval bratr. Druhý bratr maturoval za dva roky po odchodu toho staršího bratra. Ke každé žádosti, ať jste šli do zaměstnání, nebo do školy, tak se posílal tady z Černošic posudek. Ty posudky se tvořily tak, že v každé ulici nebo části obce byli tzv. desítkáři. To byl pověřený člen komunistické strany, tady v ulici vím, kdo to byl. Ten nás hlídal – kdo k nám jde, kam my jdeme, co jsme měli na sobě, co nám kdo přinesl, jestli jsme se zúčastnili někde něčeho a tak dále. Měli o nás přehled. Ke každé žádosti, když jsme potom chtěli na školy, tak přišel posudek z Černošic – a konec. Byla to složitá situace a je i dnes. Všechno je to v lidech. Byli zase hodní lidé, kteří když tatínek byl zavřený a my jsme tady byly tři děti, ještě ve školách, tak nám dali třeba do schránky potravinové lístky nebo i peníze nám dávali. Taky víme, kdo to byl tenkrát, maminka nám to potom říkala, když jsme byli starší. Ale zase na druhou stranu, šla maminka tady nakoupit a známí lidi přešli na druhý chodník, aby ji nepotkali, protože buďto ji nechtěli potkat, nebo protože jim to bylo třeba trapné, co by s ní mluvili. Nebo se báli, že je někdo uvidí, že s maminkou mluví.“

  • „Moje mladší sestra vycházela dva roky po mně a už z mokropeské měšťanské školy přinesla jednou domů papír. Chtěla jít na gymnázium a je po tatínkovi výtvarně nadaná, chtěla jít na výtvarnou školu. Přinesla papír, že se hlásí do Kolína na zdravotní školu. Tatínek tenkrát šel do školy a pan ředitel řekl, že takové dítě se musí zachránit z rodiny. Že musí do internátu, aby přišla z vlivu rodiny. Naši na to nepřistoupili a přehlásili sestru do Prahy k nějakému strýčkovi, takže už ten posudek nebyl z Černošic. Asi v listopadu se dostala na Nerudovo gymnázium a tam odmaturovala. Ale po maturitě zase stejný problém. Udělala zkoušku na UMPRUM s výborným prospěchem, talentové zkoušky, ty se dělají s předstihem už na jaře. A přišel posudek z Černošic – a nic. Takže pracovala v Technickém muzeu, pomáhala dělat nějaké modely, aby se rozvíjela. Za rok znovu zkoušky a zase se to opakovalo. Třetí rok zase zkoušky a zase se to opakovalo. Při té třetí zkoušce jí předseda komise, jeden známý výtvarník, řekl: ‚Dokud se nevzdáte svých rodičů, tak studovat nebudete.‘ Ale tatínek nebyl žádný protistátní živel. Jenom to, že byl živnostník a že jsme měli toho bratra emigrovaného. A byly to ty Černošice. Je to v lidech. Je to všecko v lidech. Sestra potom dělala ještě jiná zaměstnání, pak se vdala a v roce 1968, když se to tady začalo měnit, tak potkala jednoho profesora a on jí říkal: ‚Tamaro, nechcete si tu školu udělat? Teď otevíráme ročník a bez zkoušek byste mohla.‘ Jí bylo třicet jedna let, neměla děti, švagr s tím souhlasil, takže se jí splnil sen. Vystudovala UMPRUM a je z ní úžasná akademická malířka a restaurátorka, dělá pro Národní galerii. A je strašně šťastná. Ale co prožila. Ona a bratr to odnesli nejvíc.“

  • „Můj nejstarší bratr Radim v roce 1948 byl maturant. To byl pro něj maturitní rok. On byl zřejmě hodně vyspělý, byl náruživý skaut a teď viděl, jak tatínkovi vzali firmu. Zúčastnil se se studenty v únoru hned, to bylo asi 25. února, šli studenti podpořit prezidenta Beneše v Praze na Hrad. A když šli Nerudovou ulicí a tam nahoře, jak se zahýbá k Hradu, tak tam byl špalír milicionářů. To byli dělníci a civilní lidi, kteří dostali zbraň v tom osmačtyřicátém roce a byli takovou pomocnou stráží policie. A ti tam do těch studentů nestříleli, ale pažbami je mlátili. Pamatuji si, že bratr přišel a s tatínkem měli vážný rozhovor. Mám dojem, že asi v tu dobu se bratr rozhodl, že tady nezůstane. Viděl, kam se to tady řítí. On chtěl studovat, což po maturitě neměl šanci. Zavřely se hranice. Dokonce kdo chtěl přejít hranice, tak se po lidech i střílelo. Nebo lidi třeba přeplavávali Dunaj v Bratislavě a takové zoufalé věci. Nebo si stvořili helikoptéry a přelétávali hranice. A to všechno bylo zakázáno. Takže můj bratr to zhodnotil všechno, odmaturoval a v létě emigroval.“

  • „Když byl [manžel] v septimě, sextě… no asi ve třetím ročníku před maturitou, tak byli se školou na sovětském filmu. On se tam vyjádřil – ten můj budoucí manžel, to mi pak vyprávěl a mám tady doklady – říkal svému kamarádovi vedle: ‚Proč nás na takovouhle kravinu tahaj?‘ Neminuly dny a byl zavolaný jeho otec do školy, byla svolaná konference a mám tady přípis: ‚Žák Jan Horešovský se nepřístojně choval na sovětském filmu a poškodil tím čest naší školy i svou a je vyloučen ze všech škol v republice.‘ Rodiče zase ‚radost‘, co s klukem šestnáctiletým. Našli za Smíchovem dílny Tatrovky, tak tam rok pracoval. Po roce dostal papír, že byl jako dělnický kádr, a ministerstvo školství milostivě uznalo, že může dochodit školu, ale někde jinde, že to nesmí být na tom dotčeném gymnáziu. Takže odmaturoval na Smíchově. Chtěl na medicínu, udělal první zkoušky, přišly posudky, konec. Takže byl rok v Motole jako zřízenec a po roce mu pan profesor Niederle doporučil, že pracoval zase v dělnickém oboru a že mu doporučuje studia. Takže vystudoval.“

  • „Když jsme byli ve druhém ročníku, tak jsme jeli na chmelovou brigádu. Hořesedly u Rakovníka. Přes den jsme byli na chmelnici, to se ručně česal chmel. A večer jsme byli ubytovaní nad konírnou. Byl to takový dvůr, uprostřed hnojiště, po žebříku jsme lezli, dole byla maštal a nad ní byla stodola. Tam byla rozsypaná sláma a na té slámě my jsme tam spali. Lítaly po nás myši. Dole koně v noci třískali kopyty do dřevěných ohrad. No a vrátili jsme se z chmelové brigády a devět nás dostalo infekční žloutenku. Takže já jsem ztratila dva roky školy a maturovala jsem až s třídou mojí sestry. Měla jsem zasažená játra, byla jsem v Karlových Varech a po nemocnicích v Krči. To taky bylo takové ‚zpestření‘, i pro rodiče, i pro mě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Černošice, 06.03.2019

    (audio)
    délka: 40:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Musíte sledovat, co se děje, a snažit se, aby se už tohle neopakovalo

Renata Horešovská okolo roku 1951
Renata Horešovská okolo roku 1951
zdroj: archiv pamětníka

Renata Horešovská, rozená Hořejšová, se narodila 22. května 1935 v Praze. Celý život žije v Černošicích. Je jedním ze čtyř dětí Miloše Hořejše, architekta ceněné funkcionalistické Hořejšovy vily. Rodina vlastnila lakýrnický závod v Praze, který jí byl v roce 1948 zabaven. Nejstarší bratr Radim se 25. února 1948 zúčastnil studentské demonstrace na protest proti komunistickému puči a následně emigroval. To bylo příčinou držení otce v samovazbě na Pankráci po dobu osmnácti měsíců. V roce 1956 byl znovu vězněn na základě smyšleného obvinění. Rodina se během 50. let potýkala s perzekucemi ze strany komunistického režimu. Bratr Ivan strávil několik let u PTP a sestra Tamara i přes umělecké nadání nemohla studovat vysněnou Uměleckoprůmyslovou školu. Renata vystudovala Jiráskovo pedagogické gymnázium v Praze a celý život učila na základní škole v Černošicích. V roce 1957 se vdala za lékaře Jana Horešovského a má s ním dvě děti.