Věra Horáková

„Toho 5. května já už jsem byla v učení u Jarošů, a jelikož už se tenkrát neprodávalo, protože to bylo takové všelijaké, nebyla válka, nebyl ani mír, tak se už neprodávalo. Byla sobota, tak jsem se šla podívat do kšeftu, umýt výlohy a šla jsem o půl jedenácté zpátky. Jak jsem šla, tak u radnice, kde byl soud, tam jsem potkala spolužáka mého tatínka, tak jsme se dali spolu do řeči. Jak jsme vykládali, tak jsem se koukla a viděla jsem letadlo, jak letí, po vrtuli šlo dolů a v tom ohybu pustilo černou tečku. Ještě jsem panu Oulehlovi říkala: 'Podívejte se na to,' on mě chytil za ruku a povídá: ‘Nikam nepůjdeš!' 'A půjdu,‘ tak jsem mu utekla. Chtěla jsem domů do Plačkovy ulice, tam byl obchod Ryšavých – koloniál. Teď to měl pan Nedoma, co tam je teď, já nevím, protože od roku 2020 jsem nebyla na ulici. Tím obchodem jsem chtěla projít, že půjdu domů, tam se dalo projít, jenže to už jsem nestihla. Nevím, nic jsem neslyšela, vím jen, že když jsem proběhla, něco jsem měla v obličeji a nevím, co se dělo. Jenom vím z doslechu, že přede mnou paní Součková mrtvá, za mnou pan Mifka byl mrtvý.“

„Druhý den ráno [po návratu z Prahy ze sletu] byl všední den, přiřítili se do kšeftu chlapi, opravdu – ti vypadali, jak esesáci, já si pamatuju jen jednoho jméno. Teď zavřít a všechno ven, udělali prohlídku, šli i do bytu. Karel, jejich syn, tam měl vyšívané povlečení, to sebrali. Paní Jarošová tam měla, tenkrát se ještě šilo prádlo, ona si to nechala v Brně šít, no prostě vybrali kdeco. Okamžitě zavřít a sjednali tam národní správu.“