Václav Hora

* 1937  

  • „No tak určitě ta exilová [literatura] na prvním místě. Když vyšel ten Tankový prapor, to chtěli všichni. Pak taky byla strašně populární ta Adina Mandlová, to vozily babičky v sukni, tu knihu Dneska už se tomu směju. A nakonec i ta Lída Baarová. U starší generace šly tyhle herečky.“

  • „Takže jste prodával produkci exilových nakladatelství?“ – „Ale ta byla nepatrná, z toho se nedalo žít. Tak jsme dostávali i z Čech. Ale já jsem si pro to jezdil do Jugoslávie.“ – „Pro české knížky z Čech?“ – „Protože oni se mnou neobchodovali, s nějakým pitomým emigrantem. Já jsem tam získal jugoslávské Čechy v Daruvaru, paní Sohorovou, a vždycky jsem jel – poprvé vlakem, potom mikrobusem – a oni mi to všechno objednali z Prahy. Jim to dali, protože byli rádi, že jugoslávští Češi čtou. Ale ve skutečnosti jsem to byl já. Bylo to levný, a to jsem potom pašoval – někdy jsem to musel pašovat přes tu rakouskou hranici, protože ti blbci tam skákali, že to je ,handelsware‘. Tak jsme jezdili vždycky do Jugoslávie, přivezli jsme knížky do Frankfurtu a začali jsme je nabízet v seznamech.“

  • „Ještě to bylo tak, že ti celníci čeští, ti důstojníci PS [Pohraniční stráže], tu službu bojkotovali. Sedli si do restaurace na těch hranicích.“ – „Jako že to otevřeli a nechali to být?“ – „Nechali to být, ať si tam lidi chodí. Já jsem tam přijel z té televizní služby s těmi letáky. Nesl jsem to do té restaurace a začal jsem to tam rozdávat, jak seděli. Najednou kantýnská povídá: ,Pane Hora, za vámi stojí Rusák.‘ Skutečně za mnou stál s pistolí, v koženým… A to auto stálo venku, tam byly ty letáky vidět. Povídal mi: ,Kogo jest ta mašina?‘ Já povídám: ,Ně ponimaju.‘ Takže vyběh z tý restaurace a mazal k hranicím, k přechodu. Bylo jasné, že běží pro posilu. Tak jsme honem nasedli do auta a mazali jsme pryč. Z Vojtanova to jde z kopce, nějaká první vesnice. Povídám: ,Honem se schovej tady mezi barákama!‘ Mimo silnici. A skutečně, za chvilku jsme viděli ozbrojený gazík se samopaly, jak jede kolem nás. Samozřejmě nás neviděli. Čert ví, co by s námi udělali...“

  • „Dobrý bylo, že nás brali jako knihovnickou třídu na brigády třeba do Památníku národního písemnictví. A tam sváželi ty knihy zakázaný. Ale oni tam nenasadili tu knihovnickou třídu, ale tu muzejní nebo kulturně osvětovou. A my jsme byli na internátě v jedné místnosti. A oni říkali: ,Čoveče, tam jsou takový knížky! Nemohl bys to nějak…‘ A já jsem řekl: ,Jo, já tam jako přijedu z Chebu s velkým kufrem, řeknu, že jsem si zapomněl klíče od internátu v té Pobřežní…‘ Tak jsem vám šel do toho Památníku národního písemnictví, do těch chodeb, a oni mi ten kufr naplnili knihami. Já jsem ten kufr nemohl ani utáhnout skrz tu kontrolu těch dědků tam. A tak jsme hodně knih ukradli z těch svozů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.11.2019

    (audio)
    délka: 01:43:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 19.11.2019

    (audio)
    délka: 01:15:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Exilový knihkupec dodával emigrantům české knihy

Václav Hora s babičkou, Nýřany, 1943
Václav Hora s babičkou, Nýřany, 1943
zdroj: archiv pamětníka

Knihovník a knihkupec Václav Hora se narodil 10. prosince 1937 v Plzni. Pocházel z prostých poměrů, otec se vyučil zámečníkem. V roce 1946 se rodiče přestěhovali do Chebu za možností lepšího bydlení v bytech po odsunutých Němcích. Václav Hora již od dětství tíhl ke knihám a časopisům, pomáhal místnímu trafikantovi s prodejem novin a později chodil vypomáhat do chebské knihovny. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Praze. Rok před maturitou sice byl vyhozen, protože propadal z matematiky, ale nakonec školu dokončil dálkově. Po vojenské službě v Brně dálkově studoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, zároveň začal pracovat v Chebu jako zaměstnanec Kulturního a společenského střediska KASS. Jeho úkolem bylo organizovat estrády, z vlastní iniciativy ale provozoval také filmový klub. Několik dnů po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se podílel na vydávání samizdatového informačního deníku Současník. Třicátého srpna 1968 odešel do Frankfurtu nad Mohanem, kde začal pracovat v místní univerzitní knihovně. V listopadu téhož roku se ale vrátil, aby dokončil studium na filozofické fakultě. Definitivně emigroval v září 1969. Ve Frankfurtu v letech 1974 až 1976 vydával časopis pro emigranty Frankfurtský kurýr. V roce 1976 založil exilové knihkupectví Dialog, které nejprve fungovalo jako zásilkový obchod a v roce 1977 otevřelo také obchod kamenný. Vedle uvedených aktivit zůstal Václav Hora zaměstnancem frankfurtské univerzitní knihovny. Knihkupectví koncem 80. let příliš neprosperovalo a v roce 1988 musel kamenný obchod uzavřít, ale nadále pokračoval v prodeji knih formou zásilek. Do roku 2002 pracoval ve Frankfurtu a po odchodu do důchodu postupně přesídlil do Čech.