Josef Hora

* 1931  

  • „Měli jsme výbornou paní učitelku na společenské nauky, paní profesorka Léblová. Ta nás vzala průvodem, celou třídu, průvodem z Betlémské ulice na Hrad do Černínského paláce, kde bylo ministerstvo zahraničních věcí. A tam jsme viděli Jana Masaryka ležet v rakvi. Tady měl fialové podlitiny a tady měl kytičky fialek, aby to nebylo vidět, ale ono to stejně vidět bylo. Takže jsme se tam šli poklonit. Byla to velká významná osobnost, syn prezidenta Masaryka s velkým renomé ve světě. Něco platil, šikovný diplomat. Bohužel to tak dopadlo. Ta 50. léta byla… to už ve škole, když jsme začali chodit do školy, tak jsme ještě říkali ‚pane Hora‘ a ‚pane Novák‘ v sedmačtyřicátém roce a teď přišel ten osmačtyřicátý, a to už potom bylo ‚soudruhu profesore‘, to už jsme nemohli říkat ‚pane profesore‘. Naštěstí jsem dělal technickou práci a nikdy neměl nějaké problémy.“

  • „V té době, když jsem dokončil školu, tak první rok jsem sice byl u odvodu, ale nepřijali mě, protože byla spousta starších mládenců, kteří měli přednost a my museli čekat. Já na vojnu nastoupil v roce 1952, to znamená, že mi bylo dvacet jedna let. Na vojně jsem strávil dva roky, a sice v Plzni na Slovanech a potom jsme se přestěhovali kousek za Plzeň… Musím říct, že jsem tam byl ve velice tvrdé a těžké době. 1. listopadu 1952 jsem nastoupil a v únoru 1953 zemřel Stalin a po něm krátce nato Gottwald. My jsme museli být normálně v půllitrech na kavalcích, že nás ohrožují Němci, což byl samozřejmě nesmysl. Kdyby nás přepadli, abychom byli připravení a v pohotovosti.“

  • „Bylo tam, když tak o tom mluvíš, nuceně pět kněží, kteří makali už na Slapech, které jsem všechny znal, protože víš, jaká byla doba, že chtěli církev zlikvidovat. Tak těch pět kněží a páter Břicháček… takže šest tam makalo normálně manuelně a těch si člověk nemusel všímat, dostali práci – tenhleten barák postavíte, postavili a hotovo. Jinak tam nebyl nikdo z trestu. Ještě jsem si vzpomněl, že když začala ta přehrada, tak tam nasadili techniku – bagry, buldozery. Tam byla jedna paní, která měla nějakou takovou starou chaloupku, a ta šla s kosou na ty bagristy, že nesmí zrušit její chaloupku. Samozřejmě to zlikvidovali, že jo. A to říkali, že je ještě z doby Karla IV., ta chaloupka na pravém břehu Vltavy.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Milín, 15.12.2017

    (audio)
    délka: 01:00:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vědomosti a dovednosti jsou nejdůležitější a nikdo vám je nemůže vzít

2 – kopie.jpg (historic)
Josef Hora
zdroj: archiv pamětníka, natáčení PNS 2017

Josef Hora se narodil 23. dubna 1931 v Malých Lážovicích na Berounsku. Spolu se dvěma staršími sestrami a rodiči vyrůstal na samotě. Tatínek sloužil v československých legiích v Rusku a po návratu domů v roce 1920 se vrátil k milovanému hospodaření. Maminka před první světovou válkou sloužila u panstva a po svatbě se vzorně starala o děti a domácnost. V roce 1936 se rodina přestěhovala na grunt maminčiných rodičů v Lážovicích. Josef chodil do měšťanské školy v Osově. Na každoroční školní exkurzi do asijské sbírky Václava Stejskala se seznámil s inženýrem Theodorem Háchou, bratrem prezidenta Emila Háchy. Pan inženýr bystrému chlapci slíbil, že bude-li se dobře učit, pomůže mu přímluvou dostat se na střední školu. Po měšťanské škole se vyučil nástrojařem. Ještě s jedním kamarádem se skutečně po přímluvě Theodora Háchy dostali na střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici v Praze. O studium na této škole byl velký zájem a rozhodovaly nejen znalosti a dovednosti, ale i zásluhy během války. Odmaturoval v roce 1951 a začal pracovat v mírové konstrukci pražské pobočky Zbrojovky Brno. V letech 1952 až 1954 absolvoval základní vojenskou službu v Plzni a Holýšově. V roce 1955 se oženil. Manželům se narodila dcera Růžena, nemohli sehnat byt, a tak vyslechl kamarádovy rady a šel pracovat na stavbu orlické přehrady. Po ukončení díla krátce pracoval na stavbě vodní nádrže Nechranice. Musel však složitě dojíždět a našel si tedy místo v Základně rozvoje uranového průmyslu v Příbrami, kde pracoval 33 let.