Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hora (* 1931  )

Vědomosti a dovednosti jsou nejdůležitější a nikdo vám je nemůže vzít

  • narozen 23. dubna 1931 v Malých Lážovicích
  • studium na měšťanské škole v Osově a na střední průmyslové škole strojnické v Betlémské ulici v Praze – maturita 1951
  • vzpomínka na Ing. Theodora Háchu
  • práce v mírové konstrukci pražské pobočky Zbrojovky Brno
  • práce na stavbě vodní nádrže Orlík a vodní nádrže Nechranice
  • v letech 1963–1996 pracoval v Základně rozvoje uranového průmyslu (ZRUP) v Příbrami

Josef Hora se narodil 23. dubna 1931. Měl dvě starší sestry. Maminka vedla děti ke vzdělání a domácnost spravovala podle návyků, které si odnesla ze služby u panstva. Tatínek, vysloužilec československých legií, se staral o malé hospodářství a pracoval v pivovaru v Osově na Berounsku. V roce 1936 převzal v blízkých Lážovicích hospodářství po manželčiných rodičích a rodina se přestěhovala.

Poválečná tlačenice na školách

Josef chodil na obecnou školu v Osově a dále pokračoval na měšťanské škole v nedalekých Hostomicích. Učení mu šlo a celý život měl štěstí na učitele. Na ty dodnes rád vzpomíná, stejně jako na pěší několikakilometrové cesty do školy, někdy krásné a veselé, někdy – zvláště v zimě – krušné. Se třídou chodil každý rok na exkurzi do asijské sbírky Václava Stejskala, umístěné v jeho vilce, kterou spravovala v té době již vdova paní Stejskalová. Bydlela v přízemí a v patře měl byt inženýr Theodor Hácha, bratr prezidenta Emila Háchy. Oba se věnovali dětem a Josef se zaujetím poslouchal inženýrovo vyprávění o Thomasi Alvu Edisonovi a technických vynálezech. Měl to štěstí setkávat se s panem inženýrem a poslouchat jeho vyprávění o Americe a technických vynálezech častěji, maminka ve vilce uklízela a tatínek připravoval paní Stejskalové dřevo na otop.

Theodor Hácha chlapci doporučil, aby se vyučil nástrojařem, a slíbil, že mu přímluvou pomůže na střední školu, bude-li se ovšem dobře učit. Slovo dodržel, Josef se učil výborně a spolu s kamarádem Viktorem Kavkou se s přímluvou dostali na střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici v Praze. O studium na této škole byl ohromný zájem a rozhodovaly prý nejen znalosti a dovednosti, ale i zásluhy během války. Odmaturoval v roce 1951.

Budování přehrady

Začal pracovat v mírové konstrukci pražské pobočky Zbrojovky Brno. Základní vojenskou službu v letech 1952–1954 absolvoval v Plzni a v Holýšově. Vzpomíná na tvrdé podmínky a náročný výcvik. V období okolo úmrtí J. V. Stalina a Klementa Gottwalda museli vojáci spát na kavalcích obutí pro případ útoku kapitalistického Německa. Po propuštění se vrátil do Zbrojovky.

V roce 1955 se oženil a za dva roky se narodila dcera Růžena. Manželé nemohli sehnat byt, a tak Josef na kamarádovu radu nastoupil jako brigádník na stavbě orlické přehrady. Záhy dostali byt a Josef začal vést strojní dílny s více než padesáti vysoce kvalifikovanými dělníky. Na toto období života vzpomíná nejraději – smysluplná práce, bezvadně vybavené dílny, kolegové odborníci na slovo vzatí, skvělý vedoucí stavby Ing. Kraus a krásné okolí. Zničení po přírodní i kulturně historické stránce jedinečného kaňonu řeky Vltavy pamětník během řeči dokumentuje krátkou zmínkou o stařence s kosou v ruce, která před bagristy marně bránila svoji prastarou roubenou chaloupku.

Studium a kontakty

Po šesti letech Josef dokončil svoji práci a spolu s dalšími ho přesunuli na stavbu vodní nádrže Nechranice. Zmáhalo ho složité dojíždění, našel za sebe náhradu a začal pracovat v Základně rozvoje uranového průmyslu v Příbrami (ZRUP). S rodinou se přestěhoval do nově postaveného bytového domu v Milíně. V hrubé neomítnuté stavbě tekla ze stěn voda a nebylo čím topit. Těžké začátky zvládli a pamětník v ZRUP pracoval třicet tři let až do svého odchodu do penze.

V roce 2000 ukončil po padesáti letech sbírání pohledů, vytvořil více než třicetitisícovou kolekci. Josef Hora se stále snaží studovat, neztratit přehled o světě svých vnuků a udržuje kontakty se svými spolužáky a kolegy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů