Antonín Holub

* 1948

  • „Bylo by to dobrodružné, byla by to sranda. Ale kdybyste to bral jenom tak, tak by se z toho pak musel člověk zděsit a pak byste skončil tak, že se buď zastřelíte, anebo skončíte v nějakém blázinci. Být jako voják, který tam byl poslaný, měl jste střílet do lidí, kteří vám nic neudělali, jenom nechtěli žít tady v tom a ještě jste jim fandil, to bylo dost schizofrenní.“

  • „[Timoteje Sollara] přišla hlídka střídat a bylo to tak, že tam stál opřený samopal a dokonce složený mundúr – protože to bylo vyfocené, tak jsme viděli, jak to vypadalo. Tak to měl složené. Byly odemčené průchody – tam [na věži] to asi svítilo, ale tam nikdo nebyl, tak to nikdo nemohl zkontrolovat. To bylo vždycky prosvícené až dál v tom úseku – aspoň tedy za mě. Tam složené věci, takže on musel mít pod tím oblečené asi tepláky, protože nešel asi v trenkách. Musel přeplavat tu řeku, takže musel mít nějaký pytel. Byl pryč. A tak samozřejmě hned [následoval] poplach na rotě, to se nestalo. To byl jeden. Velký poplach, a teď už přijeli i z Břeclavi [příslušníci kontrarozvědky]. Volhy tam stály a Pobědy, ti, co s nimi jezdili, tajní. A takové dva dny jsme tam lítali a hledali. Všechno se sepisovalo a [probíhalo] vyšetřování. Takže kdo se s ním znal, chodil jeden po druhém k výslechu.“

  • „Po měsíci nás vzali prvně na hranici – myslím, že to byla Poštorná, ale nevím, jestli to bylo přesně. Ale myslím, že do Poštorné. Tam nás dovezli. Byl to docela šok, a nejen pro mě, ale pro všechny. Když jste přijeli prvně na tu hranici, tak jak nám rádi pouštěli ty koncentrační tábory a o těch koncentrácích jako děckám ty filmy, nebo různá výročí Osvětimi a Buchenwaldu, tak tady to najednou bylo skoro to samé – izolátory, dráty, psi, strážní věže. Bylo to takové… můžu vám říct, že jsme všichni docela ztichli a koukali. Ti mazáci, ti si z nás dělali srandu a pak nám důstojníci říkali, že my jsme ta výspa socialismu, že my jsme ti první, kteří musíme chránit ty výdobytky, co tu máme.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 19.07.2023

    (audio)
    délka: 02:57:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Vysočina
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Jako pohraničník fandil lidem v útěcích na Západ: „Bylo to dost schizofrenní“

Antonín Holub v době vojenské služby, 1967–1969
Antonín Holub v době vojenské služby, 1967–1969
zdroj: Archiv pamětníka

Antonín Holub se narodil 17. února 1948 v Jihlavě. Otec Antonín byl od roku 1942 totálně nasazen na stavbě ponorkových bunkrů v Norsku. V Trondheimu zažil nálet spojeneckých letadel. V roce 1951 byl vězněn, když jako poštmistr odmítl předávat estébákům poštu jimi vytipovaných osob. Po návratu z vězení v Jihlavě získal práci uklízeče v továrně Motorpal. Tam se vyučil i pamětník mechanikem. V letech 1967–1969 sloužil i přes svůj kádrový posudek u Pohraniční stráže u Lanžhotu. Zažil zde okupaci v srpnu 1968. V listopadu 1968 z jeho jednotky utekl kolega Timotej Sollar, celou jednotku následně vyšetřovala kontrarozvědka. V civilu pracoval jako mechanik. V roce 1989 působil jako předseda odborářů v jihlavské traktorce, ve stejném roce spoluzakládal jihlavské Občanské fórum. V Jihlavě žil i v roce 2023.