Ondřej Hoch

* 1948  †︎ 2016

  • „Protože začali studenti [stávkovat], najednou přišel na celu člověk, dozorce, a říká: ‚Máte tady návštěvu‘, takovým naštvaným hlasem. Tak mě vedli na kinosál, tam jsem nikdy v životě nebyl, protože jsme nesměli vycházet z cel. Nešel tam ani rozhlas, pro informace tam byl jen mikrofon nad dveřmi. Já jsem přišel a sedl si tam. Najednou vychovatel přivedl [návštěvu] a proti mně: Václav Havel, Petr Uhl, Anička Šabatová, ministryně Burešová, kněz Václav Malý a ještě někdo. Tak to říkám dnes, já jsem ta jména samozřejmě neznal, protože jsem se stýkal výhradně s Araby. Sedli si proti mně, vedle mě byl ještě jeden člověk, který dělal pro německou BND, Bundes Nachrichten Dienst, a ten je znal, ten mně to potom vysvětlil. Tenkrát nastávající prezident, ne že by to bylo nekulturní, ale říká: ‚Já jsem Vašek. Václav.‘ My jsme mu řekli: ‚Tak ahoj, Václave‘, protože jsem nevěděl, kdo to je, jinak bych si to nedovolil. Takže jsme si tam povídali, a dokonce jsme dostali kafe. On [Havel] nám přinesl banány, ty jsme tam snědli. A dozorce byl ještě drzý, protože on [Havel] byl představitel VONSu a Charty, tak říkal: ‚To jste udělal dobře, jsou to opice cvičený, tak jste jim přinesl banány.‘ Prostě nás chtěl urazit.“

  • „Říkali: ‚Tak máte dvě možnosti. Buď tady podepíšete to, co jste řekl těm Arabům, vaše žena je teď na Ruzyni ve vyšetřovací vazbě, dva dny, je v šestinedělí, děti nenecháme vašim rodičům, s tím nepočítejte, ty půjdou do ústavu, takže už je nikdy neuvidíte. Manželka se z toho zhroutí, skončí v blázinci, to zařídíme, anebo to podepíšete, ona půjde domů a uděláme vám hodinovou návštěvu.‘ Nebyl výběr. Tak jsem jí zničil kus života, tak jsem to podepsal, splnili slovo a asi za týden manželku přivezli a ta děkovala. Brečela a říkala: ‚Už jsem doma, děti mám doma v pořádku, na tebe nezapomeneme, neboj se.‘ Takže jsem to podepsal a na Vánoce, konec listopadu nebo začátek prosince, jsem jel do Valdic.“

  • „Mě když se zeptali, jestli se jmenuji Rachman Weled, tak jsem řekl jo, jmenuji. A zaregistrovalo to, že se tak opravdu jmenuji. Spousta takových otázek, a mozek se mi nevzrušil. Také jsme byli cvičení i za jízdy, protože jsme museli jezdit auty v kolikrát nebezpečných situacích. Takže jsem měl na sobě připojený nějaký monitoring, teď jsem musel řídit v prudkém provozu. A za mnou seděl psycholog a ještě jeden a teď se mě na něco ptali, furt do mě hučeli, furt mě znervózňovali, já musel dávat pozor na cestu, abych někoho nepřejel, značky hlídat, a najednou mi někdo řekl, teď odboč doprava, tam potřebujeme, ale tam byl zákaz, takže jsem řekl ne, tam je zákaz. Prostě jsem musel reagovat tak, že ten vzruch a útlum, jak se říká, ta kategorie psychologie, musela být vyrovnaná. Když se něco trochu vychýlilo, hned se to muselo zklidnit. Ne že by byl člověk deset minut nervózní, to ne, to by neprošel tou zkouškou.“

  • „Mně se stalo, že jsem tady měl na starosti jednoho egyptského guvernéra banky. A ten říká: ‚Váš stát je pozorný, protože já, když jsem tady byl před lety, tak jsem dostal pokoj, kde jsem měl krásnou vyhlídku na vaši řeku a na Hrad, kde je prezident. Vždy stejný pokoj.‘ A já jsem se začal smát a říkám: ‚Já vás trochu zbavím těch iluzí o loajalitě této země, prostě máte pořád stejný pokoj, protože nechtějí předělávat techniku z pokoje na pokoj, kde je odposlech a skrytá kamera, takže vám dávají takzvaně kvůli pozornosti pořád stejný pokoj, aby když sem někdo přijde, aby to mohli nahrát.‘ Tak on se úplně rozčílil a řekl, že už sem jezdit nebude.“

  • „Asi tři dny předtím, než mě zatkli, tak irácký vojenský přidělenec říkal: ‚Kolem nás se to nějak mele, tady máš irácký pas, skoč do letadla a za pět hodin jsi v Bagdádu. My ti tam pak manželku převezeme.‘ Měl jsem tam i vyjednanou práci, měl jsem být vojenský instruktor. V Iráku tenkrát byla asi třicetiprocentní negramotnost, v irácké armádě, což bylo zvláštní, sloužili Turci, Íránci, Peršani, šíité, což je nepřítel sunny, a Saddám to nechtěl. On nikdo neměl třeba řidičák. Tak řekli: ‚Ty budeš vojenský instruktor, budeš učit, jak jezdit s náklaďákama, s OT404, budeš mít plat obrovský a třeba za půl roku manželku přivezeme přes nějakou zemi i s rodinou.‘ Ale já jsem se bál, já jsem si říkal: ‚Já odjedu, tady ji ušikanují a zavřou a už se sem nikdy nedostanu zpátky, už je nikdy neuvidím.‘ Tak jsem říkal, že si to rozmyslím. Ale rozmýšlel jsem se tři dny, a už jsem byl ve vazbě.“

  • „Také byla legrace, že mě někdo prověřoval. Zavřeli mě gangsteři v místnosti, teď jsem si říkal, no to je špatný. Přišel tam někdo a říká, odkud jste? A já jsem říkal, že jsem přišel z nápravného ústavu Valdice, to je nejhorší ústav v Evropě. Protože Valdice, Mírov, Leopoldov, tam se lidé věšeli. A ten gangster, profesionální vrah, říkal: ‚To je nesmysl.‘ A měl jsem štěstí, protože povolali z vedlejší kanceláře někoho, kdo to organizoval, a ten přišel a říká: ‚Jééé, my jsme spolu brousili křišťálový ověsy.‘ Byl to Bulhar, kterého potom zastřelili, teď si nevzpomenu, jak se to tam jmenuje, to náměstí, tam byla přestřelka Arméni s Bulhary – nechci říkat jeho jméno – tak tam přišel o život. Takže ten mě zachránil, když řekl, že mě zná z Valdic, a už jsem měl otevřené dveře všude. Takže jsem měl takovou neprůstřelnou legalizaci, protože jsem tam opravdu byl.“

  • „A došlo to k tomu, že jsem byl v tajném procesu Vojenským soudem Příbram odsouzen na třináct let do Valdic za špionáž ve prospěch Iráku. A ještě vám řeknu takovou perličku, to je velice zajímavé a bylo to veselé, protože člověk nevěděl, co ho ve Valdicích čeká, to bych se asi nesmál. Předseda senátu mluvil s prokurátorem a ten tam četl moje nacionále a říká: ‚Tak tady máme opravdu velikýho šmejda!‘ Takhle přímo před soudem. Tam byl senát, za mnou asi čtyřicet lidí z rozvědky, bývalí spolupracovníci, tam by bylo slyšet spadnout špendlík. A ten prokurátor říká: ‚Jeho praděda byl Maročan, popraven v Bastile…‘ To je pravda, můj praděda byl Maročan, černej, a mám tam dodnes příbuzné. No a popravili ho v Bastile, to v knize Victora Huga Vítězný oblouk je o tom řeč. On se jmenoval francouzsky Hoch, to nevím, kde to jméno vzniklo, to není arabské. No a říká: ‚Praděda Maročan, bratr jeho babičky Hugo Hrbáček byl britský pilot, který emigroval a v Londýně dělal pro zpravodajskou službu, jeho tchán studoval dva roky ve Francii, otec, zubař, dělal na Karláku pro židovskou organizaci pod doktorem Löwim, potom když byla válka, tak byl v organizaci Vlajka, která byla protikomunistická‘, no a přečetl tam ještě pár takových bodů a řekl předsedovi senátu: ‚Teď mi vysvětlete, jak se takovejhle hajzl mohl dostat až na československou rozvědku?!‘ A kouká na mě a říká: ‚Co byste k tomu řekl? No a mě to urazilo, že mě tam takhle vláčel a urážel mé předky, tak jsem se otočil a doslova jsem mu řekl: ‚Soudruhu plukovníku, to je váš kádrovej bordel!‘ No, já myslel, že omdlí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Praze, 27.02.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 24.10.2014

    (audio)
    délka: 02:13:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ve středu si přivezl syna z porodnice a ve čtvrtek ho zatkli

16122-photo.jpg (historic)
Ondřej Hoch
zdroj: archiv pamětníka, Eva Kroupová

Ondřej Hoch se narodil 6. prosince 1948 v Praze. Jeho otec pracoval jako zubař na ministerstvu národní obrany, matka jako instrumentářka. Po základní škole navštěvoval střední odborné učiliště, vyučil se technikem vážících zařízení. Z matčiny strany má rodina předky marockého původu, proto Ondřej Hoch navštěvoval kurzy arabštiny v jazykové škole a jazyk se výborně naučil. V roce 1967-1969 absolvoval základní vojenskou službu, v srpnu 1968 sloužil na Šumavě. V roce 1975 nastoupil na oddělení kriminální služby Veřejné bezpečnosti v Praze na Žižkově. Dálkově studoval praporčickou školu v Zastávce u Brna, později, během zaměstnání u rozvědky, studoval na rozvědné fakultě Vysoké školy SNB v Praze. V rámci své profese se stýkal především s diplomaty a studenty z Libye a Iráku. V březnu 1984 byl zatčen a v listopadu téhož roku odsouzen na třináct let za vyzvědačství ve prospěch Iráku. Trest si odpykával ve valdické věznici. V roce 1990 byl jako politický vězeň amnestován. Po roce 1990 pracoval ve zvláštních službách, pro Interpol a jako instruktor protikorupční jednotky. Ondřej Hoch se i v penzi věnoval obchodnímu poradenství. Zemřel po dlouhé nemoci 16. června roku 2016.