Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Hoch (* 1948  †︎ 2016)

• narodil se 6. prosince 1948 v Praze

• po základní škole navštěvoval střední odborné učiliště

• naučil se výborně arabsky

• 1967-1969 základní vojenská služba

• 1975 práce u kriminální služby VB, později na sledovačce

• studium praporčické školy v Zastávce u Brna

• přeřazen na I. správu StB - rozvědka

• studium rozvědné fakulty VŠ SNB v Praze

• v rámci rozvědky spolupráce s diplomaty a studenty z Iráku a Libye

• březen 1984 zatčen

• listopad 1984 odsouzen za vyzvědačství pro Irák na třináct let

• věznice ve Valdicích

• 1990 amnestie prezidenta Václava Havla

• po roce 1990 práce ve zvláštních službách, Interpol, protikorupční jednotka

• zemřel 16. června 2016

Psal se rok 1984, když Ondřeje Hocha odsoudili na třináct let za vyzvědačství. Syna viděl znovu, až když z něj byl školák. „Když mě pustili, starší dcera mu říkala: ‚To jen ten táta, jak jsem ti o něm vyprávěla.‘ Syn se mě křečovitě chytil a nechtěl mě vůbec pustit, abych mu zase někam neodešel,“ vzpomíná, jak si ho malý Ondra hlídal ještě půl roku po propuštění.

Ondřej Hoch začínal jako policista na pražském Žižkově. V jazykové škole se naučil arabštinu. Během studia na praporčické škole v Zastávce u Brna, kam docházeli i cizinci, získal arabsky mluvící přátele. Jejich kultura mu byla blízká i kvůli jeho předkům. K osudovému setkání ale došlo, až když se vrátil do Prahy.

Jednou ráno našel před svou garáží auto s diplomatickou značkou. Když ho chtěl odtlačit, aby mohl vyjet, zjistil, že není zamknuté. Našel v něm velký technický průkaz, ve kterém stálo: Irácké velvyslanectví, vojenský atašé Alí Hasan al-Madžíd. Šel tedy na poštu a vytočil číslo ambasády. „Tam byla hrozná sláva, protože bylo jasné, že si atašé někde přihnul a vůbec netušil, kde to auto je,“ pobaveně vzpomíná. A také jak mu bylo ouzko, když druhý den přijel před žižkovskou policejní služebnu nablýskaný cadillac a z něj vystoupil atašé se dvěma ohromnými bodyguardy. „To bylo pozdvižení, celá Lupáčovka byla samozřejmě v oknech. Přijeli mi poděkovat a ještě ti šílenci přede všemi z kufru vytáhli bednu whisky jako dárek, a že teď budeme spolupracovat.“ Al-Madžíd mu chtěl nakonec věnovat i nalezený, na tehdejší poměry luxusní vůz s tím, že ho vlastně nepotřebuje. Ondřej Hoch tehdy všechno s díky odmítl, nestál o vyhazov z práce, ale začal se s al-Madžídem přátelit. „On to byl strašně milý člověk, já vím, že pak vyplynoval Kurdy, ale prostě tehdy to byl milý člověk. Jeho děti jsem učil česky.“

Časem došlo i na spolupráci. Ondřej Hoch měl dohlédnout na irácké studenty, aby, jak říká, nepadli do osidel StB. Ta se některé snažila třeba zkompromitovat, aby je následně vyděračským způsobem získala ke spolupráci. Nutno podotknout, že v té době velká část těchto studentů nebyli civilisté a Iráčané neodpouštěli jakékoliv napojení na KSČ. Navíc s nimi jako se svými kontakty v zahraničí počítala rozvědka. V té době se pamětník seznámil ještě s libyjským studentem Ismailem Muhammadem Zentanim, který mu přidělil obdobný úkol. Měl na starost nejen tvrdý výcvik asi třiceti Arabů, ale i jejich studium. Často neuměli skoro vůbec česky. Psal za ně eseje i skládal zkoušky. „Zentani mi říká: ‚Musíš za mě na zkoušku!‘ Byl jsem sice opálený, černý, kudrnatý, ale stejně jsem si říkal, že přece ta profesorka není blázen?! Ale on: ‚To vůbec neřeš, do indexu dáš pět set dolarů za zkoušku, dva tisíce za státnici.‘“ S předstíranou lámanou češtinou zkoušku udělal. Stejně tak i třeba zápočet z bruslení na fakultě tělesné výchovy a sportu za studenta, který nikdy neviděl brusle ani led. „Měl jsem za to od nich kapesné dvě stě dolarů, což bylo tehdy skoro sedm tisíc v tuzexu. Takže jsem se měl za spolupráci se socialistickými zeměmi dobře.“

Mezitím si Ondřeje Hocha do svých služeb vybrala československá rozvědka. Ta ho za nějaký čas přijala a Ondřej Hoch si zvolil krycí jméno Rachman Weled, v arabštině „milosrdný chlapec“. Studoval na rozvědné fakultě Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v Praze. Měl proniknout k tzv. irácké mafii, která zprostředkovávala lázeňské pobyty a provozovala „černou“ taxislužbu. Podle vyšetřovacího spisu byl nasazen na dva Araby z okruhu svých známých. Jejich důvěru se snažil získat například tím, že na starý tiskopis, který původně sloužil k záznamům o pobytu cizinců, nalepil fotografii jednoho z nich, potvrdil razítkem, které vyrobil z dětské tiskárničky, a připsal, že jeho úkolem je sledovat toho druhého.

Postupně se z něj stal obchodník s informacemi. Nějaký čas se mu dařilo hrát na obě strany. Přičemž, jak alespoň vyplývá z vyšetřovacího spisu, víc z toho profitovala ta arabská, což nakonec neuniklo pozornosti StB a nad Ondřejem Hochem se začala pomalu stahovat mračna. „Zavolal si mě šéf rozvědky, že to takhle dál nejde, že už vůbec není jasné, jestli pracuji pro Československo, Libyi, či Irák. A že se to musí prošetřit. Jenomže mě neměli kým nahradit, a tak mi za týden vrátili služební průkaz i zbraň, abych pokračoval,“ vysvětluje pamětník.

Za krátký čas se však situace opakovala. Ondřej Hoch si musel podat žádost o uvolnění do civilu, aby rozvědka nenesla za jeho činy odpovědnost, přesto pracoval dál. V březnu 1984 StB Ondřeje Hocha zatkla a obvinila z vyzvědačství ve prospěch Libye a Iráku. Protože v té době měla naše země s Libyí dobré vztahy a - jak pamětník tvrdí - i díky přímluvě Muammara Kaddáfího se obvinění zmírnilo „jen“ na špionáž ve prospěch Iráku a spolupráci s iráckou stranou Baas. Pod nátlakem StB se Ondřej Hoch doznal a v listopadu 1984 byl odsouzen k třinácti letům odnětí svobody. Než přišla listopadová revoluce a krátce po ní prezidentská amnestie, brousil ve Valdicích křišťál.