„Já jsem viděla, jak máma a hlavně babička z toho byly zničené. Babičku jsem znala jako optimistku, která vždycky říkala: ,Jako by se nám nic horšího nestalo.’ Takže to byl pro mě šok vidět ji najednou brečet. Mě to zajímalo, ta historie pro mě byla nová. Teprve krátce předtím, asi půl roku předtím jsem se v Pinkasově synagoze dozvěděla, že jsme Židé, a ani potom oni o tom moc nemluvili. Pak jsem se začala vyptávat. A moje máma, když o tom mluvila, mluvila hlavně o veselých věcech. Třeba jak chodili v Terezíně pracovat na pole. A mámě tam nějaká holka řekla, že je nemožná, že trhá rostliny místo plevele. A říkala jí: ,Hanďulíku, prosím tě, lehni si tady za keř, my tě vzbudíme, až půjdeme zase domů.’ Takže máma v tom zemědělství nic nedělala a flákala se za keřem, protože jinak by kvůli ní měli průšvih.“
„Když jsem jela na pionýrský tábor, to bylo trauma. Maminka si přečetla, že máme mít modrou sukni nebo kalhoty. Kalhoty samozřejmě byly pro kluky a sukně pro holky. Ale máma usoudila, že na tábor mi přece nedá sukni. Tak mi k pionýrskému kroji dala kalhoty. Což by ještě tak nevadilo, ale ty modré kalhoty byly džíny s cvočky, které mi táta přivezl z nějakého kongresu z Paříže. A oni mi zakázali chodit na ty nástupy. My jsme měli ranní nástupy, kdy jsme salutovali vlajce. A já jsem byla jediná holka z celého tábora, kde bylo osm set až tisíc dětí, která nesměla na ty nástupy chodit. V těch džínách to nešlo. Já jsem první den, dva tři dny brečela a pak jsem usoudila, že je to vlastně dobré, protože zatímco oni pochodovali, já jsem si četla ve stanu.“
„Tu historku jsem se dozvěděla až poměrně nedávno, když jsem se seznámila se svou vzdálenou příbuznou, která žije ve Spojených státech. Ta se jmenuje Redmanová, ale za svobodna byla Gerstlová. Gerstl byl jeden z mých prastrýců. A jeho bratr, který se taky jmenoval Gerstl, byl architekt. Před válkou si hledal zaměstnání v USA a moc mu to nešlo. Když potom jel na lodi ze Spojených států, viděl na palubě nějaké lidi, kteří si něco šeptali německy. Chtěl je oslovit, ale pak si všiml, že mají na klopě svastiky, tak k nim nešel. Oni si něco obkreslovali. A vždycky, když odešli z lodní jídelny, strýc Gerstl obkreslil ty rýhy, které dělali na ubrusu. Když potom přijel do Prahy, odnesl to na americké velvyslanectví, že možná to bude pro Američany zajímavé. Druhý den mu volal velvyslanec a chtěl, aby k němu přišel. Poděkoval mu za služby, které prokázal Spojeným státům. Doteď nikdo neví, o co přesně šlo, asi o nějakou špionáž. A ten velvyslanec mu řekl, že až pětadvacet jeho příbuzných má povolený vstup do USA. To bylo na začátku roku 1939, kdy už to vůbec jinak nešlo. A nejhorší na tom bylo, že moje prababička řekla, že to je hloupost, že přece nebudou emigrovat, že už tady bydlíme po staletí, že ti Němci jsou civilizovaní a nacismus přestane. Ona byla taková matriarcha celé rodiny, takže odešla jenom rodina toho architekta. Jeho dcera, nyní osmadevadesátiletá, mi o tom povídala. A bylo to strašné, protože většina těch lidí, kteří neodešli, byli potom za války zabiti. A ta prababička to přežila, což muselo pro ni být strašné. Ta se z toho koncentráku vrátila a většina jejích dětí a vnoučat byla zabita.“
MUDr. Eva Hnízdová se narodila 24. října 1953 v Praze do židovsko-české lékařské rodiny. Její matka Hana Kubátová, rozená Nettlová, v době dospívání přežila věznění v ghettu Terezín a Malé pevnosti, kde zahynul její otec i bratr. Otec Rudolf Kubát byl napůl Žid. Po roce 1948 byl znárodněn majetek rodiny Nettlových, zejména papírenské továrny v Pacově a v Červené Řečici, a mnoho příbuzných emigrovalo. V dětství se Eva dozvěděla jen málo o židovských kořenech své rodiny, pravdu o svém původu zjistila až ve 14 letech. Po maturitě na gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze vystudovala medicínu a pracovala jako nemocniční, obvodní i závodní lékařka v Litoměřicích a v Praze. V roce 1978 se provdala za archeologa a historika Bořivoje Hnízda. Roku 1986 spolu emigrovali přes západní Německo do Velké Británie. Zde Eva složila lékařské zkoušky a pracovala v nemocnici. Později se stala praktickou lékařkou. V devadesátých letech se její manžel Bořivoj Hnízdo vrátil do Česka za prací. Eva zůstala v Anglii, kde působila jako praktická lékařka až do odchodu do důchodu. Svůj příběh zachytila v knize Diagnóza Londýn a zkušenosti její rodiny se odrážejí také ve fiktivním příběhu románu Why Didn‘t They Leave.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
