[Co jste tam dělali?] „Kde?“ [Za tím Uralem?] „Za Uralem jsme pracovali v tankovém závodě. Tam se mi to nelíbilo, tak jsme se čtyři kluci rozhodli, že utečeme. Utíkali jsme, kolikrát nás chytili, my jsme vždycky něco zalhali a šli jsme dále načerno nákladním vlakem. A přišli jsme až do toho Žitomíru.“
„Teď tam byl stolek, ženská, a přijímala. Tam byly normálně nábory a [lidé] přicházeli. Teď jsme přišli, to jsme byli ještě ve čtyřech, co jsme utekli, a skutečně jsme řekli svoje data narození. A ona povídá: ,Ne, ne, to nemůže. Ještě jste mladí.‘ Asi rok nám chyběl a nepřijali nás. Co teď? Domů jít, [tak nás] možná zavřou, že jsme utekli z práce. Tak jsme šli stranou, vyčkali jsme, až se ženský u stolečku vystřídaly, a povídám: ,Přidáme si rok.‘ Neměli jsme žádné doklady. Rozumíš, všechno jsme zahodili. V lese jsme to zakopali.“
[Ta evidence, co se všechno zapisovalo?] „Všechno, normálně, data narození a tak dále. Odkud je a proč tam byl hlavně. To jsme nezjišťovali, proč tam šel nebo něco. Na to byli jiní.“ [Jo. Tam byli ti kontrášové taky, že jo?] „Byli, byli taky.“ [A do jakého komanda šel vězeň, to se rozhodovalo kdepak?] „To se tam rozhodovalo.“ [To nebylo u tebe?] „Ne, ne, nebylo. Já jsem byl v kanceláři, tam ne. Ale kde bylo potřeba, tak je zařadili, ne?“ [Jo. A to jsi psal ty nebo jsi měl sekretářku?] „Ne, já jsem všechno evidoval. To jsem všechno evidoval já.“
„Přejeli jsme přes Krušné hory a jeli jsme na Prahu. V Praze to ještě furt bouřilo, ještě tam nebyl konec. Tam jsme to dodělali a konec války jsme slavili v Mělníku. Vrátili jsme se od Prahy. A to byl konec.“
„Procházeli jsme Varšavou a to bylo prostě nic. Tam nebylo nic. To byly jenom ruiny a tak dále.“ [A na té frontě, když jste potom byli za Varšavou, copak to bylo za boje?] „No tak normálně, byla Odra – Nisa, to jsme to přecházeli, přejížděli jsme přes most, přes řeku, a šlo se dál.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Kapitán v. v. Vladimír Hnetecký se narodil 7. 7. 1927 v Dubně na Volyni do smíšené ukrajinsko-české rodiny. V místě narození strávil Vladimír Hnetecký pouze rané dětství, ještě před válkou se rodina odstěhovala do Michalovky a následně do nedalekého Lucku. Ukrajinský tatínek pracoval v cihelně a česká maminka pracovala v podniku na výrobu krup. Vladimír Hnetecký studoval v Lucku polskou obecnou školu, ovšem válečné události mu další poklidný život překazily. Nejprve pracoval ve mlýně a v roce 1944 byl odvezen do tankového závodu v Čeljabinsku, kde sloužil jako pomocný dělník. Spolu s dalšími pracovníky se rozhodl pro útěk až do Žitomíru, kde ještě téhož roku vstoupil do polské armády. Stal se řidičem tanku v průzkumné tankové rotě ve 2. divizi 1. brigády, prošel boji v Polsku a ve východním Německu a dostal se až do Berlína. Z Německa putoval do severních Čech a konec války ho zastihl u Mělníka. Po demobilizaci se vrátil zpět na Volyň, krátce pracoval jako řidič a v roce 1947 s celou rodinou reemigroval do Československa. Usadil se v Chomutově a získal zaměstnání ve válcovnách trub. Poté vystudoval gymnázium a podal si žádost o službu na ministerstvu vnitra. Až do roku 1968 tak pracoval v evidenci a po degradaci pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy jako dozorce na Jáchymově, na Vykmanově a na Mariánské. Žil v Ostrově nad Ohří, zemřel 20.3. 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
