Marie Hlídková

„No, a na tom jsem měla bratrance jako vojáka americkýho, důstojníka. A chtěl se podívat, protože se narodil v Sázavě, že byl lampasák, tak ho nepustili sem. Rusové ho sem nepustili. Vysvětloval, že se tady narodil, že by se sem chtěl podívat. Protože tetička tam se třema dětma odlítávala, po tý první světový válce, její manžel tam odešel. A tady nebyla práce, bylo to tady taky strašný, tak její manžel tam letěl dopředu a ona potom s dětma lodí. Lodí, to dřív tolik letadel nebylo, lodí tam jela. No, a tak ho sem nepustili. A ten jim to celej svůj život nemohl odpustit.“

„Tehdá říkal, abych šla s ním tam, že tam má jednotku, že mi něco dá. A já jsem se trochu bála, ale šla jsem s ním. Tatínek mě pustil. Přemejšlel a pak mě pustil. A on mi dal takovej špendlík do kravaty, jak se připínala kravata. Ale to musel vzít nějakejm Němcům, protože tam byl žalud jako a rozpuklej na tom špendlíku. Ten byl bílej, ten žalud, a tamto bylo zlatý. A tak to mi dal na památku, a ještě nějaký obrázky. No, ty už dávno nemám. Ale… Takže jsem to měla dlouho, pak jsem to dala Máně, aby si z toho nechala něco udělat, že to nechci.“