Josef Hladiš

* 1932

  • „Když jsme přišli do Bohosudova, tak první velké shromáždění bylo, že přišli všichni ti velicí páni, kteří byli estébáci všecko. A samozřejmě ti nám dělali obrovskou přednášku o tom, jak bude teď blahobyt, jak teď bude senzace, jak to bude všechno ohromné. A jak prostě oni zařídí, že tady bude blahobyt. A že tu bude úžasný ráj komunistický. Po takové té agitaci, to byla doslova agitace. Ale když jsme byli dvacetiletí kluci v té době už, tak samozřejmě jsme velice dobře věděli, že toto je všecko komedie a že ti komunisté jsou prostě jenom vetřelci, kteří obchvátili tu moc v Československu. Z těch čtyřiceti lidí, kteří tam byli dovezení, ti mladí lidé. My jsme byli, mladé oddělili od těch starších, a samozřejmě že ti měli se rozhodnout hned v prvních dnech, jestli chtějí jít do civilu, do zaměstnání nebo do škol, že jim to všecko strana a vláda zařídí. A samozřejmě, že k jejich překvapení komunistickému mysleli si, bůhvíjak to půjde snadno, a že ty kluky, nás mladé kluky, dostraší a že půjdeme všichni do nějakých těch jejich zařízení. Ale z těch našich čtyřiceti lidí se nepřihlásil ani jeden, ani jeden, který chtěl odejít okamžitě z kláštera do nějakého toho státního podniku nebo školy nebo zařízení nebo výchovného ústavu. Nikdo se nepřihlásil, vůbec nikdo. Oni byli vzteklí, že jezuité prostě ovládají tu mládež, ale to bylo tím, tou výchovou. My jsme měli to hlavní, náš dobrý Bůh a Pán a Ježíš Kristus a všecko to náboženské a samozřejmě to nás drželo. A my jsme to všecko museli vydržet.“

  • „A tady tito prostě lidé, my jsme přišli do toho Bohosudova jako takoví polovězni. Protože první, co nám ti šéfové, kteří byli většinou v civilu, to byli estébáci rozhodně všichni ti vedoucí. To bylo všecko StB. Samozřejmě že byli tam i uniformovaní policajti a uniformovaní četníci, kteří chodili s těmi kvéry a s těmi samopaly a hlídali nás. To byla jakoby stráž taková, by se dalo říct. Ale to vedení chodilo v civilu, ti estébáci. Vychovávali nebo školili nás takzvaně v civilu. A samozřejmě vykládali nám ty svoje teorie a my jsme z toho měli švandu. Protože to byli většinou lidé málo vzdělaní a oni je narychlo honem vyškolili na všelijaké odborníky, kteří rozuměli politice a rozuměli hospodářství a rozuměli státu a já nevím čemu. A teď prostě cosi chtěli vykládat. A my jsme se museli někdy doslova smát, jak to bylo směšné. Ale my jsme nemohli nic dělat, protože jsme nemohli vůbec se svobodně pohybovat.“

  • „1950. To byl ten třináctý, čtrnáctý duben. Kdy prostě ty ústavy byly státně všechny kláštery, všechny byly zlikvidované. A všichni ti řeholníci byli takzvaně centralizováni, tedy do velikých center a představení odděleni, aby prý nekazili ty mladší příslušníky řádu. A samozřejmě, že zůstali ti představení v Želivi v jižních Čechách a my jsme byli přesunuti z Velehradu po tom 13. dubnu do Bohosudova. To bylo bývalé gymnázium jezuitské, ale německé. Za českého vedení bylo prostě potom české. Ale to už bylo při tom přechodu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velehrad, 13.07.2022

    (audio)
    délka: 01:37:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělali z nás polovězně a přitom nám říkali, že komunismus je senzační ráj

Josef Hladiš v roce 2022
Josef Hladiš v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Josef Hladiš se narodil 11. února 1932 v Nivnici do rolnické rodiny rodičům Marii a Josefovi Hladišovým. V roce 1945 šel studovat na Církevní jezuitské gymnázium na Velehradě. O čtyři roky později, po zrušení gymnázia, zde vstoupil do noviciátu. V noci 13. dubna byl v rámci Akce K internován do Bohosudova, později do Háje u Prahy a nakonec na Klíčavu, kde se podílel na stavbě přehrady. Smyslem této internace byla ideologická převýchova. V letech 1953-1955 vykonával vojenskou službu, na rozdíl od ostatních bývalých noviců nenastoupil k PTP. Po vojně bydlel v Ostravě, stýkal se i nadále s jezuity. V roce 1959 byl obviněn z podvracení republiky v rámci procesu s jezuitským knězem Antonínem Zgarbíkem a dalšími jezuity. Původně byl odsouzen k 5 letům vězení, ztrátě čestných občanských práv a majetku, avšak v květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1968 se vrátil ke kněžskému studiu na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1971 byl vysvěcen na kněze. Svoji kněžskou dráhu započal jako kaplan v Kroměříži. Po odvážném vánočním kázání jej přeřadili na Prostějovsko. Po pádu komunistického režimu, v letech 1990-1996, působil jako kněz na Velehradě, kde se podílel na přípravě návštěvy papeže Jana Pavla II. Od roku 2013 je členem tamní jezuitské komunity.