Petr Hladík

„V roce 1952 už nebyl dědeček schopen plnit dodávky. Šel za to k soudu, kde byl odsouzen – nějací dva občané proti němu křivě svědčili, že má ve špatném stavu dobytek, že se o něj nestará… a že na druhé straně má ve velmi dobrém stavu koně. Takže místo aby obilí odevzdal státu, prý s ním krmí své koně. U soudu dostal trest čtyři měsíce nepodmíněně, což je na padesátá léta velice nízký trest. Tenkrát se rozdávaly doživotní tresty, a dokonce i rozsudky smrti jak na běžícím pásu. Víme třeba, že Milada Horáková... Klasický případ Rudolf Slánský… V padesátých letech byli lidé často šťastní, že dostali „jen“ doživotí, že nedostanou provaz. Takže dědeček dostal čtyři měsíce a ještě pokutu třicet tisíc. A s tím, že pokud by byla nedobytná, dostane další tři měsíce. Samozřejmě – třicet tisíc neměl. Jak si to odseděl, šel na další tři měsíce. Neměl peníze, bylo to zimní období, bydleli v nevytápěných barácích ve Žďáře nad Sázavou, kde byla nějaká trestanecká kolonie a stavěla tam firma Žďas. Blížil se konec trestu, měl za měsíc jít domů, ale psal domů, ať si babička někde vypůjčí peníze a vyplatí ho. Měl strach, že to nepřežije, v tom lednu byly mrazy, bál se, že už to nedá. Nakonec ho pustili asi o měsíc dřív.“

„Mám v paměti vyprávění otce, narozeného roku 1928. Na konci války mu bylo sedmnáct a žil v obci Pořežín, což je nedaleko Přibyslavi. Tehdy tam došlo k události, kdy nedaleko obce Hřiště byl zastřelen generál Luža. Jako odvetnou akci pak partyzáni vyvraždili policejní stanici v Přibyslavi. Otec má vzpomínku, že přímo viděl partyzánské komando, které do Přibyslavi mířilo. Říkal, že se už stmívalo, bylo navečer. Šli po dvou po třech, asi patnáct lidí. Někteří v civilu, jiní v ruských nebo anglických uniformách – prostě typická směs partyzánů. Byla to vedlejší silnice z Losenice do Pořežína, byla to taková úzká cesta, po které se skoro nejezdilo. Druhý den se dozvěděli, že na stanici v Přibyslavi provedli exekuci. V Hřištích tu tragédii způsobil český četník, který zavolal posily a oznámil, že se tam ukrývají dva českoslovenští důstojníci –generál Luža a jeho pobočník. Podle otcova vyprávění měli doklady v pořádku. Jenže četník místo běžné kontroly přišel s pistolí a rozkazem ‚ruce vzhůru‘. Došlo k přestřelce a těžce zraněný generál Luža se v bezvýchodné situaci zastřelil.“