Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hladík (* 1956)

• narozen 16. července 1956 v Novém Městě na Moravě

• dědeček Rudolf Rozmarýn v 50. letech odsouzen za neplnění dodávek

• v roce 1953 prarodiče vystěhováni ze Lhotky u Tasova

• vyučil se strojním zámečníkem v podniku Žďas

• pracoval jako strojní zámečník, řidič, od roku 1992 soukromě hospodařil

• s manželkou Marií vychoval pět dětí

• v roce 2025 žil v Osové Bítýšce

Psal se 9. březen 1953, zima se toho roku ještě nehodlala vzdát své vlády, na polích ležel sníh. Před domem s číslem popisným 1 v malé obci Lhotka u Tasova stál prázdný traktorový valník. Rodina Rozmarýnova na něj nakládala za dozoru místního funkcionáře svůj majetek – víc věcí vzít nesměli. Popravdě, už ani nebylo co. Po dědečkově odsouzení za neplnění předepsaných dodávek přišla rodina se dvěma dětmi o všechno. Poslední mstou „kulakům“ bylo vystěhování z obce. Nasedli na valník a v mrazivém počasí byli odvezeni do 60 kilometrů vzdálené obce Ronov, kde v nuzných podmínkách začínali nový život. Do svého domova se směli vrátit po dlouhých 17 letech…

Na statku přespávali partyzáni

Petr Hladík přišel na svět 16. července 1956 v Novém Městě na Moravě. Vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou. Rodiče Jaroslava, rozená Rozmarýnová, a Čestmír Hladík pocházeli z rodin zemědělců. Maminčini rodiče, Rozmarýnovi, vlastnili po několik generací statek s číslem popisným 1 v obci Lhotka u Tasova. Dohromady zde bylo asi 15 stavení, z toho sedm patřilo větším hospodářstvím s výměrou kolem 30 hektarů. Rodina Rozmarýnových vlastnila jedno z nich.

Petr jako malý slýchal rodinné vzpomínky na první i druhou světovou válku. V první světové válce bojoval dědeček Rudolf Rozmarýn. Byl zajat a držen v zajateckém táboře na Sibiři, kde kácel stromy. Domů se dostal až několik let po skončení války, kdy už rodina nedoufala v jeho návrat. Cestou viděl na vlastní oči bídu tamních lidí a komunismus nikdy neuznával. Po návratu převzal rodinné hospodářství ve Lhotce, kde rodina prožila i druhou světovou válku. V obci tehdy přespávali partyzáni. Dědeček Petrovi vyprávěl, že když zde pobývali, místní raději neposílali děti do školy, aby nemohly nic prozradit. Rodina za války riskovala i ukrýváním babiččina bratra Vladimíra Nováčka, který utekl z nuceného nasazení v Německu a do konce války se schovával u své sestry. Místní četníci se snažili českým lidem spíše pomáhat. Když se jednou babička vypravila na trh do vedlejší obce, jeden z nich jí oznámil, že druhý den provedou v jejich domě kontrolu, protože její bratr je hledaný. Rodina jej ukryla na den v lese a dočkal se tak konce války ve zdraví.

Smrt generála Luži pomstili partyzáni

Tatínek pocházel z podobně velkého hospodářství v Pořežíně. V sousedství se nacházela obec Hřiště. Dne 2. října 1944 zde došlo k přestřelce mezi protektorátními četníky a generálem Vojtěchem Borisem Lužou – vojenským vedoucím podzemní organizace Rada tří, která měla za cíl připravit celonárodní povstání proti okupantům. Luža byl zastřelen, jeho pobočník, poručík Josef Koreš, raněný spáchal sebevraždu.

V odvetu se členové partyzánského oddílu Čapajev vypravili do obce Přibyslav, kde sídlila četnická stanice. V jejím sklepení toho dne skončil život několika přítomných četníků. Starosta Jaroslav Hoza, který četníky na pobyt dvou mužů v obci upozornil, byl po válce za podíl na Lužově smrti postaven před mimořádný lidový soud. Petrův tatínek, tehdy sedmnáctiletý hoch, viděl osudného večera skupinky partyzánů přemisťujících se do Přibyslavi osobně. Brzy se dozvěděli, k jaké tragédii došlo.

Likvidace kulaka

Válka skončila a lidé se pomalu vraceli k běžnému životu. Následující rok proběhly první svobodné volby, ve kterých zvítězila Komunistická strana Československa (KSČ). Po roce 1948, kdy komunisté v zemi převzali moc, začali okamžitě zavádět nové pořádky. Začalo znárodňování a kolektivizace. Lidé byli přemlouváni ke vstupu do vznikajících jednotných zemědělských družstev (JZD). Sedlákům, kteří se vstupu bránili, byly postupně zvyšovány dodávky, za jejichž neplnění dostávali vysoké pokuty. Když už neměli z čeho platit, končívali ve vězení. Jejich majetek byl konfiskován, celé rodiny musely opustit obce, kde žily a hospodařily po generace. Odhaduje se, že v rámci centrálně řízené tzv. Akce K (kulak) byly v letech 1951–1953 násilně přestěhovány (zpravidla do jiného okresu či kraje) tři až čtyři tisíce rodin tzv. vesnických boháčů.

Stejný osud stihl i dědečka Rudolfa Rozmarýna, který byl roku 1952 odsouzen ke čtyřem měsícům vězení nepodmíněně a k peněžité pokutě 40 tisíc korun. Protože pokutu neměl z čeho zaplatit, nakonec ve vězení strávil sedm měsíců. Trest si odpykával v trestanecké kolonii ve Žďáru nad Sázavou, kde s ostatními odsouzenými stavěli podnik Žďas. Podmínky v nevytopených barácích a tvrdá práce byly natolik zdrcující, že dědeček měsíc před vypršením trestu prosil babičku, aby sehnala požadované peníze, protože další zimu by ve vězení už nevydržel.

 Web projektu Monuments of Remembrance 1918–2018, uvádí následující informace: „Začátkem 50. let byli všichni větší sedláci z obce Lhotka u Tasova předvoláni k vykonstruovanému politickému procesu ve Velkém Meziříčí, kde byli odsouzeni pro neplnění tzv. dodávek: Rudolf Rozmarýn (Lhotka 1), Marie Lysá (Lhotka 1), Metoděj Rous (Lhotka 3), František Studený (Lhotka 4), František Rous (Lhotka 5), Bohuslav Zezula (Lhotka 6). Josefu Malachovi byl zabaven majetek, ale vystěhován nebyl. Metoděj Rous č. 3 před vystěhováním zemřel. Paní Ludmile Rousové bylo povoleno se s dcerou odstěhovat do Koněšína. Polnosti připadly státnímu statku Křeptov, stavení byla přidělena paradoxně násilně vystěhovaným rodinám z jiných vesnic, nebo zůstala prázdná a chátrala.“ (Monuments – Remembrance, bez dat.) Lhotka se stala v tomto ohledu nejpostiženější obcí v okrese. (Rodina tatínka, Hladíkovi, raději do družstva vstoupila a perzekuce ji tak minuly.) Petr Hladík upřesňuje, že propadnutí majetku Rudolfa Rozmarýna a vystěhování z obce proběhly na základě nálezu okresního národního výboru, který byl rodině doručen v září 1952.

Po návratu dědečka z vězení rodinu vystěhovali

Domů se Rudolf Rozmarýn vrátil v létě 1952. Na podzim rodina obdržela rozhodnutí okresního výboru o vystěhování z obce a konfiskaci majetku. Domov, který budovalo několik generací, opouštěli v březnu 1953. Neměli už nic – zbylo jim jen zařízení kuchyně, které naložili na traktorový valník, a v mrazu se vydali na cestu do neznáma. Novým domovem se jim stala obec Ronov. Bydleli v malém, zchátralém domku a museli pracovat pro státní statek. V červnu 1953 navíc přišla měnová reforma, která lidi připravila o veškeré úspory.

Fungování komunistické justice poznal brzy po převratu zblízka také otcův bratr Jiří Hladík, který po válce dostudoval práva. Od roku 1946 byl soudcem Okresního soudu v Kolíně. Začátkem 50. let dostal příkaz, aby udělil trest smrti třem mužům, kteří měli padělat potravinové lístky. Odmítl absurdní verdikt vynést, vzápětí dal výpověď a odjel na venkov. Po návratu začal pracovat jako notář. Dotyčné popravili – někdo jiný verdikt vynesl...

Návrat na statek

Do Lhotky (od roku 1960 součást Tasova) se Rozmarýnovi směli vrátit v roce 1969. Petr Hladík vzpomíná, jak byl dědeček šťastný. První roky zde rodina bydlela v pronájmu, poté – na začátku 70. let – dostali možnost dům znovu odkoupit. Zahradu a hospodářská stavení už ale nevlastnili, neměli na ně peníze. Pozemky rodina získala zpět až po roce 1989.

Po základní škole se Petr vyučil strojním zámečníkem v podniku Žďas, kde pak pracoval až do roku 1980. Po vyučení začal navštěvovat večerní průmyslovku, studium však přerušil povolávací rozkaz na vojnu a později už se do školy nevrátil. Dva roky řídil tank a na vojně si udělal i řidičské oprávnění na nákladní auta. Roku 1980 začal jezdit s nákladním autem i v civilu – jako řidič se živil asi pět let, až do doby, kdy se oženil. Aby s manželkou Marií získali byt, nastoupil ke státnímu statku jako řidič traktoru. Jeho žena pracovala jako recepční.

Spravedlnost přinesla až revoluce

Roku 1989 už žila pouze babička; dědeček zemřel dříve. Babička odešla roku 1990. Petr Hladík sledoval zprávy o dění v Praze prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic, doma mohli naladit i rakouskou televizi, kde poprvé viděl davy lidí v pražských ulicích. Osobně se zúčastnil demonstrace na Letné. Vybavuje si emotivní modlitbu Václava Malého i řeč čerstvě propuštěného disidenta Jiřího Rumla, který vtipkoval, že „včera ještě večeřel na Ruzyni“ – což asi nejlépe vystihovalo neuvěřitelné dění těchto dnů. Petr Hladík by s odstupem revoluci vytkl její přílišnou „sametovost“ vůči komunistům, na kterou podle něj společnost dosud doplácí.

Hned jak to bylo možné, žádala rodina o navrácení majetku v restituci. Spravedlnosti se dočkali roku 1991. Dědičkou se stala Petrova maminka, Jaroslava Hladíková, rozená Rozmarýnová. Petr Hladík začal ve Lhotce u Tasova roku 1992 znovu hospodařit. Dokázal tak navázat na tradici svých předků, přerušenou lety komunistické totality. S manželkou Marií vychovali pět dětí. V době natáčení v roce 2025 už rodinné hospodářství vedl jeden z jeho synů.

Mladým lidem by vzkázal, aby cestovali a vzdělávali se. „Jedině pokud budou vzdělaní a budou znát historii, nevrátí se vláda lůzy,“ dodává. V roce 2025 žil v Osové Bítýšce.

Zdroje:

MONUMENT TO THE VIOLENT EVICTIONS OF PEASANT FAMILIES. Monuments – Remembrance [online]. Bez dat. Dostupné z: http://monuments-remembrance.eu/cs/panstwa/czechy-3/94-monument-to-the-violent-evictions-of-peasant-families-2#:~:text=Za%C4%8D%C3%A1tkem%2050.%20let%20byli%20v%C5%A1ichni%20v%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD%20sedl%C3%A1ci,ve%20Velk%C3%A9m%20Mezi%C5%99%C3%AD%C4%8D%C3%AD%2C%20kde%20byli%20odsouzeni%20pro
[cit. 1. 12. 2025].