Dagmar Helšusová

* 1950  

  • „Vlastně jsme žili ve společenství lidí, kteří nežili normalizační život. A to si myslím byl prohřešek. Velký prohřešek. Naše děti to měly těžké ve škole. Já nikdy nezapomenu, když na rodičovském sdružení naší Terezky, asi ve druhé třídě, mi začala paní učitelka vykládat, že ,musím Tereze kontrolovat ten batůžek‘, protože ona jí z něj vyndala plesnivou svačinu. Já jí říkala: ,A vy jste vlezla naší Tereze do batůžku?‘ A ona říká: ,No jistě, vždyť tam měla ple...‘, a já říkám: ,To se u nás doma nesmí... My si nelezeme do kapes, do kabelek, do svých osobních věcí...‘ ,Ale vždyť vy jste máma...!‘ Ale ona tu svačinu asi vyhodí, já jí můžu říct, zkontroluj si batůžek, ale to je její osobní (prostor – pozn. ed.). No, já jsem byla úplně příšerná matka, i pro ty matky okolo mě, nějaká divná cuchta (říkaly si – pozn. ed.), která nechá dítěti v batůžku plesnivou svačinu. No, naše Lenka, báli jsme se, že je málo sebevědomá, že si tak málo věří, ona měla dlouhé vlasy a asi v šesté třídě nebo páté si je nechala zkrátit a nechala si dlouhý jeden copánek vzadu až do půl zad. A přišla domů celá uplakaná, že jí zástupkyně ředitele řekla, že teda tohle ne, to že si ustřihne, že takhle do školy chodit nebude. Ať přijde teda matka. Tehdy jsem ještě nosila dlouhé vlasy, tak jsem si povolala kamarádku, ta mi ustřihla vlasy, upletla dlouhý copánek vzadu a šla jsem se zeptat zástupkyně ředitele, co je v nepořádku s účesem mé dcery. No tak, neměly to ty děti jednoduché ve škole.“

  • „My jsme tady zažili horký den, Štědrý den, v roce 1989. Našel mě, myslím, že se jmenoval kapitán Malina, z policie, který říkal, že mají ve věznici vzpouru a že vězňové si žádají představitele Občanského fóra. A on, zřejmě ještě ze spisu, měl kontakt na můj telefon, takže mi zavolal. Na Štědrý den, kdy jsem se tam prala s kaprem, tak jsem začala shánět někoho, kdo by tam se mnou jel. A tak jsem poprosila Honzu Šolce, toho jsem získala, a Láďu, Miroslava, Šafku. A jeli jsme na Štědrý den do věznice. Bylo to trošku hrůzostrašné, protože když jsme tam přijížděli, blížili jsme se k té věznici, teď všude visela ta prostěradla z oken, na oknech, na těch mřížích navěšeni zevnitř vězni, kteří teď viděli, že přijíždí auto, tak celá ta věznice začala hučet: ,Už jsou tady! Už...‘, teď to dunělo. Teď jsme viděli ty stráže, ti kluci byli zpocení strachy, protože nic takového taky nezažili. A tam tehdy Honza Šolc řekl: ,No, tam s námi nemůžeš! Jeď domu, uklidňuj, volej našim ženám a my ti zavoláme, přijedeš zas pro nás.‘ Takže jsem je tam tak zasunula do věznice. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale nikdy nezapomenu na ten moment, když jsme vystupovali z toho auta, jak podlehnete něčemu, jak ta věznice duní: ,Už jsou tady‘, tak všichni jsme vztyčili tři ruce a udělali jsme tři véčka: ,Už jsme tady!‘ Absurdní situace. Václav Havel by to někam mohl vložit do divadla. Tak jsem je tam poslala a ještě dlouho večer se o ně bála. Říkala jsem si, snad to tam zvládnou natolik, že se odtamtud dostanou. Dostali se, bylo to v pořádku, pozdě večer se dostali domů, ale ty pocity nebyly nejlepší.“

  • „18. listopadu se v Malém divadle v Liberci měl hrát Hrabal, Jak jsem obsluhoval anglického krále, ve kterém hrál můj manžel. Režíroval to Petr Palouš. Já jsem se na to chtěla jít s dcerami podívat a volal mi můj manžel a říkal, ať tam nechodím, že se něco děje. A to bylo, jako když mi řekne, pojď sem. Takže dětem jsem řekla, hrát se nebude, počkejte doma a šla jsem tam. A tam tehdy Petr Palouš vystoupil a měl už ty první deklarace pražských divadel a to tam přečetl. Šaldovo divadlo bylo vlastně první divadlo, které se k těm pražským divadlům přidalo, takže herci a technika, všichni si tam stoupli v tý aréně, která tam byla připravená na to divadlo, a řekli, že nehrajou. A že Petr může o tom povídat, s těmi lidmi. Tehdy jsem viděla, jak rychle se ti lidi postavili, neprotestovali, že se nehraje, ale velmi rychle mizeli. A vím, že u některých mi to bylo pak hodně líto, protože to byli lidi, kterých jsem si třeba velmi vážila, ale zase chápu, že se báli při svých postaveních, při svých profesích. Prostě z toho divadla prchli. Zůstalo tam asi osm lidí, ale na ty zase nikdy nezapomenu, jako byl doktor Hrom, pan inženýr Vašek a takoví. Ale jak se tak historie přehrne přes nás, přes všechny. Tak jenom k tomuhle ještě vsuvku. Kontaktovali mě, že připravují nějaký materiál a že už mluvili s jedním hercem z Šaldova divadla, nebudu ho ani jmenovat, který jim říkal, jak nadšeně lidi vstali a tleskali a ona to nebyla pravda, ty lidi se báli a báli se ještě dlouho, ty lidi prchali, vůbec nevstali a já si myslím, že bysme neměli být takhle zapomnětliví a neměli bysme ani přikrášlovat to, co tenkrát bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 20.09.2019

    (audio)
    délka: 02:02:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V listopadu 1989 jsme se báli úplně všichni

Dagmar Helšusová, za svobodna Gregorová, se narodila 1. prosince 1950 v Kamenickém Šenově. Po nástupu na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci v roce 1970 měla možnost krátce vycestovat na stáž do Západního Berlína. Během svých vysokoškolských studií se snažila zapojit do organizace kulturního a společenského života, atmosféra normalizované univerzity jí ale nevyhovovala a studium předčasně ukončila. V této době také žila se známým českým malířem Zdeňkem Sýkorou. Jejím životním partnerem se však později stal herec Václav Helšus, se kterým vychovala dvě dcery. V období normalizace se manželé přátelili s mnoha představiteli disentu. Možnosti herecké realizace Václava Helšuse proto byly omezené a rodinu sledovala Státní bezpečnost. V listopadu a prosinci 1989 se Dagmar Helšusová podílela na revolučním dění, stála u zrodu libereckého Občanského fóra. Vedle toho spoluorganizovala besedy v divadle a šířila informace do škol a podniků. Od roku 1990 se angažovala v komunální politice, zvolena byla zastupitelkou za Občanské fórum, později za Svobodné demokraty a Stranu pro otevřenou společnost. Svůj pracovní život zasvětila knihovnictví. Je zakladatelkou Festivalu dětského čtenářství, později přejmenovaného na Veletrh dětské knihy.