Svatava Hejralová

* 1957

  • „Ono Vysoké sice patřilo k panství kdysi, ale tím, že bylo taková výspa, bylo daleko na tu robotu všude, ale bylo to významné městečko tržní. Uchovalo si svůj svéráz. Ti lidi žili víc pohromadě, neměli moc šancí se dostávat do světa. Od toho prvního představení se to zalíbilo, ujalo se to, hrálo se a hraje se dodneška od toho roku 1786. Divadlo je tady fenomén, který zůstal, a doufám, že zůstane nadále, že přežije i to třetí století. Je to dané těmi lidmi. Ti lidi tady byli vždycky takoví písmáci, takoví koumáci, výborní muzikanti a to divadlo to spojovalo všechno dohromady. Lidi se tady rádi vzdělávali, rádi četli knížky. To divadlo jim vlastně pomáhalo se vzdělávat, uplatňovat svoje vlohy. Mohli se setkávat a dávat do toho toho svého ducha. To tady měli. Vysoké zůstalo taková výspa, nejenomže později to byla poslední česká výspa za války, ale i celé ty roky, když se začal stavět průmysl, tak ten Vysoké minul. Železnice se samozřejmě do kopečka neškrábala. Tak aby si Vysoké udrželo něco, aby ti lidi žili, aby se tady dýchalo, aby se něco dozvěděli, tak zakládali spolky. Divadlo směšovalo všechno. Tady byly zpěvácké spolky, studentské spolky, okrašlovací spolky. Kdeco se sdružovalo. Ale divadlo bylo asi to nejsilnější.“

  • „Hrálo se i za války. Musely se ty hry dát schválit, musel být přiložen německý překlad, plakáty byly dvojjazyčné, hrálo se jenom to, co povolili. Potom, po jednapadesátém roce, to bylo stejné. Mohlo se hrát jenom to, co komunisti dovolili. A to se ještě muselo nahlašovat – jak to říkám, jako za protektorátu. Muselo se nahlašovat, kdo v tom hraje, co v tom hraje, kdy se bude zkoušet, od kolika do kolika. Ne jako dneska, máme zkoušky třeba čtyři do týdne nebo si přidáme. To tenkrát neexistovalo. Když naši chtěli přidat zkoušku, tak se to muselo nahlásit: a proč hraje tenhleten a neměl by to radši hrát tenhleten? To už vím z vyprávění o Hejralových, ale ti se nedali. Nebo samozřejmě se dělaly úlitby. Takové, že se jednou za čas zvolila hra, aby se zaplácla pusa a mohla se hrát opereta, nebo zase naopak se dělalo pásmo. K říjnové revoluci, na MDŽ a na Vítězný únor. Tak to se dělalo pásmo k shromáždění. Vždycky to musel někdo z divadla uvádět. Stříhaly jsme si, kdo bude co: jedna recitovala báseň úvodní, ta druhá uváděla. A tak jsme měli urovnanou cestičku a mohli jsme si dát operetu. Takhle to bylo. Já vím, že potom po revoluci, po devadesátém roce ta mladší generace nám to vyčítala, že jsme jim sloužili a takovéhle. Nebylo to taky příjemné. Ale houby věděli. Že kdyby se ta úlitba nedělala, tak to divadlo by se tu dávno nehrálo.“

  • „Ten šedesátý osmý rok jednadvacátý srpen mě zastihl na dětském táboře v Železnici. A je to taková zajímavost: my jsme den předtím tam měli Den družby s vojáky, s vojenskou posádkou z Jičína. Takže tam byli kolem nás samí naši vojáci, co tam sloužili. Učili jsme se střílet a já nevím co všechno. Ukazovali nám techniku, celý den. Celý ten dvacátý srpen byl věnovaný družbě s vojáky z Jičína a té posádky. V noci jsme se vzbudili, to už začala létat letadla. Ráno jsme se probudili, to byl tábor za městem. Tam byla pole, a najednou tam byly tanky a vedoucí všichni brečeli a nic se nedělo. Snídaně – kdo chtěl, žádný řád nebyl, jen se koukalo na televizi. Teprve jsme se dozvěděli, že ty tanky, co jsou kolem nás, že to nejsou ty tanky našich kamarádů z Jičína. Naopak, tam byly snad polské tanky. Tři dny jsme tam byli, než nás evakuovali autobusy domů. Já si z toho jen pamatuju, jak všechny ty holky strašně plakaly, jak chlapi zatínali pěsti, byli naštvaní, nadávali, než jsme pochopili, co se stalo. A pochopili jsme to až tou cestou autobusem sem domů z toho Jičína, když se báli, jestli se vůbec dostaneme domů. Všude pod Jizerkou, všude vysazení vojáci, sem tam nějaké auto bylo spadené dolů. U Kroupů to vůbec bylo plné. Jen si z toho pamatuju strach a hrozně nepříjemný pocit, ten děsivý, jako že člověk neví, co se děje, jak se má chovat. Nic. To si z tohohle pamatuju.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vysoké nad Jizerou , 20.08.2021

    (audio)
    délka: 01:27:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno zlé je pro něco dobré, i když v tu chvíli to tak nevypadá

Svatava Hejralová, 1978
Svatava Hejralová, 1978
zdroj: archiv pamětnice

Svatava Hejralová se narodila 21. června roku 1957 v Jilemnici. Vyrůstala v Rokytnici nad Jizerou. Její otec Václav Hladík, přesvědčením národní socialista, vychovával svých pět dcer v prvorepublikovém duchu. V 50. letech byl propuštěn z práce, dlouho se mu z kádrových důvodů nedařilo práci najít. Dědeček z matčiny strany Otakar Novák byl za odbojovou činnost za protektorátu popraven, babička pamětnice strávila rok a půl v německých pracovních táborech. Místní komunističtí funkcionáři po celá léta znemožňovali Svatavě a jejím sestrám studovat. Po maturitě pamětnice složila druhou maturitu na nástavbě pro kulturně-výchovné pracovníky, vdala se a zůstala natrvalo ve Vysokém. Její manžel Jan Hejral byl z významné vysocké divadelnické rodiny. Měl výrazný hudební talent, ale z politických důvodů nesměl studovat hudbu, musel jít do učení. Svatava je od roku 1972 členkou Divadelního spolku Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou, dodnes také hraje i v loutkovém souboru, organizuje přehlídky, pořádá archiv, udržuje tradici amatérského divadla živou. Za celoživotní přínos ochotnickému divadlu byla vyznamenána medailí a poctěna hejtmanem Libereckého kraje. Kromě divadla je Svatava také mnohaletou dárkyní krve. Za 160 odběrů jí bylo uděleno významné ocenění – Diamantový kříž.