Suzette Hejdová

„Stateční? Nevím. Nežili jsme v padesátých letech. V padesátých letech by Zbyněk byl zavřený jako mnoho lidí třeba na deset let, nevím, jestli bych tu tehdy žila dál. Nebo by nás vyhodili a neumožnili by nám přijet zpátky. Nevím. Já jsem tohle cítila, že ten život tady není tak tvrdý jako tehdy, v padesátých letech. Ale stejně tu ten život dokázali tak ošklivě zhoršit, že až do dneška z toho mám rány, které se úplně nezavřely.“

„Já jsem se považovala za naprosto nedůležitého člověka a vůbec nechápu, proč mne StB sledovala. Asi si mysleli, že mám mnohem důležitější úkol tady. Neuvědomovali si, že mi šlo jen o to, žít tady řádně a slušně. Je ale pravda, že jsem byla plně spjatá s tím, co dělá můj muž – podporovala jsem ho, nikdy jsem mu nevytkla, že kvůli podpisu Charty jsme se ocitli v takové situaci. To jim asi stačilo, že jsem chválila akce disidentů.“

„Byla jsem trochu zděšená, protože jsem nevěděla, jak to s ním a s nimi po podpisu Charty 77 bude, jak budou pokračovat v jejich zatýkání. Žila jsem trochu se strachem, ale tušila jsem, že to v takové zemi, jaká to tehdy byla, tak bude. Někdo se divil, proč se mě Zbyněk neptal, jestli má podepsat, nebo ne. Ale v tomhle jsem považovala za správné, aby měl naprosto volné ruce a tyhle věci si rozhodl tak, jak sám myslí. Ale ty první dny si pamatuju. Jak pro něj přišli do antikvaritátu…“

„To nebylo těžké rozhodnutí. Já jsem v každém případě chtěla být se Zbyňkem. Musím říct, že pro mne to byl člověk, který mě tak oslňoval, duševně, že to byla pro mne vůbec nejdůležitější věc. Tohle možná zní blbě, ale bylo to tak.“

„Samozřejmě 21. srpen v Praze. Dodnes můžu ten den popsat. Velice přesně si to pamatuju. Pustila jsem rádio, byla jsem v Paříži, připravovala jsem se k nějakým zkouškám, co jsem zanedbala kvůli těm květnovým událostem, a přitom poslouchala v rádiu, co se v Praze děje. To byl šok, veliký šok, řekla jsem si, že s těma komunistama definitivně končím.“