Věra Heidlerová

* 1936

  • „A teď jsem viděla, že za mnou už takoví moderně oblečení hoši [vytahují] nějaké transparenty a na tom bylo napsané: ‚Ať žije Havel!‘ A oni, jak skončil ten řečník, tak začali křičet: ‚Ať žije Havel! Ať žije Havel! Pryč s komunismem!‘ A já jsem byla tak blbá, že já jsem se otočila a já říkám: ‚Chlapci, nepřivolávejte na sebe neštěstí. Komunisti přijdú a zvochlují vás obuškama. My jsme generace, která jsme to viděli, co oni dovedou.‘ A ti mladí se dívali úplně mimo mě. Prostě já jsem byla ta minulost. Já jsem pro ně neexistovala a oni si kráčeli za svým – už za svojí vizí úplně jiného světa. A tam jsem se teda setkala s tím, že potom celé náměstí, to je takové umělé náměstí v Mostě, tak že teda skandovalo: ‚Havel na Hrad! Havel na Hrad!‘ Já jsem věděla, kdo je Havel, ale tady na Moravě to lidi ani moc nevěděli...“

  • „My jsme museli jezdit jako knihovníci po vesnicích a agitovat, aby jezeďáci zaseli nebo pokosili nebo sklidili. No prostě jsme jako dělali takové kontrolory z lidu. Ale to je něco tak ponižujícího... Odborníkům... Tak já jsem vždycky přišla s velkou omluvou... Já jsem řekla: ‚My jsme dostali příkazem poptat se, jak jste daleko se žněmi.‘ A on: ‚Co je to zajímá? To víme my, kdy máme spustit.‘ Oni pořád chtěli termíny, termíny... (kašle) Ale na mě byli hodní, protože já jsem říkala: ‚Prosím vás, dejte mně sem jenom razítko. Já vám do toho mluvit nebudu. Já si velice vážím odborníků a vím, že do toho my nemáme vůbec co mluvit.‘ A on mi říkal: ‚Ani mi neříkejte, my jsme bombardováni ze všech stran nějakými příkazy. Berte to tak, že jste tady byla, my s tím souhlasíme.‘ Takové blbosti se dělaly!“

  • „K té bráně té vily přijely dva autobusy. Z těch autobusů vyskákali lidi, někteří v krojích, někteří jako obyčejní civilisti. Nahrnuli se k té bráně, a protože nás tam zahlídli, tak začali křičet: ‚Nezapomeneme na prezidenta Beneše! Ať žije paní Hana!‘ A celý ten, to byl nějaký zájezd a to hrozilo, mě úplně mrazí, nějakým střetem s tou státní mocí. A teď mávali a házeli tam kytky přes plot. A samozřejmě něco chtěli předat, asi taky nějaké produkty, a paní Hana dala pokyn, že se musíme stáhnout dovnitř vily, že by z toho byla velká nepříjemnost, protože věděla, že je střežená.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 14.03.2022

    (audio)
    délka: 02:51:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 16.03.2022

    (audio)
    délka: 02:27:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kladla jsem odpor, ale v mezích zákona

Věra Heidlerová, nedatováno
Věra Heidlerová, nedatováno
zdroj: archiv pamětnice

Věra Heidlerová, za svobodna Janíková, se narodila 15. prosince 1936 v Uherském Hradišti. Vyrůstala jako jediné dítě rodičů Otto Janíka a Anny, rozené Svobodové. Když byly malé Věře čtyři roky, zatklo otce gestapo. Coby sokol, záložní důstojník čs. armády a především člen odbojové skupiny Obrana národa strávil devět měsíců ve vazbě v Uherském Hradišti a Kounicových kolejích v Brně. Krátce byl pak zadržen ještě roku 1944. Za odboj byl zavřený i otcův bratr Antonín (na Malé pevnosti Terezín). Po osvobození Uh. Hradiště se otec stal členem revolučního MNV a jako politický vězeň po válce zastával post ředitele finančního úřadu. Roku 1951 byl otec v rámci tzv. akce 77 přesunut do výroby a stal se dělníkem v cihelně, později skladníkem Agrotechny v Uh. Hradišti. Věra vystudovala gymnázium a nastoupila do zaměstnání. V letech 1954–1959 tančila s folklorním souborem Hradišťan. Roku 1957 se zúčastnila turné do Rakouska, Švýcarska, Itálie a Francie. Po maturitě se uchytila v uherskohradišťské knihovně a dálkově absolvovala dvouleté studium knihovnictví v Brně. Nakonec knihovnu i vedla a v letech 1963–1968 dálkově vystudovala FSVP UK, obor knihovnictví. Roku 1969 ale o místo přišla a po nesnázích najít zaměstnání nakonec nastoupila jako dělnice ve skladu podniku Drobné zboží. Jméno pamětnice z prvního manželství (Volopichová) je v registračním protokolu StB zapsáno v kategorii PO, prověřovaná osoba. Krátce po návštěvě rodiny ve Vídni roku 1979 absolvovala jeden výslech na StB. V letech 1984–1993 žila a pracovala v Litvínově, kde prožila i sametovou revoluci. Je členkou Spolku Memorie, který usiluje o zachování uherskohradišťské věznice a její proměnu v muzeum totalit. Od roku 1993 žije pamětnice ve Veselí nad Moravou.