František Havlůj

* 1920  †︎ 2014

  • „Rozšiřovali jsme letáky a šlo o podporu jak těch už zavřených lidí, tak těch, co byli doma. Tak jsme těm manželkám a tak dále… No a rozšiřovali jsme ty zprávy, co jsme dostávali a takhle…“ (tazatel) A ty jste dostávali jak, ty letáky? „Dostával je jeden. To ten Rudla. Byl naše spojka.“ (tazatel) On byl spojka na ten vyšší orgán? „Jo. A zase jenom jeden. Tak to mělo bejt, ale nebylo, to je jasný. Většinou se ty lidi znali. Přece bys nepřišel k někomu, koho bys neznal: ‚Hele, pojď, půjdeme do tohodle pracovat.‘ Nejsem blázen, ne? To by ses zbláznil, to by tě udal! To tak není. Proto taky když to bouchlo, tak to vlítlo až tam nahoru. A potom, kdo tam byl, to ať mi nikdo, nikdo neříká, že nemluvil. Ne, blbost! To donutili, že mluvil i to, co nechtěl uvést.“

  • „Tohle tam ještě udělali, já už jsem se toho nedočkal, ale měli to udělat a právě tohle to bylo, že oni sebrali z celé třináctky marody, a my takhle co jsme byli, tak jsme šli do tý osmičky, to je pod sebou. Rudla, já a ještě nějaký jsme šli do tý osmičky, a protože tam byl ten Hašler na tý třináctce, tak nevím, úraz žádnej neměl, ale zůstal tam. Jestli tam musel zůstat, nebo nemusel, já nevím. Prostě tam zůstal. A takhle jak tam byly ty baráky, tak mezi nima ty kousky to se ohradilo, tam nikdo nesměl, a ty dostávali ještě míň žrádla než my a teď ještě je polejvali studenou nebo horkou vodou. No prostě likvidace… A on (Hašler) tam byl, já nevím jestli 14 dní nebo tři neděle, to totiž těžko někdo dokáže, protože nikdo, kdo tam s ním byl, tady není. To jsou takový báchorky, mně taky vždycky řekli... Já jsem s ním už pak kontakt neměl, ale tam v tom baráku jsem s ním byl. Ale vím, že prostě co tam se dělo v tom baráku, to znamená, že kdo se tam dostal, tak tam zůstal už s nima. Vždyť oni celej ten barák zlikvidovali! Taky on někdy v půli prosince nebo nějak tak zemřel. No asi šest neděl tam byl, víc ne.“

  • „Bylo spočítáno, že normálně zdravej člověk půl roku a jde… Nemusí se ho nikdo dotknout, nemusí bejt bit, nic a za půl roku… Ten Rudla Formánek, co o něm mluvím, my jsme spolu dělali, spali, do práce chodili. Neviděl jsem, že by byl bit. … To člověk musel mít všude oči, jak nebyl, tak jste byl furt bitej. A to všude… Třetího října jsme tam přišli, třetí říjen, třetí listopad, třetí prosinec, třetí leden, třetí únor, třetí březen a osmýho března zemřel. Na vysílení. A říkalo se mu Tarzan tady v Sokole. Měl postavu Tarzana. Jenže on jedl 12 koláčků knedlíků a já doma jeden až dva, to byl rozdíl. … A takovejch lidí, řeknu za těch půl roku, no to byla možná polovička celýho toho transportu. Protože těch, co tam vydrželi jenom měsíc, těch bylo taky moře… A to denně člověk viděl takovejch mrtvol… V tom lomu už to tak nebylo hrozný, ale tam nahoře na tý planýrce, oni tomu říkali planýrka, tak to řezali hlava nehlava strašně… A tam v lomu se pak nedalo dělat, protože to potrubí pak zamrzalo a s tím se nedalo nic dělat. Ale chodili jsme tam třikrát ráno a třikrát odpoledne. To bylo zapadaný sněhem, a teď jsme tam odsud tahali kameny. Třikrát dopoledne, třikrát odpoledne. Teď když jste si vzal velkej kámen, tak jste ho neodnesl nahoru, a když jsem mu vzal blbej, tak vás zmlátil a dal vám takovej kámen, že jste ho neunesl. Tak jsem musel vybrat takovej kámen, aby vypadal dobře a nebyl tak těžkej. A to jsme běhali potom jako na Klondike pro zlato…“

  • „Tohle byl transport, který měl tenkrát asi 260 lidí a jeli jsme do toho koncentráku. A to tě strčili na vlak, to byly ty antony a šli jsme na nádraží. To bylo plný nemocnejch lidí, tak ten vagon u mě tam usekli a ty už tam dávali. Ty měli přijít první na řadu. A teďka tam byla ta poslední řada, co byla v tom náklaďáku. Ten kluk se opřel o obličej, brejle se mu rozpraskaly a toho kluka jsem ještě viděl. Ty brejle měl ještě pořád, měl je takovýma slabýma páskama přelepený, jenom leukoplastí. A všichni říkali: ‚Je to dobrý, jedeme dolů, nejedeme na západ…‘ Protože o tom nikdo nevěděl, věděli jenom o Dachau. Tak jsme říkali, že je to dobrý, nejdeme do Dachau. Přijeli jsme tam do Mauthausenu na to nádražíčko a tam byla taková pěkná vozová cesta nahoru přímo k tomu lágru.“ (tazatel) Šli jste tedy tou vozovou cestou k tomu statku, jak nahoře byl statek, tak hned tam doprava byl ten koncentrák? „Až tam přesně se vyšlo, jak jsou teď ty autobusy.“

  • „Tak roztřiďovali, kdo a kam půjde dále. No tak já se dostal do bloku 13.“ (tazatel) To byl prý nejhorší blok. „Nejhorší no… Tam právě byli ti, co dělali v lomu. Lom to bylo nejhorší komando. A potom Strassenbahn 3, to byla úprava nějakejch příjezdovejch cest, tam od toho Dunaje nějak… Tam dělal ten Rudla. Já jsem dělal s Rudlou Formánkem. A ten Pepik, ten čtvrtej, jak jsme byli tam v tom biografu, tak on seděl o tři řady za námi, nebo nevím kolik to bylo. Tak já jsem třikrát zakašlal a on taky, takže jsme toho Pepika vyšaškovali. Formánek jako vedoucí, já a ten Kindl, Pepik a toho jsme z toho vyšaškovali, a tak jsme zůstali tří.“ (tazatel) Takže oni potom propustili toho čtvrtého? „Ne, tam se vůbec nedostal, my jsme to právě tak udělali, že jsme o něm nemluvili na tom výslechu. Takže jsme to vykašlali tak, že jsme jenom tři.“ (tazatel) Takže oni ho nezatkli, nic… „Ne. I s bráchou on za dva roky zemřel. On a jeho brácha, mladý kluci. My jsme ho zachránili, a on stejně umřel.“ (tazatel) Možná že se tím taky trápil. To člověk neví. „Ne. To nemyslím, on byl rozbitej. … On byl starší, asi jednadvacátej jako brácha.“ (tazatel) A vy jste byl teda zařazen do jakého komanda? Vy jste byl v tom lomu? „Já jsem byl ve Steinbrucku – kamenolomu. Nás tam bylo 1100. 1100 lidí tam chodilo po těch schodech dolů…“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha Stodůlky, 27.08.2008

    (audio)
    délka: 01:45:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„My jsme ho zachránili, a on stejně umřel.“

František Havlůj se narodil 24. 10. 1919 ve Stodůlkách u Prahy. Otec pracoval jako řidič, posléze jako topič. Za 1. světové války sloužil u dragounů ve Freistadtu. František absolvoval obecnou a měšťanskou školu. Poté se učil ve Waltrovce (výroba aut). Jako učedník tam prošel všemi odděleními (karosář - kování, zámečnická dílna, letecké detaily - zkušebna leteckých součástek, letecká montáž - montování motorů, remontáž a opravy). Roku 1937 se vyučil a na jaře 1939 měl nastoupit na vojnu, ale už nenastoupil. Ihned po okupaci vstoupil do ilegální skupiny Komunistická mládež. Roznášel letáky, podával zprávy, pomáhal rodinným příslušníkům zavřených lidí. Na konci září 1941 byl zatčen a poslán do Mauthausenu, zde byl do 21. 9. 1942, kdy se přihlásil na práci do Steyru (továrna na výrobu motorů), zde pracoval na kalibraci jako soustružník. V Mauthausenu byl na bloku 13, tam byl mimo jiné také Karel Hašler. Tento blok byl vyhlášený krutostí dozorců a František Havlůj měl štěstí, že se z něj včas dostal. Ve fabrikách ve Steyru zažil několik bombardování, ale fabrika zůstávala v provozu dál až do konce války. Po příchodu Američanů se dostal do lágru, který byl jimi zřízen. Zde se setkal s Čechem žijícím v Českém Krumlově, a ten ho s kamarádem a jeho manželkou 22. 5. 1945 vzal do Čech.