Pavel Havlíček

* 1961  

  • „Fotil jsem pro Esquire, Harper's Bazaar, Cosmopolitan, Elle a spoustu dalších časopisů, které český čtenář asi ani nezná. Dohromady jsem za svoji kariéru nafotil snad 160, 170 titulních stránek a nevím kolik editorialů a módních příběhů.“ – „Některé časopisy jsou na hraně umění, není to jen komerce...“ – „Ano. Vždycky jsem se snažil tu práci dělat co nejkreativněji, jak můžu, ale vždy se musíte držet jisté šablony a zákonů, které ten časopis má. Mě v současné době nejvíc baví vzít si foťák a chodit. A hledat momenty a poznávat lidi a hrát si s tím a být absolutně volný.“

  • „Přijel jsem tenkrát k Pavlovi, který bydlel v Brooklynu, v části, která se jmenuje Williamsburg. Dnes už je to exkluzivní místo, ale tenkrát to byla hranice polského, chasidského a hispánského města. Pavel bydlel v té hispánské části. Když jsem přijel do jeho domu, byl jsem vyděšený, protože polovina ulice byla vypálená, vytřískaná ona, v hlavních dveřích do domu byly tři kulky. Tenkrát když jste vyšel na ulici ve Williamsburgu, tak jste se báli. První dva tři dny jsem seděl v tom mém pokojíčku, díval jsem se na uschlý strom. Okna pokojíčku šla do světlíku, takže tam nebylo moc světla. Přemýšlel jsem, co jsem to udělal a že se tedy asi po tom měsíci vrátím do Evropy. Dělal jsem si plán, jak přežiju s těmi 700 dolary, které jsem na ten měsíc měl. Pak mi Pavel po těch dvou dnech řekl, že jde na Manhattan a abych šel s ním. Šli jsme pěšky přes Brooklynský most. A jak se blížíme k Manhattanu, cítil jsem neuvěřitelnou energii a měl jsem slzy v očích. Čím jsme se blížili blíž a blíž k Manhattanu, tím víc mi tekly z očí slzy, protože něco tak monumentálního jsem nikdy nezažil. Z toho města vyloženě pulzovala energie, kterou jsem nikdy nezažil. Uvědomil jsem si, že tohle musím poznat. To poznání trvalo třicet let.”

  • „Já jsem tenkrát začínal ilustrovat. Pracoval jsem pro New York Times, New Yorker a spoustu dalších časopisů a tím jsem se živil. Chtěl jsem ale víc. Petr Sís mi říkal, že ty moje obrázky jsou celkem pěkné, a dal mi kontakt na nakladatelství, se kterým spolupracuje. Přišel jsem tam, obrázky se líbily a paní šéfredaktorka mi řekla, abych napsal nějaký krátký příběh a rozkreslil to, aby viděli, že umím rozkreslit příběh. Tak jsem to udělal a za měsíc se ozval. Opět jsme se viděli a paní mi řekla, že se jí to velmi líbí a budou přemýšlet o tom, že to vydají. A kniha vyšla. Kniha se jmenuje George. Tenkrát jsem používal jméno Paul Borovsky. Pořád jsem měl naplánovanou kariéru volného umění, malířství. Obával jsem se, že tato komerční práce by mi mohla bojkotovat tu uměleckou kariéru. Dnes vím, že je to nesmysl, ale tehdy jsem si to tak myslel.“

  • „Tenkrát jediná místa, která jsme s rodiči navštívili, byly země východního bloku. Jezdili jsme často do východního Německa, byli jsme v Rumunsku, Maďarsku. Ten přejezd začal těmi hranicemi, kde byly ostnaté dráty, střílny a vojáci s vlčáky. Když jste přejeli ty hranice, tak najednou byl klid. Najednou měl člověk pocit, že je někde v nějakém čistém prostředí, ve kterém má člověk žít.“

  • „V roce 1968 jsme byli v našem letním domě v Řevnicích u Prahy a nečekaně přijel tatínek a přikázal, že musíme okamžitě přijet do Prahy, že zavírají Prahu, že je obšancovaná a že máme možnost se tam dostat jako poslední z aut. To se také stalo. Pak si pamatuji přímo okupaci. Bydleli jsme v Žitné ulici v Praze 1 a babička v Bělehradské na Vinohradech. Babička mě šla vyzvednout, protože máma šla do práce, a šli jsme Žitnou ulicí nahoru, tam, kde je dnes magistrála. Zabočili jsme do rohu a z jedné strany vyjel ruský tank a začal po nás střílet. Otevřely se dveře z jednoho rohového domu a paní nás pustila dovnitř. Tenkrát k sobě byli lidi neuvěřitelně hodní a pomáhali si. Pustila nás dovnitř a já si pamatuji, jak nám nad hlavou lítaly kulky. Ten ruský voják střílel do mě, do malého chlapce, a do babičky, která už byla stará paní a chodila o holi.“

  • „Emigroval jsem s mojí kamarádkou Ivanou Šulcovou, která tenkrát studovala na DAMU. Odjeli jsme společně autobusovým zájezdem do Jugoslávie, na Istrii. Když jsme tam přijeli, vedoucí zájezdu nám oznámila, abychom všichni odevzdali pasy, protože tenkrát dost lidí emigrovalo tímto způsobem, a že nám vystaví nějaký dokument, se kterým se budeme moci pohybovat po Jugoslávii. My jsme ty pasy odmítli dát. Od té doby s námi v zájezdu nikdo nemluvil. Bylo jim jasné, že pravděpodobně emigrujeme.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 08.10.2019

    (audio)
    délka: 01:17:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tušil jsem od dětství, že tady žít nebudu, že chci dokázat víc

Pavel Havlíček se narodil 1. října 1961 v Praze. Jeho otec Václav Havlíček pocházel z dobře situované prvorepublikové rodiny, a jeho profesní růst byl proto v 50. letech omezený a pracoval jako řidič. Maminka Anna byla zaměstnána jako kadeřnice. Při okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil ohrožení na životě, když po něm a po jeho babičce střílel sovětský voják. Vychodil základní školu ve Vodičkově ulici a dvakrát ho nepřijali na střední výtvarnou školu. O studium jiného oboru neměl zájem. Pracoval proto jako kulturní referent a načerno si přivydělával prodejem svých obrázků Prahy na Karlově mostě. V roce 1981 emigroval, když se přes Jugoslávii dostal letadlem spolu se západoněmeckým zájezdem studentů do Mnichova. Azyl dostal v Německu. Žil v Mnichově, Kolíně nad Rýnem a v roce 1986 v Amsterdamu. Poté dostal vízum do USA. Jeho cílem byl New York a prosadit se jako malíř ve volné tvorbě. V začátcích mu pomohli například Pavel Opočenský, Albert Oesterreicher či Petr Sís. Živil se pouličním prodejem svých obrázků a jako ilustrátor v renomovaných denících a časopisech, ve volných chvílích fotil. Vydali mu dětskou knížku George pod pseudonymem Paul Borovsky. Od 90. let upustil od snahy prosadit se volnou tvorbou a začal se živit fotografováním portfolií pro modelingové agentury. V polovině 90. let začal dostávat zakázky na tvorbu titulních stran módních časopisů, kterých od té doby nafotil na 170. Spolupracoval s mnoha světovými celebritami. V listopadu 1989 byl na návštěvě v Západním Berlíně, právě když se otevírala berlínská zeď na Západ. Do vlasti poprvé přijel v roce 1991 a definitivně se vrátil v roce 2016.