Jarmila Harsová

* 1947  

  • „Já si dokonce pamatuji, i jak přišla tajná bezpečnost, a přišli, já nevím, jak bych to řekla, vizitýrovat, nebo hledat. Nevím, co hledali. Protože maminka pocházela ze sedmi dětí, tak žádné věno, nic takového nebylo. A ze zlata tam od mého křtu byly jen tři řetízky, co jsem dostala od kmotrů, a jinak naši měli akorát snubní prstýnky, možná i zásnubní, no ale tak oni tam hledali ve skříních, na to si pamatuji. A můj mladší bratr, bylo mu přes rok, tak akorát když tam byli, tak spadnul z gauče, protože se mamka věnovala jim. Tak pak už jí to bylo asi jedno, ať se tam děje, co děje, a šla se starat o dítě, než... Ale nebylo to hezké, nebylo to opravdu hezké. A mamka z toho měla trauma na celý život. Jak se objevil nějaký cizí člověk na dvoře, tak už si myslela, že je to tajná bezpečnost a že se něco děje. To s ní šlo až pomalu do smrti.“ ‒ „A jak jste to vnímala vy, tady tuhle návštěvu, jak vám to bylo vysvětlováno?“ – „Strašně jsem to vnímala. Já jsem si myslela... já jsem tam měla kamarádku od sousedů a to si pamatuji, že jsme jí říkala: 'Vždyť oni nám něco jdou ukrást.' Pamatuji si potom, i když tatínek přišel z pole, tak měl přijít na úřad, tam asi už byli, já tohle nevím, ale vím, že tam šel a už se pak nevrátil.“

  • „No hrozně! To teda byla první rána! A když jsem zjistila, že všechno takto není, jak je, jak se to říká, jak nám to ve škole tlučou do hlavy, že něco už se potáhne s člověkem a že něco jako... Protože my jsme byli asi tři, co jsme měli takovéhle vysvědčení, a nikdo z nás se nedostal na tu školu. A dostala se tam holčina, která měla pět trojek. A ta se jediná dostala. Potom se dostala na odvolání další, ale jinak to bylo tenkrát opravdu strašné. Když už vycházel můj bratr, tak už to tak hrozné nebylo. Ale já v tom šedesátém druhém, asi šedesát dva jsem vycházela, tak to bylo opravdu hrozné. No a nebyla vůbec možnost nikam jít. No potom naše maminka jezdila různě na okresní výbor a tak a říkala: ‚Tak já se dám rozvést s ním, když vám to tak vadí! Když děti za to budou takhle trpět!‘ No ale – nic jiného než na zahradnici.“

  • „To bylo strašné, když to tam všechno nakládali. Ty zbytky, co zbyly." ‒ „Řekněte, kvůli čemu to bylo?“ ‒ „No, byl prohlášen za kulaka a musel opustit obec, ve které žil, o všechno přišel. Přišel nejen o polnosti, přišel o veškerá zvířata, přišel o všechno. O bydlení, o všechno, co bylo, stroje, o všechno přišel. A nakonec když teď po rehabilitaci jsem měla možnost nahlédnout, dali seznam, tak tam bylo i: ‚Svetr zelený, ponožek tolik a tolik‘. Tak tohle všechno... že naši přišli vlastně bez ničeho. (pauza 4s) To bylo opravdu... člověk si to ani třeba... My jsme neměli žádný... že bychom měli třeba barák nádherný nebo něco. Byla postavená stodola a mělo se teprve to obytné opravovat. Protože se nejdřív dělaly chlívy a stodola a potom se teprve měl opravovat barák. Ale přesto jenom to tam bylo hezké. A my jsme šli potom taky do statku, kde vystěhovali ty před námi, taky statkáře, ale bylo to tam takové staré všechno. Vysoké stropy, studené místnosti. Jsme tam přišly jako děti, se nám to nelíbilo, a tak můj malý bráška, který byl starý 2,5 roku, tak večer říká: ‚Tati, vem Šmudlu a jdeme domů.‘ Šmudla, to byl pes. A nelíbilo se mi tam. Pamatuju si, že jsme jeli, ta teta Schmoranzá, bráška jí seděl na klíně, seděli jsme v traktoru, a když už jsme to tam opouštěli, tak každý brečel. My jsme brečeli, ani jsme třeba nevěděli proč, ale že ti dospělí brečeli, tak děti brečely taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 02.04.2019

    (audio)
    délka: 49:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jedla bych i suché kůrky, hlavně když si můžu říct, co chci

Jarmila Harsová v dětství
Jarmila Harsová v dětství
zdroj: archiv pamětníka

Jarmila Harsová, rozená Karlíková, se narodila 11. června 1947. Vyrůstala na statku ve Slatiňanech, kde její rodiče hospodařili. V roce 1951, v době probíhající násilné kolektivizace, předvolala Státní bezpečnost po domovní prohlídce jejího otce Františka Karlíka k výslechu, z něhož už se nevrátil. Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu k několikaletému trestu. Vězněn byl krátce v Jáchymově a poté ho přeřadili na práci do Prachovic. Dočkal se propuštění na amnestii v roce 1953. Rodinu však po otcově návratu z vězení násilně vystěhovali ze Slatiňan do nedaleké obce Honbice, kam byli posíláni tzv. kulaci nejen z okolí, ale i z celé republiky. Jarmila, která měla na základní škole výborný prospěch, nesměla nastoupit na gymnázium. Vyučila se zahradnicí v Želešicích a později vystudovala střední zahradnickou školu v Mělníku. Jarmila se provdala do Plzně, kde prožila 70. léta, pak se rozvedla a vrátila zpátky k rodičům, kteří od roku 1965 žili na Podhůře u Slatiňan. Jarmila pracovala ve školkách v zahradnictví, ve výkupu a jako telefonní manipulantka na poliklinice. Rodině Karlíkových byl po roce 1989 v rámci restitucí navrácen komunisty zabavený majetek a otec se dočkal soudní rehabilitace.