Jan Hanzlík

* 1944  

  • „28. října, vznik republiky, tak se jezdilo manifestovat do Prahy. Už tenkrát mi jeden kluk říkal, u svatého Václava furt jsou hloučky lidí. Tak tenkrát, když vybírali lidi, měl se tam poslat autobus do Prahy, tak jsem říkal vedoucímu, já tam pojedu, protože mě to zajímalo. To bylo, my vystoupili z autobusu, všechny ty ulice kolem Václaváku byly plné žlutých antonů připravených nakládat lidi. Tenkrát ten Štěpán tam měl projev a už tenkrát trochu obracel, mluvil i o Masarykovi. My když jsme chtěli jít na záchod, tak nesmělo se do metra, všude stály milice, aby nikdo nemohl, byly připravené, kdyby něco vypuklo, aby mohly mlátit lidi, nemohli do metra utéct a všude bylo těch policajtů naděláno. Tenkrát tam rozdávali transparenty a nějaký Holý z Kamýka, já nevěděl, že je to kovaný komunista. Rozdávali transparenty, říkám, pojď, než ti to vrazí, a on za chvíli šel s praporem, no já jsem říkal, no to je vůl. Mě zajímalo, co se tam bude dít, tak jsem tam byl, ale už bylo všude znát, že je to na spadnutí, ale kdepak by mě napadlo, že za pár dní padne režim.“

  • „Nesplnění dodávek byla sabotáž a za sabotáž byl trest. Otec byl prvně zavřený v roce 1952 na Vánoce, jeden měsíc. S panem Aloisem Bučilem byli na Pankráci a celý měsíc nic nedělali. Nesměli si lehnout na kavalec, pana Bučila chytli sedět na kavalci, tak tátu asi šesti dětí ostříhali dohola. Jinak se zaměstnávali tím, že vydlabali v dřevěné podlaze šachovnici a hráli dámu, figurky si udělali z chleba. Další rok už to bylo horší. V roce 1953 sebrali tátu a zavřeli na žně, takže celý srpen, šest týdnů, byl zavřený, když měl dělat žně. Ale sedláci se sjeli, pomohli vymlátit, tak jsme to zase tak nějak překonali. Co bych ještě k tomu řekl… V dalším roce 1954, 7. září, k nám přišel policajt, říkal, až přijde táta z pole, aby si vzal občanku a vojenskou knížku a přišel na četnickou stanici. Tak táta, když přišel z pole, tak se ani nenajedl a šel tam. A dlouho se nevracel, tak nás matka poslala podívat se, kde je táta, no a paní Šedivá, která tam bydlela před četnickou stanicí, nám řekla, abychom poslali matku k ní. No a ta jí řekla, že tátu odvezli.“

  • „Milín, ten byl ostřelovaný hodně. Já když jsem byl malý, tak tady při cestě ze Smolotel do Milína stála spálená auta. A spousta munice, jako děti leckdo přitáhl pás do kulometu, házeli jsme to [jako kluci] do plechovek, zapálili nějaký líh a házeli to do toho a ono to pak střílelo. Všude bylo mraky munice po válce, v těch milínských lesích, i v těch Smolotelích. Kluci nosili pásy, stála tam spálená auta, v Milíně byly ostřílené omítky od těch, jak jim říkají hloubkaři. Všude bylo znát, že tam prošla válka.“

  • „Já pamatuju právě, to byl asi dvaašedesátý rok nebo jedenašedesátý, nějakého Vondráška z Těchařovic šli zavřít a on něco dělal s koňmi u vsi. Nějaká paní mu říkala: ‚Pane Vondrášek, jeli k vám policajti.‘ A on věděl, o co jde, že ho jedou sebrat, tak sundal oprať z kobyly a oběsil se. Tenkrát měl pohřeb v Chrašticích, z té Ohaře je to asi tři kilometry odtamtud, tak jsme jeli, já nevím, jestli jsme byli dva nebo tři jsme byli na pryčce, tak táta nás nechal spát pod dekou na pryčce. Ale při tom pohřbu, to úplně bylo jako selská manifestace. Celé Chraštice byly plné kočárů, pryček, takový tichý protest.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krašovice, 19.01.2022

    (audio)
    délka: 01:25:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Krašovice, 06.02.2022

    (audio)
    délka: 56:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vztah ke krajině, který se v člověku buduje odmalička, tu po čtyřiceti letech komunismu chybí

Jan Hanzlík na vojně, 1963
Jan Hanzlík na vojně, 1963
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Hanzlík se narodil 30. července 1944 ve Smolotelích jako druhý ze čtyř synů. Rodiče vlastnili ve Smolotelích statek, na kterém úspěšně hospodařili od roku 1936. Vzpomíná, jak si jako malí kluci hráli v okolí Milína s vojenskou municí, která zbyla po bojích v závěru války, a jak podél cest ještě dlouho stála ohořelá vojenská technika. Když Janův otec Karel Hanzlík opakovaně odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva, začali se o rodinu zajímat místní komunističtí funkcionáři. Otce zavřeli za neplnění dodávek nejprve o Vánocích 1952 a poté na žně v roce 1953, vždy jen na několik týdnů. V září 1954 ho odvezli do vyšetřovací vazby v Příbrami a v listopadu téhož roku odsoudili za sabotáž na pět let; odvolací soud v Praze trest zmírnil na jeden rok. Ten si odseděl v Jáchymově a v květnu 1955 ho propustili na amnestii. Rodina byla vystěhována do Žebrákova u Zduchovic, odkud se po pěti letech opět stěhovala, tentokrát do Krásné Hory nad Vltavou kvůli napouštění vodní nádrže Kamýk. Pamětník nesměl studovat střední školu. Pracoval v zemědělství a absolvoval učiliště v Hluboši a ve Štěrboholech. Po vojenské službě v Jihlavě směl dálkově vystudovat střední školu v Mladé Boleslavi. V roce 1966 se oženil a narodily se mu dvě dcery. V Praze na Můstku viděl podpisovou knihu Dva tisíce slov. V srpnu 1968 byl svědkem okupace země vojsky Varšavské smlouvy, kdy byli vojáci usazení na loukách okolo Jelenců u Příbrami. V sedmdesátých letech měl možnost podívat se s poznávacím zájezdem do Sovětského svazu. V roce 1989 žil revolučními událostmi, dcery jezdily do Prahy na demonstrace. V roce 1990 zažádal spolu s bratry o navrácení statku ve Smolotelích, úspěchu dosáhli až po čtyřech letech. Na statku poté krátce hospodařili, ale nakonec ho prodali. V době natáčení v roce 2022 žil Jan Hanzlík v Krašovicích u Krásné Hory nad Vltavou a jeho největším koníčkem i zaměstnáním bylo včelaření. Má okolo 150 včelstev.