Maty Grunberg

„Po válce mi maminka ukazovala fotografie, ale jako dítě jsem neměl žádnou vzpomínku na strýce a tety, nikdy jsem se neptal. Bylo také důležité, že jsem do Izraele přišel jako malý chlapec a moje zkušenost byla ta, že jsem se chtěl co nejrychleji stát Izraelcem, naučit se jazyk a být jedním z těch hrdých mladých Izraelců, kteří nemají nic společného s holocaustem a smutnými zlomenými lidmi, kteří jím prošli.“

„Tehdy bylo zvláštní, jak lidé vystoupili z lodi na břeh a každý poklekl a políbil zemi. Jako dítě jsem byl ohromený tím, proč lidé líbají zemi. Prostě jsem to nemohl pochopit. Potom k nám přišel člověk v gumovém plášti a všechny nás postříkal DDT. Nerozuměl jsem tomu, proč každý vypadá jako duch posypaný bílým práškem. Pak nás naložili na náklaďáky, kde všichni stáli, neseděli, a já jsem se protlačil do přední části korby. Jeli jsme na jih Izraele. Z té cesty mi utkvěla výrazná vůně pomerančů, která se vznášela v povětří. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem, že za mnou na voze lidé stojí a pláčou. Takže vůni pomerančů si vždy spojuju i s pláčem.“

„V roce 1948 zbytek makedonských Židů emigroval do Izraele a my také. 3600 lidí odjelo na dvou lodích ze Zadaru na jaderském pobřeží do Izraele. Na té cestě bylo zajímavé především rozbouřené moře, což si pamatuju velmi dobře. Byl prosinec a lidem v podpalubí bylo špatně, zvraceli, ale já jsem nechtěl být dole. Takže jsem stále byl na palubě a moc se mi líbil čerstvý vítr i rozbouřené moře.“

„Před třemi lety mě požádali, abych jel do Makedonie do města Monastir Bitola a opravil tam starý židovský hřbitov. Ten hřbitov je velmi zvláštní – když jsem tam přijel, byl jsem překvapen, jak je velký. Vznikl v 16. nebo na konci 15. století. Jsem umělec, takže jsem navrhl skupině architektů, že bychom mohli vytvořit památník a park, protože na starý hřbitov nikdo nepřijde, hřbitov nikoho nezajímá. Celá Evropa je plná starých hřbitovů, kam nikdo nechodí. Takže jsem navrhl pět uměleckých děl pro památník a park a to, že hřbitov opravíme a otevřeme pro veřejnost. Protože ani opravený hřbitov nepřiláká návštěvníky. Souhlasili se mnou, zapojilo se do toho i ministerstvo zahraničí, univerzita Bar Ilan, izraelský národní fond Keren Kajemet a spousta dalších lidí, dokonce i skupina německých křesťanů z Baden-Baden. Obec převzala náklady na opravu hřbitova. Vše děláme dobrovolně, i moje práce je dobrovolná.“

„Křesťanská rodina na sebe vzala riziko a schovala nás ve mlýně. Narodil jsem se a týden nato byli makedonští Židé soustředěni v místě zvaném Monopol, ve Skopje, a z Monopol odjížděli do Treblinky. Pokud vím, tak 98 procent z nich se nevrátilo. My jsme přežili, ale pokaždé, když nějaký Němec projížděl hlavní cestou z Bulharska nebo Řecka do Skopje, tatínek mě a mou babičku schovával na půdu. Byly mi dva nebo tři roky, ale pamatuju se, že chtěli, abych byl v klidu a úplně potichu.“