Maty Grunberg

* 1943  

  • „V roce 1948 zbytek makedonských Židů emigroval do Izraele a my také. 3600 lidí odjelo na dvou lodích ze Zadaru na jaderském pobřeží do Izraele. Na té cestě bylo zajímavé především rozbouřené moře, což si pamatuju velmi dobře. Byl prosinec a lidem v podpalubí bylo špatně, zvraceli, ale já jsem nechtěl být dole. Takže jsem stále byl na palubě a moc se mi líbil čerstvý vítr i rozbouřené moře.“

  • „Taková byla atmosféra, protože v Izraeli byla spousta lidí, kteří přišli z Evropy s traumatem koncentračního tábora, hodně lidí mělo čísla na rukou. Jako dítě jsem s tím nechtěl být spojován, protože jsem se chtěl okamžitě stát mladým hrdým Izraelcem, to se mnou nemělo co dělat. Nyní zjišťuju, že minulost nechala na mé duši velikou jizvu. Paměť si nesu s sebou. Na začátku 70. let jsem vytvořil několik obrazů jako vzpomínku na holocaust. Před dvěma lety se tyto obrazy vystavovaly v muzeu holocaustu ve Skopje a lidi byli překvapení, že mám tak živé vzpomínky na tu dobu. Dokonce jsem napsal i pár veršů okolo obrazů, také jako vzpomínku.“

  • „Po válce mi maminka ukazovala fotografie, ale jako dítě jsem neměl žádnou vzpomínku na strýce a tety, nikdy jsem se neptal. Bylo také důležité, že jsem do Izraele přišel jako malý chlapec a moje zkušenost byla ta, že jsem se chtěl co nejrychleji stát Izraelcem, naučit se jazyk a být jedním z těch hrdých mladých Izraelců, kteří nemají nic společného s holocaustem a smutnými zlomenými lidmi, kteří jím prošli.“

  • „Tehdy bylo zvláštní, jak lidé vystoupili z lodi na břeh a každý poklekl a políbil zemi. Jako dítě jsem byl ohromený tím, proč lidé líbají zemi. Prostě jsem to nemohl pochopit. Potom k nám přišel člověk v gumovém plášti a všechny nás postříkal DDT. Nerozuměl jsem tomu, proč každý vypadá jako duch posypaný bílým práškem. Pak nás naložili na náklaďáky, kde všichni stáli, neseděli, a já jsem se protlačil do přední části korby. Jeli jsme na jih Izraele. Z té cesty mi utkvěla výrazná vůně pomerančů, která se vznášela v povětří. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem, že za mnou na voze lidé stojí a pláčou. Takže vůni pomerančů si vždy spojuju i s pláčem.“

  • „Křesťanská rodina na sebe vzala riziko a schovala nás ve mlýně. Narodil jsem se a týden nato byli makedonští Židé soustředěni v místě zvaném Monopol, ve Skopje, a z Monopol odjížděli do Treblinky. Pokud vím, tak 98 procent z nich se nevrátilo. My jsme přežili, ale pokaždé, když nějaký Němec projížděl hlavní cestou z Bulharska nebo Řecka do Skopje, tatínek mě a mou babičku schovával na půdu. Byly mi dva nebo tři roky, ale pamatuju se, že chtěli, abych byl v klidu a úplně potichu.“

  • „Před třemi lety mě požádali, abych jel do Makedonie do města Monastir Bitola a opravil tam starý židovský hřbitov. Ten hřbitov je velmi zvláštní – když jsem tam přijel, byl jsem překvapen, jak je velký. Vznikl v 16. nebo na konci 15. století. Jsem umělec, takže jsem navrhl skupině architektů, že bychom mohli vytvořit památník a park, protože na starý hřbitov nikdo nepřijde, hřbitov nikoho nezajímá. Celá Evropa je plná starých hřbitovů, kam nikdo nechodí. Takže jsem navrhl pět uměleckých děl pro památník a park a to, že hřbitov opravíme a otevřeme pro veřejnost. Protože ani opravený hřbitov nepřiláká návštěvníky. Souhlasili se mnou, zapojilo se do toho i ministerstvo zahraničí, univerzita Bar Ilan, izraelský národní fond Keren Kajemet a spousta dalších lidí, dokonce i skupina německých křesťanů z Baden-Baden. Obec převzala náklady na opravu hřbitova. Vše děláme dobrovolně, i moje práce je dobrovolná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tel Aviv, 08.12.2017

    (audio)
    délka: 58:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vůně pomerančů, slzy a DDT

Maty Grunberg 1946
Maty Grunberg 1946
zdroj: archiv pamětníka

Maty Grunberg se narodil 4. března 1943 v makedonském Skopje. Oba jeho rodiče byli Židé, otec Leo pocházel ze severní Jugoslávie, matka Bela byla ze Skopje. V době pamětníkova narození se rodina přestěhovala na venkov – u obce Kumanovo nedaleko Skopje získal otec, strojní inženýr, práci ve mlýně, který patřil křesťanské rodině. U této rodiny se pak Grunbergovi schovali před nařízeným soustředěním makedonských Židů v koncentračním táboře Monopol ve Skopje. Unikli tak i následné deportaci do vyhlazovacích táborů, kde skončila naprostá většina makedonských Židů. Po skončení války se rodina vrátila do Skopje. V roce 1948 se vystěhovali do nově vyhlášeného Státu Izrael. Usadili se v Bat Jam, kde Maty absolvoval střední školu. Poté studoval na izraelské umělecké akademii Becalel (1964–1966) a díky stipendiu pokračoval na studiích v Londýně (1969–1971). V Londýně se oženil a s manželkou vychovali tři děti. Žili střídavě ve Velké Británii a USA. V roce 2007, po manželčině smrti, se vrátil do Izraele. Maty Grunberg se věnuje mimo jiné knižní ilustraci, vytváří sochy, trojrozměrné papírové instalace, mezi jeho práce patří i sluneční hodiny. V současné době připravuje památník na židovském hřbitově v makedonské Bitole, který připomíná vyvraždění téměř veškeré židovské populace v Makedonii.