Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maty Grunberg (* 1943  )

Scent of oranges, tears and DDT

  • he and his wife raised three children

  • 2007 return to Israel

  • art works and installations in Israel, England and U.S.

  • working on the memorial site of Macedonian Jews in the Jewish cemetery Bitola in Macedonia

„Nepovažoval jsem se za přeživšího, ale dnes vím, že válečné zážitky i ztráta části rodiny na mé duši zanechaly hlubokou jizvu,“ přiznává Maty Grunberg, izraelský výtvarník a jeden z mála makedonských Židů, kteří přežili holocaust.

Válka ve mlýně

Narodil se v roce 1943 v Makedonii do židovské rodiny. Jeho otec Leo Grunberg pocházel ze severní části tehdejší Jugoslávie a patřil k aškenázské větvi evropských Židů. Jeho profese strojního inženýra jej zavedla do makedonského Skopje, kde se seznámil s Belou Kamchi, svou budoucí ženou, která naopak pocházela ze starobylé sefardské rodiny. Pamětník tvrdí, že když se jeho otec ucházel o svou vyvolenou, musel doložit dobrozdáním, že je skutečně Žid, natolik se tradice dvou hlavních směrů v židovství odlišovaly. Patrně svůj původ doložil úspěšně, protože v roce 1943 se manželům Grunbergovým narodil syn Maty.

Krátce před jeho narozením získal Leo Grunberg místo správce mlýna u křesťanské rodiny u obce Kumanovo, asi třicet kilometrů od Skopje. I zde hrála roli jeho profese a další okolnosti – zkušený strojař byl pro provoz mlýna nepostradatelný a mouka se ve válečné době platila zlatem. I proto se křesťanská rodina rozhodla židovskou rodinu přijmout a ukrýt ji v rozhodující době – v březnu 1943, asi týden po pamětníkově narození, totiž zabralo většinu Makedonie Bulharsko, které bylo za války spojencem Německa. Okamžitě po okupaci byli téměř všichni makedonští Židé internováni v táboře Monopol, bývalé továrně na zpracování tabáku ve Skopje, odkud pak pokračovali do vyhlazovacího tábora v Treblince. Maty Grunberg vzpomíná: „Pokud vím, tak 98 procent z nich se nevrátilo. My jsme přežili, ale pokaždé, když Němci projížděli nedaleko po hlavní cestě z Bulharska nebo Řecka, která vedla nedaleko mlýna, směrem na Skopje, tatínek mě a mou babičku schovával na půdu. Byly mi dva nebo tři roky, ale pamatuju si, že chtěli, abych byl v klidu a úplně potichu.“

Vůně pomerančů a slzy

Stejně jako naprostá většina makedonských Židů velká část pamětníkovy rodiny válku nepřežila. Osvobození se dočkali jen rodiče, babička zemřela žalem nad ztrátou dětí. Po skončení války se rodina vrátila do Skopje a k Matymu přibyla sestra. Otec byl novou jugoslávskou vládou pověřen obnovou průmyslu, především továren zničených válkou, a podle pamětníka jezdil vybírat a nakupovat nezbytné stroje do Itálie. „Otec byl komunista a díky své profesi se stýkal s vládními úředníky. V Jugoslávii ale poznal antisemitismus, proto se v roce 1948, když vznikl Stát Izrael, rozhodl s celou rodinou odejít,“ vzpomíná Maty Grunberg.

Odjížděli v prosinci 1948 spolu s dalšími jugoslávskými Židy, kteří přežili holocaust. Ačkoli cesta měla trvat pár dní, protáhla se asi na dva týdny. „3600 lidí odjelo na dvou lodích ze Zadaru do Izraele. Bylo mi pět let a z cesty mi utkvělo především rozbouřené moře, což si pamatuju velmi dobře. Lidem v podpalubí bylo špatně, zvraceli, ale já jsem nechtěl být dole. Stál jsem většinou na palubě a moc se mi líbil čerstvý vítr i rozbouřené moře,“ vzpomíná na cestu Maty Grunberg.

Stejně tak v něm zanechalo hluboký dojem přistání v nové vlasti: „Lidé vystoupili z lodi na břeh a každý poklekl a políbil zemi. Jako dítě jsem byl ohromený tím, proč lidé líbají zemi. Prostě jsem to nemohl pochopit. Potom k nám přišel nějaký člověk v gumovém plášti a všechny nás postříkal DDT. Nechápal jsem, proč každý vypadá jako duch posypaný bílým práškem. Pak nás naložili na náklaďáky, kde všichni stáli, a já jsem se protlačil do přední části korby. Jeli jsme na jih Izraele. Z té cesty mi utkvěla výrazná vůně pomerančů, která se vznášela v povětří. Ohlédl jsem se za sebe a viděl jsem, jak lidé stojící za mnou na voze pláčou. Takže vůni pomerančů si vždy spojuju i s pláčem,“ vysvětluje pamětník.

Jako mladí hrdí Izraelci

Přiznává, že po příjezdu do Izraele se okamžitě toužil stát Izraelcem – nelišit se od ostatních vrstevníků, naučit se hebrejsky, splynout se sabres, rodilými Izraelci. Mimo jiné se musel nechat obřezat – otec se sice týden po Matyho narození, kdy se židovští chlapci tradičně obřezávají, vypravil do Skopje pro obřezávače, ale ve městě zrovna probíhala razie, a tak bylo důležitější zachránit si život a chlapcovu obřízku odložit na později. Také jazyk se musel naučit – s maminkou mluvil ladino, jazykem sefardských Židů příbuzným španělštině, ale v nově vzniklém Izraeli se všichni učili moderní hebrejštinu.

„Chtěl jsem být jedním z těch hrdých mladých Izraelců, kteří nemají nic společného s holocaustem a smutnými zlomenými lidmi, kteří jím prošli. Taková byla atmosféra, protože v Izraeli byla spousta lidí, kteří přišli z Evropy s traumatem koncentračního tábora, hodně lidí mělo čísla na rukou. Jako dítě jsem věděl, že s tím nechci mít nic společného. Nyní zjišťuju, že minulost nechala na mé duši velikou jizvu. Paměť si nesu s sebou,“ přiznává Maty Grunberg.

Rodina se usadila v Bat Jam, tehdy to byla malá vesnička, dnes je to téměř předměstí Tel Avivu. Maty Grunberg tvrdí, že nebyl výborný žák, ale díky učiteli výtvarné výchovy našel to, co ho bavilo nejvíc – kreslení, malba, výtvarná práce. „Vlastně to začalo knihou van Goghových reprodukcí, kterou jsem viděl u kamarádových rodičů. Byl jsem jí fascinován a chtěl si ji vypůjčit. ‚Není na půjčení, ale můžeš sem kdykoli přijít a prohlížet si ji,‘ řekli mi. Trvalo mi to rok, než jsem jeden obrázek po druhém okopíroval, ale měl jsem celou knihu,“ vypráví Maty Grunberg. Po střední škole studoval na izraelské umělecké akademii Becalel a poté získal stipendium na londýnské Central School of Art and Design. V Londýně zůstal i po studiích, oženil se a s manželkou, která nebyla Židovka, ale Skotka, vychovali tři děti. Částečně žili i v USA, kde Maty Grunberg získával zakázky. V roce 2007, po smrti manželky, se Maty Grunberg vrátil do Izraele.

Ztráta rodinné i kolektivní paměti

Je zřejmé, že holocaust vymazal rodinnou paměť. „Po válce mi maminka ukazovala fotografie, ale jako dítě jsem neměl žádnou vzpomínku na strýce a tety, nikdy jsem se na ně neptal a nechtěl nic vědět,“ vzpomíná Maty Grunberg a zároveň přiznává: „Ale když jsem v 90. letech vytvořil ilustrace k pesachové hagadě a když jsem je ukázal matce, byla překvapená, že se tolik podobají ilustracím v knihách, které mívala doma její rodina ve Skopje. Snad jsem je tehdy vytvořil jaksi podvědomě, jako vzpomínku na zmizelou rodinu, zmizelý svět,“ uvažuje.

Před několika lety byl přizván k projektu obnovy židovského hřbitova v makedonském městě Bitola. „Ten hřbitov je velmi zvláštní – když jsem tam přijel, byl jsem překvapen, jak je velký a starobylý, vznikl na konci 15. století. Jsem umělec, takže jsem navrhl skupině architektů, že bychom mohli vytvořit památník a park, protože na starý hřbitov nikdo nepřijde, hřbitov nikoho nezajímá. Celá Evropa je plná starých hřbitovů, kam nikdo nechodí. Takže jsem navrhl, že hřbitov opravíme a park s uměleckými díly otevřeme pro veřejnost,“ vysvětluje Maty Grunberg. Jako jeden z mála přeživších makedonských Židů má tak možnost připomenout památku nejen své rodiny, ale rovněž celé komunity, která měla být zničena a zapomenuta. Navrací tak místu jeho funkci ve dvojím smyslu – má se stát připomínkou osobní a rodinné a zároveň i národní a kolektivní paměti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Andrea Jelínková)