Bruno Grötschel

* 1935

  • „V naší ulici stály asi tři vozy, jeden měl ten čtyřhlavňový protiletadlový kanón namontovaný. No a nakonec... Jsem nevěděl nejdřív, co je to za vojsko, no až... Protože oni stáli vždycky tak, aby na ty značky moc nebylo vidět. No pak jsem se jednou podíval a zjistil jsem, že tam blesky dva, SS. No ale chovali se celkem slušně. A pro mě jako dítě byli moc hodní, protože jak ustupovali, tak z těch různých fabrik... Tak měli haldy čokolád. No a protože sami dospělí to neujedli, tak aby si koupili lidi a děti, tak rozdávali. No tak já jsem tam pro ty čokolády chodil taky.“ - „A přímo i v těch bojích vy jste byl v tom domě stále, když to probíhalo?“ - „No tak v tom domě přímo jsme nebyli, byli jsme ve sklepě, protože nahoře to bylo nebezpečné. Tam vám mohlo něco vlítnout do bytu. Protože oni si nevybrali, kam střílí, kam míří. Prostě kam to vletělo, tak tam to dopadlo. To sám jsem stál venku před barákem, na protější straně byl barák vyhořelý. No a teď jsem koukal takhle dole do těch bývalých sklepních oken, tam vždycky lidé házeli všelijaké odpadky a věci. A bylo tam něco, co mě zajímalo. No a takových padesát metrů ode mne na křižovatce najednou rána, oblak kouře... No naštěstí se mi nic nestalo, akorát jedna střepina se tam tak půl metru ode mne zaryla do zdi, takováhle střepina. Hodně dlouho jsem ji měl schovanou.“

  • „Ven jsme se dostali přes zeď do vedlejšího baráku, který vyhořel dva roky předtím. Přes ten sklep tam, to byl jako nouzový východ, tak jsme se dostali ven. No... Podíval jsem se na barák a koukal jsem do nebe. Tam barák nebyl, ten byl na hromadě. A před ním v ulici obrovská díra do podzemní dráhy. To právě jak tam spadla ta puma, tak to zbortilo celý ten barák. A tam byla taková traverza, takové íčko. To bylo takhle prohnuté. Takže to musela být rána.“

  • „Ráno v půl desáté houkají sirény, no tak každý si vzal to nejnutnější. Důležité byly doklady, peníze, potravinové lístky. To bylo to nejdůležitější. No a pak jestli vám ještě něco zbylo, co jste rychle stačili sbalit. No takže tyhle věci jsme měli a šlo se do sklepa. A tam se čekalo, jestli se něco stane, nebo nestane, jestli vylezete, nebo nevylezete.“ - „No a pak přišla nějaká rána, nebo jste to slyšeli už dřív? Že to kolem padá?“ - „Ten zubař, ten právě, jak byly vždycky v každém baráku určeny takové skupiny, jako ne protiletecká obrana, jako ta ochrana, že by měli – v případě, že by se něco stalo – zajistit hašení a takové ty akce, vystěhovávání z toho sklepa a tak... No tak ten zubař, ten tam byl v tom taky. A ten vždycky šel na střechu a pozoroval, odkud letí. No a ten den tam taky přišel a říká: 'Tak teď jsou nad námi.' Říká: 'Je jich tak asi dva tisíce.' Dosedl a jak dosedl, tak se ozvala rána, celý sklep se takhle nadzvedl, šel jako takhle do boku a zase zpátky. No... Tolik prachu, že jste ruku před nosem neviděl. Jak byly ty svíčky v tom plechu, ta svítila takový kus kolem, jinak nebyla vidět. To bylo prachu, ani nevím, jak se tam dalo dýchat, to muselo jít na plíce všechno. No tak jsme zjistili, že holt něco taky spadlo na nás.“

  • „Já jsem se nebál vůbec, jako dítě. Tenkrát v tu dobu nějaký nálet sem, nálet tam, to nám vůbec nevadilo. My jsme lítali venku, když zahoukala siréna, což nejdřív se dávala předvýstraha letecká, to byly prostě tři táhlé tóny sirény. Vždycky naskakoval druhý a třetí, a to jsme věděli, že možná, že bude i poplach. Ale to se dávalo z toho důvodu, když ty letecký svazy se přibližovaly Berlínu, tak aby lidi už čekali, že možná ten poplach bude. Ale kolikrát se stalo, že ten svaz se otočil úplně někam jinam. Tak potom zase ho zrušili a pokračovalo se normálně dál. Nejhorší bylo, když ten svaz pokračoval dál, tak za nějakou chvilku nastal letecký poplach, to byl ten kolísavý tón sirény po dobu jedné minuty. No a to už bylo potom načase někde najít něco, kam se schovat.“

  • „Chtěla jsem se zeptat, proč tvoje maminka vlastně se pak udala?“ – „No tak to udělala z toho důvodu, oni o ní věděli, jo, to jako Němci v tu dobu nebyli žádný nějaký, ty měli přesně všechno rozplánovaný, všechno zjištěný, všechno věděli. Takže ty věděli o každý rodině. Ale když potom se máma právě přihlásila, když bratr měl jít do armády, a ona nechtěla, aby tam šel, no tak řekla: ‚Heleďte, já jsem Židovka, on nemá tam v armádě co dělat.‘ No tak tím pádem na sebe upozornila, no a tak ji začali sledovat a taky začali něco hledat, jak nás postihovat. To byla jenom odezva na to, kdyby se možná neozvala a brácha šel někam na frontu, tam padnul. Protože obvykle se chodilo na východní frontu, na západ toho moc nebylo. A noviny byly plný oznámení těch padlých. Takže to právě máma nechtěla dopustit, aby tam šel. Proto se to takhle stalo, proto se do nás pustili.“

  • „Takže strach jste museli mít i z toho, když jste šel na procházku. Já jsem šel s bráchou, jsme šli po městě. Foukal vítr, automaticky se chodilo prostředkem silnice, protože kolem těch baráků, to občas spadla někde nějaká cihla, vyhořelejch. No a my jsme šli, a najednou tak dvacet metrů před námi obrovský kus stěny tam spadnul. Jít trochu rychlejc, tak jsme to měli na hlavě. Takže to nebezpečí bylo pořád.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 26.03.2018

    (audio)
    délka: 01:32:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    České Budějovice , 27.08.2018

    (audio)
    délka: 01:30:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když hoří celá čtvrť, hasičů se nedovoláte

Bruno Grötschel 2018
Bruno Grötschel 2018
zdroj: Eye Direct

Bruno Grötschel se narodil 13. února 1935 v Rumburku jako čtvrté dítě otce Osmara Grötschela a Židovky původem z Polska Karly Schnipperové. Po záboru pohraničí rodina - tedy Bruno, jeho rodiče a tři sourozenci - odešla do Berlína, kde se Brunovu otci podařilo získat práci. Grötschelovi tak doufali, že se jim v anonymním prostředí metropole podaří uniknout perzekuci na základě nacistických rasových zákonů. V centru hlavního města pak Bruno prožil spojenecké nálety i závěrečnou bitvu o Berlín. Jako jediný z rodiny nebyl vězněn v pracovním či koncentračním táboře poté, co se jeho matka veřejně přihlásila ke svému původu, aby svého nejstaršího syna Waldemara uchránila před službou ve Wehrmachtu. Po válce se Grötschelovi vrátili do Československa, kde Bruno ovládl češtinu, doplnil si základní vzdělání a vystudoval důstojnickou školu v Kremnici. Jako důstojník Československé lidové armády pak sloužil na letišti v Českých Budějovicích, dva roky strávil u protiletadlového oddílu ve Slaném. Odmítl vstoupit do komunistické strany, v armádě ale zůstal i po normalizačních prověrkách na počátku sedmdesátých let. V roce 1973 byl vyšetřován Státní tajnou bezpečností kvůli svým dvěma nevlastním sestrám, které se po válce rozhodly zůstat v pozdější Spolkové republice Německo. Po odchodu do výslužby si přivydělával jako brigádník.