Hans-Günter Grech

"Já jsem to znal jen z vyprávění mých rodičů. Pro mě – a nejen pro mě, ale také pro mého bratra a mou sestru – to tam byl ráj, mlékem a medem oplývající, všem se tam dařilo dobře a byl to ráj. A pak jsme přijeli přes hranice. Ani v Rakousku jsme tehdy žádný ráj neměli. Ale tam za hranicemi to bylo ještě mnohem horší. Bylo to prostě... Každý druhý dům byl poškozený nebo stržený a rozebraný na cihly. Když už nebyl dům obydlený, byl okamžitě využit jako stavební materiál, a tak vypadaly obce. Ulice byly téměř neasfaltované. Vedlejší silnice – to byla samá záplata. Bylo to pro nás… A já si jednou dovolil říct – vy nám vyprávíte, jak je za hranicemi krásně. A pak jsem něco řekl – a tehdy se můj otec na mě velmi rozzlobil, že jsem takhle mluvil o naší staré vlasti. Když se mnou poprvé jel za hranice, o Silvestru 1989 – bylo mlhavé počasí, trochu mrazivo – projížděli jsme přes Klentnici a Mikulov. Byl trochu zticha, ale dával jen souhlasné komentáře, něco jako: 'Podívej, jak je odsud krásný výhled!' A já si pomyslel – no, nevím, nevím. Večer jsme se vrátili do naší obce, kde taky dávaly lišky dobrou noc. A tehdy z něj vypadlo: 'Co to jen provedli s naší vlastí?"

"Ale opět byla část proti tomu, ve smyslu – nejdřív nás vyhodili, a teď jim máme pomáhat? Ale můj předchůdce byl, díky Bohu, tak silný a energický, že to vydržel a řekl, že to je naše kultura, tam za hranicemi. A pokud je to naše kultura, pak máme zatraceně povinnost a odpovědnost se o ni starat – navíc když vidíme, že z druhé strany existuje také velká ochota ke spolupráci. Většina starostů totiž viděla – tady se děje něco, co prospěje obci, trochu oživit to bezútěšné prostředí. A musím říct, že to bylo v pořádku, a je to také stále jeden z našich hlavních úkolů. Pořádá se čím dál více akcí za hranicemi, s místním knězem, s našimi bývalými domácími kněžími. Takže se zde znovu spojuje to, co by vlastně vždy patřilo k sobě, kdyby nebylo bylo nacionalismu."