Jana Grebíková

* 1947

  • „To víte, že maminka to neměla jednoduché, protože v ten moment, kdy ho [otce] zatkli, nesměla učit. Smilovali se potom, protože měla tři děti, příjem nulový, veškerý majetek propadl státu, tak na maminku se smilovali potom v polesí ve Strání a mohla chodit sadit stromky do lesa a starat se tam. Mně tehdy byly při tatínkově zatčení tři roky, takže to si moc nepamatuji. Maminka velmi těžce onemocněla psychicky, takže si nás odvezla její sestra do Jičína v Čechách, kde jsme žili. Maminka byla skoro rok v nemocnici na psychiatrii a my jsme tam s klukama prožili až do… Myslím, že mi bylo pět let, když jsme se vrátili, protože do první třídy už jsem začala chodit ve Strání. Dva roky maminka vůbec nevěděla, kde tatínek je, co se s ním děje, co se stalo, vůbec neměla žádné informace. Až po těch dvou letech dostala oznámení, že byl odsouzen. Napřed dokonce dostal trest smrti, ale ten mu byl změněn na pětadvacet let.“

  • „Moje první vzpomínka, když jsme dostali povolení k návštěvě tatínka, ten byl tehdy v Příbrami. Vím, že ze Strání se jezdilo jednou za rok na poutě na Svatou Horu. Takže milostivě nás přibrali do autobusu, takže jsme absolvovali tu hroznou cestu. Já si pamatuji, že jsem ležela na motoru tehdy toho starého autobusu. Dostali jsme se poprvé za tatínkem. Pro mě to byl samozřejmě cizí člověk, protože já jsem ho neznala. Návštěva byla povolena na deset minut. My jsme stáli na jedné straně, on stál na druhé straně, mezi námi bylo takové pletivo. Pamatuji se, že mu dovolili milostivě, že si mě může vzít do náručí, jenže já jsem řvala jak tur, protože pro mě to byl úplně cizí člověk.“

  • „Vlastně my jsme vyrůstali [bez otce] – deset let je v lidském životě dlouhá doba, a pro mě obzvlášť, protože on se vrátil, mně bylo třináct a teď se snažil mě vychovávat. Na to já jsem nebyla zvyklá. Ne že bych žila nějak, ale deset let je hrozně dlouhá doba. Už jsme si potom nějak k sobě tu cestu nemohli najít. Až když už jsem měla i já děti, tak se to srovnalo a už jsme si rozuměli i víc. Pokud v mých třinácti se vrátil, tak bylo to těžké pro nás oba.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 08.04.2014

    (audio)
    délka: 01:19:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Deset let je dlouhá doba

Grebikova__20140408_0001 – kopie.jpg (historic)
Jana Grebíková
zdroj: Paměť národa, dobová archiv pamětnice

Jana Grebíková, rozená Klímová, se narodila 26. dubna 1947 ve Strání v okrese Uherské Hradiště ve Zlínském kraji jako nejmladší ze tří dětí. Otec Vítězslav Klíma pocházel ze židovské rodiny, která ve Strání provozovala výrobnu likérů a restauraci, matka byla učitelka. V letech 1940-1945 se otec skrýval na Slovensku v Ivanke pri Dunaji a po skončení války se vrátil do Strání. Obnovil zde provoz likérky a restaurace, ale v roce 1948 byly oba podniky znárodněny. Vítězslav Klíma byl v červenci 1951 zatčen v rámci likvidace protistátní skupiny na Uherskobrodsku (tzv. Akce Včela) a odsouzen na 25 let odnětí svobody. Matka se po jeho zatčení nervově zhroutila, o tři sourozence Klímovy pečovala dva a půl roku jejich teta. Matka nemohla vykonávat profesi učitelky, pracovala jako lesní dělnice a rodina přišla o veškerý majetek. Otec byl v květnu 1960 propuštěn na amnestii, poté pracoval jako silničář. Jana vystudovala zemědělskou školu a našla zaměstnání v Centroprojektu Zlín, později se vdala a založila rodinu. Oba její starší bratři emigrovali v roce 1967, respektive 1968. Po roce 1989 dostala rodina zpět část majetku v restituci. Jana Grebíková žije v Květné nedaleko Strání.