Ladislav Goral

* 1939  

  • „Vrátil se domů jako partyzán – neviděl ženu, děti skoro tři roky, protože byl ve válce, tak se přišel podívat na rodinu. A zřejmě nějaký dobrodruh, ti pomahači Německu, prostě ti Slováci šli žalovat, že je doma, a tak dál a tak dál. Než přišli Němci, máma to zpozorovala, že jdou k nám, tak on přes okno utekl do lesů a zachránil se. Ale odskákala to rodina, protože oni přišli a: ‚Kde máte manžela?‘ Ona říká: ‚Já nevím.‘ Prostě to tak bylo prd platné, protože mámu sebrali a potom šli k babičce a k dědovi. ‚Kde máš syna?‘ Taky nevěděl. Zrovna byli doma ti jeho kluci – moji tři strejdové a děda – tak je sebrali a na hrůzu, aby viděli, že s nimi není žádná legrace, si museli vykopat hrob a babička Goralová na to koukala. Vykopali si hrob a potom je střelil do týla a bába je musela všechny zahrabat.“

  • „V šedesátém osmém roce byla v Brně taková soutěž Romové tančí a zpívají. Tam nás slyšel operetní zpěvák pan Novák, který byl z Národního divadla nebo odkud. A říkal: ‚Kluci, vy jste dobří muzikanti, ale s tímhle se neuživíte.‘ Protože to začaly takové ty nové kapely jako Terne čhave a Surmajovci. Říkal: ‚Zkuste se překopat na cimbálovku.‘ A ten Fečo se během dvou měsíců naučil hrát tak na housle, že to nemělo konkurenci. No a jeho rodina – strejda Pius z Karlína, jeho švagr Míša Demeter, Ervín Polívka z Vysočan, jeho brácha Martin – se dali dohromady a začali jsme. Bydlel v Truhlářské a každou sobotu od dvou hodin odpoledne do šesti, do sedmi do večera, než byl noční klid, jsme u něj doma zkoušeli a hráli.“

  • „Tak nám to zakázali a pak už nebylo vůdce. Takže to byla taková parta. Chodila tam s námi Draha Pithartová, Jitka Khebr, holky, co prostě dělaly školu nebo tak. A když to zrušili, tak nikdo neměl odvahu pokračovat dál, protože se báli, že by přišli o svoji práci, o svoji školu. (A v kterém roce jste ho zakládali, odkdy [oddíl] fungoval?) V sedmdesátém třetím. Sedm let. Chodili jsme na takové ty měsíční [tábory], když byly prázdniny. Žádné hotely, vojenské stany, slamníky jsme naplnili slámou a opravdu skautský způsob...“

  • „Každý národ má svou tradici, své já, svou jinakost. Každému, kdo kritizuje Romy, bych doporučil, aby navštívil Indii a poznal životní styl Indů. Indové si užívají božský klid, nehoní se za hloupostmi, žijí ze dne na den, rodiče nešílejí, když děti přinesou ze školy špatné známky, profese přechází z otce na syna... Zkrátka, indičtí Domové jsou prakticky stejní jako Romové, kteří přišli do Evropy.“

  • „Bylo potřeba, aby s organizací romské školy někdo pomohl, tak jsem se do toho se dvěma kolegy zapojil. Když se 1. září škola otevírala, mysleli jsme si, že se romské děti budou přímo hrnout – a přišly jen tři! Na slavnostní otevření se dostavili různí funkcionáři, takže to byl průšvih, cítil jsem se strašně. Ale pak se všechno obrátilo: chodili jsme po rodinách, budili děti, aby šly do školy, ve škole jsme je museli obléknout, odvšivit, umýt, naučit je čistit si zuby a tak. Ale dnes? Dnes je to oproti té době hotová módní přehlídka.“

  • „(Proč jste se začal zajímat o Romy?) Protože každý by měl vědět, odkud je, co je zač. Když jsem se ptal svého táty, odkud byl můj praděda, jeho vyprávění mi připomínalo pohádku. Pak jsem šel na úřad a zjistil, že náš rod sahá až do roku 1728, kde všude moji předci bydleli, jak se jmenovali, odkud pocházeli... a to je to zajímavé! Jak říkám, poznej svou rodinu, abys věděl, kdo jsi a odkud jsi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v kanceláři pana Gorala v Domě národnostních menšin, Vocelova 3, Praha 2, 03.12.2015

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 03.02.2017

    (audio)
    délka: 01:48:33
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jediná světská spravedlnost je ta, že všichni musíme umřít

portret 1.jpg (historic)
Ladislav Goral
zdroj: Dobové: archiv pamětníka, součastné: Eye Direct

Ladislav Goral se narodil 18. listopadu 1939 ve vesničce Ihráč na středním Slovensku do romské rodiny. Otec se živil jako kovář, matka pocházela z muzikantského rodu. V průběhu druhé světové války otec narukoval do německé armády. Přešel ale k partyzánům a v roce 1944 se najednou objevil doma. Pro Goralovy to mělo tragické následky - osm členů rodiny bylo popraveno. Ve čtrnácti letech, v roce 1953, nastala v pamětníkově životě velká změna. Odešel do Prahy a začal pracovat v podniku Zemstav. Postupně si dodělal základní vzdělání a vystudoval večerně střední průmyslovou školu. V letech 1958 až 1960 byl na vojně v Praze-Ruzyni. Setkání s Milenou Hübschmannovou v roce 1960 v něm podnítilo zájem o romskou kulturu a jazyk. Studium indologie a historie bohužel z politických důvodů nedokončil, byl vyhozen. V druhé polovině 60. let se seznámil s romským muzikantem Jožkou Fečem a založili spolu kapelu Raidž, se kterou patnáct let koncertovali po celé Evropě. V 70. letech se stal spolupracovníkem skupiny pražských romských sociálních kurátorů a s kamarádem Zdenkem Pincem založil „romského Skauta“ pod vedením Jany Pfeifferové. Oficiálně fungovali jako Pionýr až do roku 1980, kdy přišel zákaz. Díky kontaktům s pražskými disidenty se v roce 1990 stal poradcem v otázce Romů při zakládání Sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny. Od roku 1992 pracoval na úřadu vlády. Hrál v mnoha českých filmech a seriálech, například Bony a klid, Zdivočelá země či Přítelkyně z domu smutku. Mluví několika dialekty romštiny.