„Tak nám to zakázali a pak už nebylo vůdce. Takže to byla taková parta. Chodila tam s námi Draha Pithartová, Jitka Khebr, holky, co prostě dělaly školu nebo tak. A když to zrušili, tak nikdo neměl odvahu pokračovat dál, protože se báli, že by přišli o svoji práci, o svoji školu. (A v kterém roce jste ho zakládali, odkdy [oddíl] fungoval?) V sedmdesátém třetím. Sedm let. Chodili jsme na takové ty měsíční [tábory], když byly prázdniny. Žádné hotely, vojenské stany, slamníky jsme naplnili slámou a opravdu skautský způsob...“
„Vrátil se domů jako partyzán – neviděl ženu, děti skoro tři roky, protože byl ve válce, tak se přišel podívat na rodinu. A zřejmě nějaký dobrodruh, ti pomahači Německu, prostě ti Slováci šli žalovat, že je doma, a tak dál a tak dál. Než přišli Němci, máma to zpozorovala, že jdou k nám, tak on přes okno utekl do lesů a zachránil se. Ale odskákala to rodina, protože oni přišli a: ‚Kde máte manžela?‘ Ona říká: ‚Já nevím.‘ Prostě to tak bylo prd platné, protože mámu sebrali a potom šli k babičce a k dědovi. ‚Kde máš syna?‘ Taky nevěděl. Zrovna byli doma ti jeho kluci – moji tři strejdové a děda – tak je sebrali a na hrůzu, aby viděli, že s nimi není žádná legrace, si museli vykopat hrob a babička Goralová na to koukala. Vykopali si hrob a potom je střelil do týla a bába je musela všechny zahrabat.“
„V šedesátém osmém roce byla v Brně taková soutěž Romové tančí a zpívají. Tam nás slyšel operetní zpěvák pan Novák, který byl z Národního divadla nebo odkud. A říkal: ‚Kluci, vy jste dobří muzikanti, ale s tímhle se neuživíte.‘ Protože to začaly takové ty nové kapely jako Terne čhave a Surmajovci. Říkal: ‚Zkuste se překopat na cimbálovku.‘ A ten Fečo se během dvou měsíců naučil hrát tak na housle, že to nemělo konkurenci. No a jeho rodina – strejda Pius z Karlína, jeho švagr Míša Demeter, Ervín Polívka z Vysočan, jeho brácha Martin – se dali dohromady a začali jsme. Bydlel v Truhlářské a každou sobotu od dvou hodin odpoledne do šesti, do sedmi do večera, než byl noční klid, jsme u něj doma zkoušeli a hráli.“
„Každý národ má svou tradici, své já, svou jinakost. Každému, kdo kritizuje Romy, bych doporučil, aby navštívil Indii a poznal životní styl Indů. Indové si užívají božský klid, nehoní se za hloupostmi, žijí ze dne na den, rodiče nešílejí, když děti přinesou ze školy špatné známky, profese přechází z otce na syna... Zkrátka, indičtí Domové jsou prakticky stejní jako Romové, kteří přišli do Evropy.“
„Bylo potřeba, aby s organizací romské školy někdo pomohl, tak jsem se do toho se dvěma kolegy zapojil. Když se 1. září škola otevírala, mysleli jsme si, že se romské děti budou přímo hrnout – a přišly jen tři! Na slavnostní otevření se dostavili různí funkcionáři, takže to byl průšvih, cítil jsem se strašně. Ale pak se všechno obrátilo: chodili jsme po rodinách, budili děti, aby šly do školy, ve škole jsme je museli obléknout, odvšivit, umýt, naučit je čistit si zuby a tak. Ale dnes? Dnes je to oproti té době hotová módní přehlídka.“
„(Proč jste se začal zajímat o Romy?) Protože každý by měl vědět, odkud je, co je zač. Když jsem se ptal svého táty, odkud byl můj praděda, jeho vyprávění mi připomínalo pohádku. Pak jsem šel na úřad a zjistil, že náš rod sahá až do roku 1728, kde všude moji předci bydleli, jak se jmenovali, odkud pocházeli... a to je to zajímavé! Jak říkám, poznej svou rodinu, abys věděl, kdo jsi a odkud jsi.“
Celé nahrávky
1
v kanceláři pana Gorala v Domě národnostních menšin, Vocelova 3, Praha 2, 03.12.2015
Ladislav Goral se narodil 18. listopadu 1939 ve vesničce Ihráč na středním Slovensku do romské rodiny. Otec se živil jako kovář, matka pocházela z muzikantského rodu. V průběhu druhé světové války otec narukoval do německé armády. Přešel ale k partyzánům a v roce 1944 se najednou objevil doma. Pro Goralovy to mělo tragické následky - osm členů rodiny bylo popraveno. Ve čtrnácti letech, v roce 1953, nastala v pamětníkově životě velká změna. Odešel do Prahy a začal pracovat v podniku Zemstav. Postupně si dodělal základní vzdělání a vystudoval večerně střední průmyslovou školu. V letech 1958 až 1960 byl na vojně v Praze-Ruzyni. Setkání s Milenou Hübschmannovou v roce 1960 v něm podnítilo zájem o romskou kulturu a jazyk. Studium indologie a historie bohužel z politických důvodů nedokončil, byl vyhozen. V druhé polovině 60. let se seznámil s romským muzikantem Jožkou Fečem a založili spolu kapelu Raidž, se kterou patnáct let koncertovali po celé Evropě. V 70. letech se stal spolupracovníkem skupiny pražských romských sociálních kurátorů a s kamarádem Zdenkem Pincem založil „romského Skauta“ pod vedením Jany Pfeifferové. Oficiálně fungovali jako Pionýr až do roku 1980, kdy přišel zákaz. Díky kontaktům s pražskými disidenty se v roce 1990 stal poradcem v otázce Romů při zakládání Sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny. Od roku 1992 pracoval na úřadu vlády. Hrál v mnoha českých filmech a seriálech, například Bony a klid, Zdivočelá země či Přítelkyně z domu smutku. Mluví několika dialekty romštiny.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
