Boris González Arenas
* 1976
-
„Všechny tyto organizace jsou jen nástrojem moci Státní bezpečnosti, které mají brojit proti aktivitám spolků a sdružení bojujícím proti rasové diskriminaci, proti domácímu násilí, nebo hnutí podporující LGBT; všechny tyto organizace jsou nástroji útlaku komunistického režimu. Jak budeme jednat například s Marielou Castro, dcerou Raúla Castra? To bude muset rozhodnout prezident naší nové demokratické země, nebude je moci jen tak zavřít, protože budeme mít funkční justici a zákony, a demokracii. Musíme být opatrní, vše dobře promyslet. Protože jak dnes omýlám pořád dokola, o tom, že bychom neměli dělat druhým to, co nechceme, aby dělali nám…Budeme mít schopnou přechodnou vládu, demokratickou vládu s jednotným přístupem, konzistentní ve svých činech? Doufejme, že ano. Kdokoli, kdo bude prezidentem Kuby, kdokoli, kdo bude krajským předsedou, nebo městským radním, by měl být konzistentní, jednotný ve svých postupech a principech, a nemstít se těm, kteří ho dnes pronásledují.“
-
„Za těch deset let, co jsme v opozici, jsem nikdy neviděl konec diktatury tak blízko. Události kolem seskupení ‚27 N‘ [27 N je skupina oponentů, která požaduje respektování svobody projevu. Název vznikl v důsledku masivního shromáždění umělců a intelektuálů před kubánským Ministerstvem kultury 27. listopadu 2020 po protestní hladovce členů hnutí ‚San Isidro‘] to jen potvrzují. Jsou znamením toho, že na Kubu přichází změna, a ‚27 N‘ je toho důkazem. Můj obdiv patří hnutí ‚San Isidro‘ a jeho představiteli Luisovi Manuelovi Otero Alcántarovi [kubánský umělec a oponent, v čele hnutí ‚San Isidro‘ v Havaně], to jsou lidé, se kterými jsem nejvíce v kontaktu, ne úplně s umělci a intelektuály, kteří se sešli 27. listopadu, nerad bych někoho diskriminoval, jde o to, že s hnutím ‚San Isidro‘ jsem spolupracoval na několika projektech. Ale to, co se začalo dít v návaznosti na ‚27 N‘ zanechalo nesmazatelnou stopu. V ulicích můžeme vidět i rodiče mladých oponentů, ne naprosto všechny, ale v masách ano.“
-
„Vražda oponenta Orlanda Zapaty Tamaye v roce 2010 a ‚Kubánské černé jaro‘ [Primavera Negra de Cuba] v roce 2003 znamenaly důležitý mezník v historii kubánské opozice. Smrt Orlanda Zapaty Tamaye pro mě byla velkým zlomovým okamžikem. Do mých nějakých 18, 19 let jsem patřil mezi zastánce Kubánské revoluce a celého revolučního procesu, kvůli rodinné situaci u nás doma. No ale od 18, 19 let jsem už těm řečem o komunistickém režimu nevěřil, věděl jsem, že něco není v pořádku. Nejprve jsem byl tzv. ‚domácím oponentem‘, tedy hezky z tepla domova, za zavřenými dveřmi, ale už jsem tento systém nemohl vystát, to mohou dosvědčit i moji kolegové z filmové školy. Zavraždění Zapaty Tamaye už nešlo přehlížet, to se člověk styděl za to být jen ‚domácím oponentem‘, za tento umírněný postoj.“
-
„Popisuji Vám situaci z velmi osobního hlediska, nelze to zobecňovat, protože nevím, jaká byla situace rodiny žijící na okraji Havany, nevím, jak žily rodiny, které nesouhlasily s nastoleným režimem, nevím, jaký byl život v okrajových částech Havany, to nevím. Ale co vím jistě, že existovala mnohem větší důvěra ve státní instituce, důvěra, že se škola dobře postará o děti. Důvěra ve veřejné služby. Samozřejmě, že dnes se setkáte s lidmi, kteří mají s veřejnými službami dobrou zkušenost a také s těmi, kteří takovou zkušenost neměli. V oblasti veřejných služeb došlo k velké nerovnováze, a není to nelogické, že se tak stalo.“
-
Celé nahrávky
-
Cuba, 23.01.2021
(audio)
délka: 03:17:40
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Díky nám oponentům je dnes castrismus považován za tyranský režim
Boris González Arenas, oponent kubánské vlády, spisovatel a nezávislý novinář, se narodil v roce 1976 v Havaně. Ačkoliv pochází z rodiny sympatizující s Kubánskou revolucí, ke konci dospívání již patřil k jejím odpůrcům a oponentům komunistické vlády. Vystudoval historii a literaturu na Vysoké škole v Havaně a magisterský program na „Mezinárodní škole filmové a televizní tvorby San Antonio de los Baños“ [Escuela Internacional de Cine y Televisión de San Antonio de los Baños], stejné instituci, kde od roku 2009 působil jako docent na Katedře humanitních věd. V té době už praktikoval tzv. „domácí opozici“, tedy nesouhlasil s praktikami komunistického režimu ale zatím bez veřejných projevů a vystupování. O něco později začal spát svůj vlastní blog „Probidad Cuba“. V roce 2014 došlo k jeho prvnímu zadržení státní policií, když na „Náměstí revoluce“ [Plaza de la Revolución] požadoval právo svobodného vyjadřování. Byl zatčen a následně vyloučen z mezinárodní filmové školy. V roce 2015 se přidal k protivládnímu hnutí naplno, spolupracoval na politických projektech jako „Jiný rok 18“ [Otro 18] nebo „Změna“ [Cambio]. Podle Borise právě politická struktura a soudružnost kubánského obyvatelstva představují základní předpoklady pro přechod země k demokracii, za kterou Boris denně bojuje. Jeho největším snem je jednoho dne vidět Kubu osvobozenou od Castrovy diktatury.
