PhDr. Petr Goldmann

* 1955  

  • "V roce 1977, když vyšla najevo Charta 77, tak tam začala nějaká školení nebo schůze ROH, kdy nám bylo vysvětlováno, jak ti ztroskotanci a zaprodanci za mrzký peníz kapitalisty nebo papeže hlásají myšlenky, které vedou ke třetí světové válce a k rozbití našeho krásného socialistického světa, tak to bylo vidět, že je ten režim najednou velmi nervózní. Moje máma tenkrát podepsala Chartu, tak jsme čekali, co z toho bude, protože v různých kruzích jejich přátel, kteří ji podepsali, nebylo neobvyklé, že museli chodit na různé výslechy, že jim bylo škozeno. A já jsem předpokládal, že mě vyhodí ze školy, a to se kupodivu nestalo."

  • "V roce 1968 mi bylo 13 roků, tam začínají moje vážné vzpomínky. Svět se dal do pohybu a i moji rodiče, tak jak byli nadšení komunisté, tak si přáli změny, a svojí měrou se do toho zapojili. A já si vzpomínám, jak to byl rok, kdy jsem poprvé a intenzivně začal číst noviny. Do té doby je to pro děcko nezajímavé a najednou se dělo opravdu hodně věcí a bylo to takové hezké ovzduší. Až tehdy přišel srpen, my jsme byli v té době na chatě a naši mě nepustili do Prahy první týden, to byl takový ten divoký, kdy se střílelo u rozhlasu, na Václaváku hořely tanky a podobně. Za ten týden jsme se vrátili do Prahy a to už jsem mohl i já do ulic a mohl jsem nasávat to vzrušení, tu atmosféru, kdy se lidé přeli, jestli má být odboj aktivní, nebo pasivní a převládl samozřejmě ten pasivní, kdy byla Praha polepená nejrůznějšími a často velmi vtipnými plakáty proti okupantům. Člověk mohl mít pocit, že se Češi v tom státu proti něčemu a za něco sjednotili. Ten pocit byl ale poměrně rychle vystřídán poznáním, že tomu tak není a už na podzim bylo jasné, že ty poměry, které byly na jaře 1968, nebudou nebo budou velmi ořezané."

  • "Budil jsem se s obavou ještě dva roky potom. Až tak v nějakém roce 1994 a 1995 jsme si říkali, že už je to opravdu celé a hlavně i kolem nás tak daleko, že už doufáme, že nebude návrat k totalitě možný."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.11.2018

    (audio)
    délka: 01:08:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S vírou a nadějí přes nesnáze života

Petr Goldmann pětiletý
Petr Goldmann pětiletý
zdroj: Domácí archiv

Petr Goldmann se narodil 9. května 1955 v Praze jako druhý syn do rodiny, která podporovala komunistický režim. Rodiče pracovali na vysokých postech a dokonce studovali v Moskvě, kde se jim narodil první syn. Otec Petra Goldmanna byl za druhé světové války zavřen za odboj a byl ve dvou koncentračních táborech – Osvětimi a Buchenwaldu, kde působily dvě tajné linie – křesťanská a komunistická. Zapojil se do té druhé struktury, která pomáhala prostředí přežít. Vedl je Josef Frank, kterého otec Petra Goldmanna považoval za velmi čestného člověka, proto ho překvapilo, když byl souzen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu v 50. letech 20. století. Petr Goldmann chodil na základní školu Křesomyslova s rozšířenou výukou jazyků, jeho prospěch však nebyl dobrý. Srpnové události roku 1968 zastihly celou rodinu na chatě v Senohrabech, staršího bratra rodiče pustili do Prahy, ale mladšího třináctiletého Petra ne. Celé dny poslouchal Československý rozhlas a těšil se zpět do města, kde viděl vzrušené město a cítil atmosféru vzdoru. Rodiče se vpádem sovětských vojsk nesouhlasili. Pro Petra Goldmanna bylo toto období důležité, tříbil svoje názory a postupně si šel svojí vlastní cestou. Zapojil se do skautu a přehodnotil svůj pohled na svět – jak na komunistickou stranu, tak na věřící křesťany, a konvertoval ke katolictví. Po roce na učilišti na dřevorubce, kde zjistil, že toto nebude jeho životní směr, se dostal do Karlových Varů na střední školu pedagogickou a studoval s vynikajícím prospěchem. Doporučení na vysokou školu ale nezískal. Začal pracovat jako vychovatel na internátu ve Lhotce v Praze. V této době se již znal se svou nynější ženou a začal dálkově studovat psychologii, protože dálkové studium nebylo tolik hlídáno režimem. Po studiu manželé odešli do Karlových Varů a pracovali v Ostrově nad Ohří, jeho žena Marie byla lékařkou. Patřili mezi tzv. šedou zónu – byli proti komunismu, ale zároveň nepatřili mezi aktivní disidenty. Několikrát si říkali, že emigrují, ale drželi je zde jejich stárnoucí rodiče. Petr Goldmann nesměl mít na svém oddělení stážisty a často byl nařčen z toho, že nábožensky ovlivňuje své pacienty. Jeho vedoucí byl velkým komunistou. V roce 1991 šel jejich starší syn Jakub do školy a rodina se přestěhovala zpět do Prahy i s mladším synem Šimonem. Manželé Goldmannovi začali pracovat v Bohnicích v psychiatrické léčebně, kde působili donedávna. Společně s manželi Špinkovými založili organizaci Cesta domů, která pomáhá umírajícím pacientům netrpět a zůstat v péči rodiny. Petr Goldmann je čerstvý důchodce a je pro něj velmi důležitá víra, která mu dává pozitivní jistotu, jež je pro něj důležitá. Velmi souzní s mottem Václava Havla „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“