„Tak jsme měli... odpoledne nám povídali o Palestině, co je tady a jak se tady žije, příště byli misionáři – šlichim, přišli šlichim (vyslanci z Palestiny), povídali nám, proč tady bydlet, židovské dějiny jsme se učili, každou neděli jsme šli na výlet u Prahy někde. O prázdninách jsme měli velké výlety, to bylo někdy těžké, ale my jsme věděli, že máme před sebou těžký život v kibucu, takže si musíme zvykat na těžké podmínky.“
„My jsme mysleli, že tak to musí být. Aruchat boker (snídaně), na snídani půl vejce každý, například, a děti spí v baráku. Pak říkali – zítra pracuješ tam a pozítří tam, tak to muselo jít.“
„To bylo pod britským režimem. Nechtěli mnoho Židů do země, aby se Arabi nezlobili. Každý rok vydali jen určitý počet certifikátů. Já jsem dostala certifikát, tak jsem mohla přijít legálně. Jeli jsme železnicí z Prahy do Trieste, týden jsme jeli lodí do Haify. (V kterém roce to bylo?) To bylo v roce 1939. Potom jsem, byli jsme ve skupině... potom jsme začali zakládat malý kibuc.“
Ellen Glasner, rozená Berger, se narodila 8. března 1920 v Berlíně do židovské rodiny. Od dvanácti let byla členkou sionistického hnutí. V roce 1936 s rodiči odešla do Prahy, odkud pocházela její matka. V Praze vstoupila do sionistické organizace Makabi ha-cair, účastnila se táborů hnutí a vedla mladší skupinu. Na podzim 1939 odjela s dalšími členy skupiny do Palestiny. Absolvovala roční zemědělský kurz v Afule a poté se usadila v kibucu Kfar Ruppin. Její rodiče zahynuli za války. Vdala se a s manželem, který pocházel z Třebíče, vychovala dva syny. Pracovala v kibucu Kfar Ruppin jako administrativní pracovnice. Ellen Glasner žije v Kfar Ruppin.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
