Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anita Gaydečková (* 1919  †︎ 2008)

„Když jsme došli na bubenečský nádraží, neměla jsem tušení, kam jedeme. Někdo říkal Terezín.“

  • narozena 23. července 1919 v Teplicích
  • původem Židovka, před holocaustem ji uchránil křest a sňatek, rodiče i sestra zahynuli v Osvětimi
  • většinu války prožila ve Zlíně, ale v roce 1944 byla internována v pracovním táboře na Hagiboru v Praze, kde třídila slídu
  • v lednu 1945 transportována do Terezína, kde se dočkala osvobození Rudou armádou
  • v letech 1947–1988 členkou KSČ
  • zemřela 16. června 2008

Nakrátko ve Francii

Když nacistické Německo stupňovalo v létě 1938 tlak na Československo, rozhodli se rodiče dceru Anitu poslat do bezpečí do Francie. Jako Židé k tomu měli ty nejpádnější důvody: „Moje matka po obědě vždycky přečetla asi troje noviny a našla inzerát, že nějaká madam ?Diamoree? u města Le Havre pronajímá ubytování pro studenty ze zahraničí, a přihlásila mě.“ Anita se právě v té době čerstvě seznámila se svým budoucím mužem Jindřichem Gaydečkou, proto se jí odjíždět nechtělo, přání rodičů přesto uposlechla: „Otec mě odvedl na nádraží v Olomouci. Bylo to 13. července. Rozbrečela jsem se: ‚Prosím, neposílej mě tam.‘ Otec ale říká: ‚Vždyť víš, co tady bude‘.“ Vlak právě přijel. Anita tedy vyrazila do neznáma.

Když dorazila na místo, zjistila, že studenti pocházejí z celého světa: „Bylo nás celkem dvanáct. Dva Angličani, dva Němci, dva Francouzi... Byl tam i syn generála Homoly, Oleg.“ Dlouho ve francouzském internátě nevydržela. Přišel Mnichov: „Můj nastávající mi napsal expres dopis, abych se okamžitě vrátila, že už je povolán na vojnu.“ Dopis Anitě přišel i od rodičů. V něm naopak stálo, aby rozhodně zůstala tam, kde je: „Samozřejmě jsem dala spíš na svého nastávajícího.“ Po návratu do Olomouce se ještě na čas vrátila do gymnázia.

Sňatek na poslední chvíli

Pak už přišel 15. březen 1939 a události začaly nabírat vlastní neovladatelný spád. Ráno, když se sestry chystaly do školy, zazvonil telefon a na jeho druhém konci se ozval hlas Jindřicha volajícího z kasáren: „Matka ještě ležela v posteli. ‚Sedíte?‘ – ‚Spíš ležím.‘ – ‚Jsme obsazeni!‘ Spadla zpátky na lůžko. Jindřich hned řekl, že se chce oženit.“ Anita se rozhodla navštívit místního katolického faráře a požádat ho o křest. Ptala se, jestli nemá strach: „Děvenko, proč bych se bál?“

Byl konec srpna. 1. září Němci přepadli Polsko: „Brali jsme se 17.  září. O tom, co bude dál, nikdo nepřemýšlel. V tom kostele jsem byla jediná křtěná. Absurdita, že by to mohl napsat Havel.“ Jak se ale později ukázalo, tento sňatek zachránil Anitě Gaydečkové život.

Manželovi se zároveň podařilo sehnat místo ve Zlíně: „Generál Luža, vlastenec, výborný člověk, měl známé mezi baťovci a zařídil mému muži místo u firmy Baťa. Nastoupil tam už 1. září.“ Gaydečkovi se tedy odstěhovali z Olomouce, čímž se rodina nenávratně rozdělila. Ale to zatím ještě nevěděli. „Ve Zlíně bylo zvláštní ovzduší. Byli tam lidé, kteří se nebáli, i když neprovokovali, takže se tam nějakým způsobem dalo žít.“ Gaydečkovi našli podnájem ve vilce u jistého pana Makovského: „To byl vlastenec. Neoplýval velkou chytrostí. Věděl, že jsme nějak nebezpeční, ale nebál se.“

„Proboha! Všichni už odjeli.“

Dva roky relativně klidného života Anity Gaydečkové se však blížily ke konci. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 i ona bezprostředně pocítila důsledky svého židovského původu: „Kdo na mě co udal, nevím, ale najednou mě zavolali na úřad. Tam byl asi Žid. Říkal, že mě musej zapsat: ‚Dostali jsme hlášku, že jsi provdaná za nějakého Gaydečku.‘ Že prý budu vedená v evidenci a že mi dají hvězdu. Dostala jsem zákaz používat telefon, jezdit vlakem, jít do kina... Nevím, jestli to byli spoluagenti, ale tam, kam mě volali, bylo napsáno Židovská obec. Ti lidé mně byli cizí.“ Na otázku, jestli má nějaká práva, dostala stručnou odpověď: „Buď ráda, že můžeš žít s mužem.“

Jednou v létě 1942 se v noci Anita Gaydečková zničehonic probudila: „Proboha, já si myslím, že už všichni odjeli. Prostě mě to probudilo a říkám manželovi: ,Co uděláme‘?“ Zkusili se zeptat na židovské obci, ale marně. Teprve časem přišel oficiální seznam, kdo musel pryč: „Moji rodiče a strýc z Olomouce ‚odjeli‘. Sestra zůstala v Olomouci ještě půl roku. To hlavní jsem se dozvěděla až po sametové revoluci. Sestra si vzala mého svatebního svědka. Byl nasazen do transportu a ona taky, tak se rychle vzali. Šli do Terezína, kdežto rodiče jeli se strýcem rovnou do Osvětimi.“ Z vlaku je hnali rovnou na smrt. Sestra se svým mužem Frantou prozatím zůstala internována ve velké terezínské pevnosti.

Internační tábor Hagibor

Anitě Gaydečkové se vzhledem k jejím manželství transporty vyhýbaly déle. Předvolání přišlo až v létě roku 1944: „Dostala jsem telegram z Prahy – Hagibor. Bylo to 29. srpna, na to nezapomenu: Dostavte se 24. 9. Osobní hygienické věci a úbor. Myslím, že to byly tepláky. Příbor s sebou. Jídlo stačí na jeden den. Začala jsem přemýšlet, jestli mám jít. Bohužel žil člověk stále ve strachu. Nedalo se nic dělat. Tak jsem šla.

Po příjezdu do Prahy se Anita Gaydečková hlásila na Hagiboru: „Stáli tam dva gestapáci. Takoví blbí floutkové. Měli poznámky na moje dlouhé vlasy.“ Táborový režim byl naštěstí relativně volný. Pražáci mohli po práci dokonce na noc domů. Jen přespolní museli spát v táborových barácích. Den začínal nástupem na apelplacu: „Dostali jsme kroupy se zelím nebo něco. Třídila se slída. Velký kusy se osekávaly nožem.

Jednou na Silvestra dokonce přijeli Anitu navštívit přátelé Macek a Oswald ze Zlína: „Najednou jsem dostala šmírák: ,Bude Silvestra, snaž se přelézt plot, my budem z druhý strany, stejně budou všichni ožralí.‘ To se mi povedlo. Oni tam čekali. Celou noc jsme byli u někoho doma a ráno zase přes plot. Stál tam ožralej gestapák a jen tak kouknul. Ráno jsem byla zase na palandě.“

Vlasy jsou důležité

Hagibor ale neměl zůstat jediným koncentračním táborem, kterým Anita Gaydečková prošla: „Byli jsme tam do konce ledna roku 1945. Před 31. lednem, tehdy byla parádní zima, se ve dvě rozsvítily světlomety a ozvalo se: ‚Raus!‘ Nastoupit na nádvoří po dvou nebo po třech. Naskupinkovali nás do průvodu. Nebylo vidět ani na krok.“ Procesí směřovalo na bubenečské nádraží: „Neměla jsem tušení, kam jedeme. Někdo říkal Terezín. Nikde nebylo nic napsáno. Cpali nás do vagonů.“

Vlak se pomalu kodrcal až do rána: „Najednou to hrklo a stáli jsme: ‚Raus!‘ Bylo tam obrovský množství lidí na hromadě. Když jsme vystoupili, měli jsme šílenou žízeň. Šli jsme někam dolů nějakými kanály. Pak jsme stáli. Nade mnou byla mřížka od kanálu a začal padat sníh. Otevřela jsem pusu a sníh mi tekl do pusy. To vidím jako dnes.

Z kanálu vězňové putovali na takzvané čištění: „Seřadili nás jako husy, svlíknout do naha – to bylo horší než facky. Musela jsem si rozdělat vlasy, mám dosud dlouhé. Holič, co stříhal vlasy, potřeboval zamést a byla krátká pauza. První dojem nebyl odporný, ležely tam nějaké vlasy, ale seděly tam ty nahý ženský. Lhala bych, kdybych řekla, že mi bylo všechno jedno. V tom momentě jsou vlasy najednou důležité. Šla jsem dovnitř a posadili mě. Dva na mě koukali. A jeden říká: ‚Nechte ji jít!‘ Nic se mnou neudělali. Vrátila jsem se mezi ostříhané a najednou mi to vadilo. Bylo to tak strašně nemorální, a přesto bych neměla odvahu říct: Tak mě taky ostříhejte. Je zvláštní, na co se člověk v takové chvíli zaměří.

Z rodiny přežila jen Anita

Po příjmu byly vězeňkyně přiděleny na pokoje: „Najednou se tam objevila švagrová mojí sestry, která také jela z Olomouce. Vedla lékárnu.“ I když se od ní Anita dozvěděla mnoho podrobností o sestře, s níž švagrová dlouho bydlela, svou sestru už nikdy neviděla: „Asi potřebovali ubytování pro nás, protože právě v lednu byl najednou transport. Franta, její muž, ho dostal. Ona že půjde s ním. Nechtěli ji pustit. Potřebovali ji na slídu a na hru na klavír. Na poslední chvíli ale musela nastoupit, protože jsme se minuly.“ Franta po sametové revoluci vyprávěl, že po vystoupení z vlaku ho přidělili na práci do říše, ale ještě než stačil odejit z ramp, jeden esesák ho přinutil počkat, aby viděl, jak jeho žena skončí.

Alespoň Anita se tedy v Terezíně ve zdraví dočkala konce války: „Bylo vidět Němce s ruksakama, i když občas ještě na někoho vykřikli.“ Pak se objevili Rusové a Anita byla opět volná. Po návratu domů se dokonce shledala i se svým mužem. I když neměli nic, alespoň přežili.

Anita Gaydečková zemřela 16. června 2008.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století